1. kapitola

13. května 2011 v 10:00 | Naensi |  Výjimečná


Když pro mě táta přišel, váhala jsem, jestli se mám rozloučit s Martinem, nebo ne.
"Páni! Emm, tys za ty tři týdny pěkně vyrostla!" zasmál se táta a snažil se pobrat co nejvíc kufrů.
"No jistě, vyrostla, nevyrostla - pořád je to slabých 160 centimetrů!" ohradila jsem se. "Dojdu se rozloučit. S Martinem."
Zaklepala jsem na dveře jeho pokoje s nápisem "Nevstupovat bez povolení". Ozvalo se mručivé "Pojď dál, Emmo.", tak jsem je otevřela a vešla do toho nejneosobnějšího pokoje, jaký jsem kdy viděla.
Stěny byly šedé a na zemi byly parkety, které spatřily světlo světa přibližně v době, kdy moje babička slavila osmnáctiny. Vykulila jsem oči na prastarou postel a plakáty s nápisy "Vetřelec", "X-men" a podobně.
Martin mávl rukou. Seděl u notebooku se zhasnutou obrazovkou. "Přistěhovali jsme se před měsícem. Zbytek bytu už zařídit dokázali, ale můj pokoj ne bez mého svolení."
Přikývla jsem. Jak to, že ten kluk vždycky ví, na co myslím?! Na druhou stranu se to ale dalo snadno odhadnout. "Vítej ve Wichitě."
Pokrčil rameny. "Díky. Zatím mě moc nenadchla."
Zamračila jsem se. "Hm. Tak se měj. Třeba se ještě někdy setkáme," dodala jsem.
Kývl a řekl:"Jo... Rád jsem tě poznal, Emmo."
Jeho emoce byly totálně neutrální. Lepší než nenávist.

V autě táta hned zavedl řeč na táborové vztahy. "Líbil se ti tam nějaký kluk?"
Vzdychla jsem. Vzhledově ano, ale když víte, že pro něj nejste o nic zajímavější, než to lečo od včerejška, takový terno to zase není. "Ano i ne," dala jsem mu neurčitou odpověď.
Táta nespokojeně zavrtěl hlavou. "Emmo, je ti 14. Měla by sis už najít nějaké přátele."
Já vím, ale jak? Nemůžu si s nimi povídat, protože mě kvůli tomu, že jim umřela kočička, bolí hlava. Jakžtakž zvládám běžnou konverzaci ve škole. Ale tím to končí.
Nemůžu na ně přece zařvat: TO NEDOKÁŽETE DRŽET SVÉ EMOCE NA UZDĚ?...
Abych tátu potěšila, kývla jsem. "Jasně, tati. Budu se snažit."
Doma dělám všechno proto, abych svůj slib dodržela. Zapnu počítač, najdu si na Facebooku lidi, se kterými vycházím nejlépe a nakonec si domluvím sraz před kinem s Calloway Crossovou.
Táta byl z toho nadšený. Dal mi 20 dolarů, ať je prý utratím klidně všechny.
Když jedu autobusovou linkou, připadám si, jakoby mi z očí spadly klapky. Vidím věci, kterých jsem si třináct let nevšímala - vidím skutečné největší město Kansasu. Zírala jsem na bílou budovu muzea letectví. Napadlo mě, že teď už třeba zvládnu žít normálně.
"Ahoj! ... Cos zatím dělala o prázkách?" zavolala Calloway a zvedla se z lavičky. Dlouhé, původně hnědé vlasy, obarvené na černo, měla stažené do culíku. Prohrábla jsem si svoje vrabčí hnízdo.
"Hm. Nic zvláštního," pokrčím rameny. "Táta mě akorát zapsal na jeden letní tábor. Abych si našla kámošky..."
Calloway cítila zdvořilý zájem. "Aha. A...?"
Mávla jsem rukou. "Jakžtakž jsem s nimi vycházela. Ale nic zvláštního."
"Jasně. Jsi tak trochu netýkavka, co?" zasmála se Calloway. Potom se zarazila, měla strach, aby se mě nedotkla.
"V poho," řekla jsem.
Cally přikývla. "OK. Chceš jít na nějaký film?" Z kabelky vylovila filmový plakátek. "Tenhle mě zajímá."
Naklonila jsem se, abych lesklý papír zastínila. "To vypadá dobře. A pak můžeme zajít na kafe, nebo tak..."
"Tak fajn. Ale začíná to až za hodinu. Co budeme zatím dělat? Hele!" vyprskla.
Pootočila jsem se směrem tam, kam se dívala ona. "Co?"
Ukázala žlutě nalakovaným nehtem. "Ten chlap! Fotí nás!"
Přimhouřila jsem oči. Muž měl černé sako a kalhoty. Vypadalo to draze. Vykukoval na nás z křoví. Pořizoval fotografie Nikonem typickým pro novináře. Oči mu zakrývaly sluneční brýle. "Co nám chce?!" zabručela jsem popuzeně.
Cally se zamračila. "Tak se ho zeptáme!"
Uhladila jsem si záhyb bílého trička. Vykročily jsme k němu.
Jakmile zaregistroval, že se blížíme, sbalil fotoaparát do brašny, vyprostil se z křoví a rychlým krokem se od nás vzdaloval. Opravdu fotil nás.
Proběhly jsme křovím za tím parchantem. Jeho emoce byly, jinak se to popsat nedá, temné. Tfuj. Z jeho temnoty jsem začala lapat po dechu. Cizinec oběhl blok a na silnici na něj čekala černá Mazda. Naposledy se na nás podíval, ukázal řidiči za kouřovým sklem zdvižený palec a nasedl.
"Hej!" vykřikla jsem. "Kdo si myslíš, že jsi?!"
Mazda odjela hodně velkou rychlostí.
Cally nakopla kamínek. "Idiot."
Film byla komedie typická pro herecký styl Bena Stillera. Trochu připitomělé vtipy a absurdita na každém rohu. I tak jsme se ale smály. Trochu mě bolela hlava z toho všeho smíchu a radosti, ale dobré emoce nejsou tak bolestivé jako ty negativní.
Po filmu jsme si šly sednout do blízké kavárny. Servírka nám přinesla kapučíno pro mě a laté machiato pro Cally.
"A byli tam nějací kluci? Myslím ty pěkné." Cally zamíchala lžičkou v šálku a přidala půl sáčku cukru.
"Jo, byli. Ale zaujal mě jen jeden." V mysli mi vyplul Martinův obličej. Jeho stříbrné oči.
Cally lžičkou nabrala trochu laté, foukla a usrkla. "Kdo?"
Snažila jsem se vzpomenout si na Martinovo příjmení. "Martin. Gunderson."
Cally mávla lžičkou do vzduchu a zeptala se, kde bydlí.
"Tady. Nedávno se přistěhovali," odpověděla jsem. "Říkal, že před měsícem."
"Wow! Máš v plánu románek?" Její zelené oči mě sledovaly jako špióni.
Pokrčila jsem rameny. "Možná. Ale on mě nemá zrovna v lásce. Nikoho."
"Proč?"
Kéž bych to věděla. "Zlobí se na celý svět."
Zbytek prázdnin jsem strávila hledáním přátel. Našla jsem sama sebe. Sice mi pořád vrtalo hlavou, kdo byl náš fotograf, a co způsobilo Martinovu zatrpklost, ale říkala jsem si, že už stejně žádného z nich neuvidím. Mýlila jsem se.
Druhý jmenovaný se znova vpil do mého života, když jsem ho na začátku mého devátého ročníku spatřila ve škole. Samozřejmě byl zase nevrlý, a taky překvapený, protože mě viděl.
Tiše jsem upozornila Rose Fowarovou, jednu z mých nových kamarádek, že krasavec z mého tábora se objevil v naší škole.
Rose vykulila hnědé oči. "Je to vážně Martin? Jsi si jistá?" Měla jen malou kabelku přes rameno, protože první den se neučíme. Zabrala si skříňku vedle mě. Druhou stranu, napravo ode mě, vlastnila Suri Malloryová, jedna z roztleskávaček.
Rose přilepila plakát s nápisem "Eko dáma" na vnitřní stranu plechové skříňky. "Měli by je dělat z ekologičtějšího materiálu," dodala nespokojeně.
"Jsem si jistá, že je to on, Rose. Ty jeho oči jsou nezapomenutelný." Jako tekuté stříbro, dodala jsem v duchu.
Martin se pousmál. Vykročil směrem k nám. "Ahoj, Emmo. Mělas pravdu. Setkali jsme se."
Rezignovaně jsem přikývla. "No jo, už to tak vypadá." Vzhledem k tomu, jak se ke mně choval, jsem nechtěla dávat najevo přílišný zájem.
Rose na něj zírala. "Ahoj. Rose."
Martin na ní kývl a přejel ji hodnotícím pohledem. "Rád poznávám Emminu kamarádku."
"Já taky ráda poznávám kluka, co se choval hnusně k mojí kámošce," řekla Rose. "Pojď, Emm. Mohla by se mu zase zhoršit nálada."
Přikývla jsem. "Snad najdeš učebnu, Gundersone."
Ve třídě se mě zmocnila Suri a spustila otázky.
"Kdo byl ten hezkej kluk? Ty ho znáš? Odkud?" vychrlila. Blonďaté vlasy měla pečlivě nakulmované.
Odpověděla jsem na její otázky a dodala, že ten hezkej kluk je taky nevrlej kluk.
Suri si prsty prohrábla světlé prameny. "Sex-appealu Suri Malloryové málokdo odolá."
Ale on jo. Ráda bych ji ušetřila zklamání z odmítnutí.
Suri poklepala prsty na mojí lavici, jako na rozloučenou a vrátila se k Natalii do zadní řady.
S kým budu sedět já? Každý má někoho a já ne.
Zmocňovalo se mě neblahé tušení.
Martin vešel do třídy, ulevilo se mu, že to trefil. Rozhlédl se, aby odhalil to, co já už před pár minutami, že jediné volné místo je vedle mě. Zamračila jsem se.
Martin se posadil, odsunul židli úplně na kraj. "Blbý, co?"
Přikývla jsem. "To teda jo."
"Tak mládeži, máme lavice udělané přesně pro vás 30, takže nechci slyšet žádné stěžování!" upozornila nás profesorka Godfroyová hned, jak vešla do třídy.
Poklepala jsem prsty na lavici a udělala obličej. Slyšet to nebylo. "Rašple."
Profesorka si nasadila kulaté brýle s hnědými obroučkami a začala číst docházku. Občas se u nějakého jména zastavila, aby dotyčnému udělila pokárání, pochvalu, nebo varování.
"Gunderson, Martin. Vítej ve Wichitě," zachraplala, odkašlala si a pokračovala.
Když se jmenujete Baxterová, jste hned na začátku abecedního pořádku.
K mojí smůle má Godfroyová na starost Osobnostní výchovu. Nejotravnější předmět ze všech.
"Každý se postavíte a řeknete pár vět o tom, co jste dělali o prázdninách... Ano, vy také, pane Fllyi!"
George Flly se rezignovaně v zadní lavici ještě víc odsunul a trpitelsky si povzdechl.
"Slečno Baxterová, už jste si to ujednala v hlavě?" Měla strach, že jí nějak setřu. Věděla, že tyhle veřejné promluvy nejsou rozhodně na prvním místě v žebříčku oblíbených činností studentů naší školy. Popravdě řečeno se držely na spodních příčkách.
Vzdychla jsem a postavila se. "Nedělala jsem nic zvláštního. Jela jsem na hloupý tábor a jinak trávila čas s přáteli."
Ulevilo se jí. "Děkuji vám, Emmo."
Vlastně jsem sdělení ostatních pouštěla jedním uchem tam a druhým ven. Poslouchala jsem jenom Martina, protože on měl řečnění asi nejzajímavější.
"Byl jsem čirou náhodou na stejném, hloupém táboře, jako tadyhle Emma. Zbytek prázdnin jsem trávil tím, že jsem se snažil zjistit, kdo byl ten parchant, co mě fotil."
Otočila jsem se a vyměnila si rychlý pohled s Cally. Tak Martin taky.
Profesorka na něj unaveně pohlédla. "A to jste si vymyslel, nebo četl v nějaké knize?" Samozřejmě mu nevěřila. "Kdo by fotil dítě?"
Martin ji probodl pohledem. Popudila ho. "Byl to skutečnej cizí chlap. Měl Nikona."
Zachvěla jsem se.
Godfroyová pokrčila rameny a rezignovaně se na něj zadívala. "Jste připravená, slečno Hurryová?"
Obrátila jsem oči v sloup a radši se soustředila na zvláštní znaménko tvaru, který tak trochu připomínal obrácené C. To ani nebylo tak moc zvláštní, jako třeba to, že ho mám na pravém palci, zevnitř. Ale nejfantastičtější je jeho barva. Je bledě modré. Táta se vždycky strachoval, jestli to není nějaká choroba pigmentu, nebo, nedejbože, rakovina. Ale lékaři si s tím neví rady. Říkají, že je to prostě záhada.
Martin vedle mě strnul. Hrozně rychle se na židli otočil a zadíval se mi přímo do očí. Měla jsem pocit, že mnou projíždí skrz na skrz.
Rychle něco naškrábal na kousek papíru a podal mi to.
MUSÍME SI PROMLUVIT
Proč?
"Protože proto-" odsekl šeptem, ale potom se zarazil.
Neřekla jsem to nahlas. Ale, bylo jasné, že budu chtít vědět, kvůli čemu se mnou bude chtít mluvit.
Skoro mě odtáhl na holčičí záchody. Samozřejmě jsem protestovala, říkala jsem, že nás někdo uvidí, ale mávl rukou. "Tady nikdo není."
Přitlačil mě ke zdi a práskl dveřmi, tím zamezil výhled čumilům z nižších ročníků.
Popadl mojí ruku a obrátil ji dlaní k sobě. "Au," protestovala jsem, ale nevšímal si toho.
Podíval se blíž. "Panebože," zašeptal. Díval se na moje znamínko.
"Je to... udělaný gelovkou," řekla jsem nervózně.
Zavrčel: "Já vím, že není, Emmo."
Vytrhla jsem se mu. "I kdyby, co je ti do toho? Buď tak laskav a nech mě jít, jo?"
S těmito slovy jsem otevřela dveře tak tvrdě, až hlasitě narazily do zdi a odešla.
Následujícího rána přišly první růže. Černé růže - ty jsou přece pěkně drahé, ne?
Byla tam i kartička z těžkého bílého papíru s věnováním. Bylo napsané drahým inkoustem a pečlivě úpravným rukopisem. Pro výjimečnou Emmu.
Byla tam i jedna jediná fialová. Další kartička. Aby sis nemyslela, že tebou nejsem okouzlen. Ale černé jsou stejně nejkrásnější, nemyslíš?
Táta vytřeštil oči, když jsem celou tu kytici nesla do vázy do kuchyně. Byla jsem ráda, že alespoň skryla můj obličej. Byla jsem rudá jako rajské jablíčko, tím jsem si byla jistá.
"Od koho to proboha je?!" Natáhl se pro kartičku a nahlas přečetl co tam stálo. "Páni."
Byla jsem ráda, že si nevšiml té druhé. "Kéž bych tak věděla. Páni je docela výstižné."
Samozřejmě mi v mysli vytanulo Martinovo jméno, ale rozhodla jsem se pomlčet.
Tu modrou nádheru jsem vystavila na stolku ve svém pokoji. Pár vteřin jsem ji pozorovala, ale taky jsem musela do školy. Ach jo.
Po chvíli jsem si vybrala černý top bez ramínek a bílou minisukni. Jakkoliv jsem se zdržovala kontaktu s lidmi, vždycky jsem si dávala záležet na svém vzhledu.
Tmavé vlasy jsem si jen lehce přejela kartáčem. Nebylo potřeba nic zvláštního.
Táta měl veselou náladu, bylo i slyšet jeho pohvizdování. Květinami se už nezabýval.
U snídaně jsem zavedla řeč na tátovu práci. "Co máte dneska v plánu?"
Pokrčil rameny. "Nic speciálního. Pam a já pojedeme na státní kolo gymnastické soutěže."
Táta dělal v televizních novinách spoj s místem. Byl už dost populární, takže nezůstával vždycky jen u toho. Psal věstníky do novin, občas přidal pár svých mouder do časopisů - žili jsme spokojeně.
Cestu do školy mi zkomplikoval muž s černými brýlemi. Od focení s kinem jsem ho viděla jenom jednou, tudíž se můj názor na něj absolutně nezměnil.
Předstírala jsem, že ho nevidím až do chvíle, kdy jsem byla jen pár kroků od něj. Podívala jsem se mu přímo do očí, nebo alespoň tam, kde by měl mít oči... Samozřejmě se zvedl z podřepu a hodlal se ztratit v křovinách. Bleskurychle jsem se natáhla a popadla ho za sako. Zavrčel. Popadl mojí ruku a odtrhl mě od něj.
"Co jsi zač?" křičela jsem za ním. Ani se neohlédl.
"Zase?" zopakovala Cally s údivem, když jsem jí všechno sdělila. Stála na špičkách, aby mohla napsat 3. září na pravý horní roh tabule. "A... vidělas ho i po tom incidentu u kina?"
Přikývla jsem. "Bylo to nějak kolem patnáctého srpna. V nákupním centru."
Ani tam se mi nepodařilo ho chytit.
Usadila jsem se do lavice. Martin strnule zíral před sebe.
Byl to on, kdo mi poslal ty růže?
Celý se napjal. "Tak co máš nového?"
Pustila jsem batoh na zem. "Půjdu rovnou k věci. Byls to ty, kdo mi poslal ty růže?"
Vykulil oči. Přišlo mi to tak trochu jako hrané překvapení. "Ne-e."
"Proč sis prohlížel moje znamínko?" zeptala jsem se nervózně.
Hořce se pousmál. "To je fuk." Nebyl překvapený, že jsem se zeptala.
Něco mě napadlo. "Ukaž ruku."
Dal je obě pryč ze stolu. "Proč?" opáčil.
Zamračila jsem se a hravě zvedla jeho pravačku. "Můžu si prohlídnout tvůj palec?"
Zaťal ruce v pěsti. "Ne."
Odtáhla jsem prsty od sebe. "Ale, copak to tu máme?" Na palci zářilo bledě modré znaménko ve tvaru obráceného C.
Trhnul rukou, jako kdyby dostal elektrický šok. "Nech mě na pokoji, Emmo."
Pokrčila jsem rameny. "A ty si klidně můžeš dělat co chceš? Kdepak. Na to zapomeň."
Jeho stříbrné oči vteřinu hleděly do těch mých. "Když budeš kolem mě slídit, neodhalíš nic, co by se ti líbilo."
"Jsem na to zvyklá."
Stiskl mojí ruku. "Já vím. Ale věř mi. S tímhle ses ještě nesetkala."
Vždycky, když jsem na náš rozhovor vzpomínala, vybavila se mi úplně přesně ta zlověstnost v jeho hlase.
O polední přestávce, když jsme se vrtaly v bramborové kaši a řízku, který se ani nesnažil tvářit, že je ze skutečného masa, přišla Joy Tuningová s nečekaným sdělením.
"Grant Rasier má v plánu uspořádat velkolepou párty, u něj v bytě. Příští týden, dámy," vychrlila s fascinovaným úsměvem.
Suri třikrát tleskla. "Senza! Předpokládám, že Grant se už brzy zařadí do seznamu úlovků Suri Malloryové."
Tím mi něco připomněla. "A jak jsi na tom s Martinem? Říkalas přece, že tvému sex-appealu nikdo neodolá?" připomněla jsem jí.
Mávla nad ním rukou. "Ten kluk je buď gay, nebo psychouš. Ani se mnou nechtěl mluvit." Zmlkla a zadívala se mi přímo do očí. "A jak jsi na tom ty?"
Zrudla jsem. "Nevím, o čem o mluvíš."
Zasmála se. "Ale jdi! Viděla jsem, jak se na něj díváš. A jak ti dneska šahal na ruce."
"Nebo jak jste se spolu zavřeli na záchodě," dodala Hallie Willowová.
"No? Co je mezi tebou a Martinem Gundersonem?" přidala se Cally.
Zahleděla jsem se do vzpomínek. Potom jsem obrátila zrak k holkám. "Ráda bych vám to řekla, holky. Ale sama nevím."
"Co by si moje holčička přála k patnáctým narozeninám, kromě vlastního auta?" zeptal se táta u večeře. Třetího září. Už za šest dní mám narozky. Uteklo to jako voda. Tolik se toho změnilo.
Nad odpovědí jsem musela přemýšlet. První odpověď, která mě napadla, byla "Auto". Jenže to by tátu samozřejmě neuspokojilo, takže jsem musela hledat něco jiného. Na auto jsem ještě neměla věk, bohužel. Nakonec jsem vydolovala realistické přání. "Hodil by se mi notebook..."
Táta souhlasně přikývl. "Notebook, to je rozumné přání."
"Jo," já na to. "ale už nejsem ´tvoje holčička´, chápeš?"
Posadila jsem se v pokoji u psacího stolu a vypracovávala složitou tabulku do algebry. V domě přes ulici se svítilo jen v jednom okně. Za roletami vyvstala temná postava. Byla na úrovni mého pokoje. Zvědavě jsem ji pozorovala. Světlo bylo už tak dost tlumené, ale potom úplně, zničehonic, zhaslo. Jako když sfouknete svíčku. Chvíli jsem čekala, jestli se něco objeví. Nic.
Odložila jsem sešit a sešla dolů do přízemí.
"Tati?" zavolala jsem.
Seděl v obývacím pokoji a koukal se na zprávy, jako obvykle. Říkával, že kontroluje míru trapnosti. "Copak?"
"Kdo bydlí v domě naproti?" zeptala jsem se. "Koukali se na mě přes žaluzie. Ptám se jen tak."
Táta se na mě překvapeně podíval. "Cože?"
"Dům naproti. Kdo tam žije?" zopakovala jsem netrpělivě. "Co je na tom divného?"
"To, že se ptáš, je divné," řekl. "Už přes patnáct let tam nikdo nežije, Emmo. Ten dům je neobydlený. Vyhořel."
Další dny jsem měla pocit, že mi život proklouzává mezi prsty. Martin se pořád choval odtažitě a vypadal... svůdně. Většina dívčího osazenstva naší třídy, včetně mě, byla celá pryč z party u Granta. Naproti tomu byl Martin otevřeně nepřátelský vůči tomu, abych tam šla a v těch vzácných chvílích, kdy se uvolil se mnou promluvit, mě varoval, abych tam nechodila. Že Grant je úchyl.
To jsem věděla, přinejmenším fakt, že je typickej machr a hodně rád mluví o sexu. Ale na druhou stranu, byla to další skvělá příležitost, jak se stmelit s ostatními studenty. Bude tam hodně lidí, a navíc - proč by si vybíral jako objekt chtíče zrovna mojí maličkost? Byla jsem se svým vzhledem spokojená, to ano, ale v žádném případě jsem si nepřipadala jako nejkrásnější holka na škole.
Z nedobrovolné blízkosti se zuřícím Martinem mě bolela hlava. Kéž bych mohla sedět jinde. Kdekoliv. Kdyby to bylo možné, sedla bych si do kouta. Hlavně dál od něj a jeho výrazných emocí.
Holkám jsem se samozřejmě svěřila s tajemnou osobou v domě naproti. Jejich odezva byla především překvapená, ale u Rose, například, to bylo hlavně zděšení. Měla sklon tak trochu dělat z komára velblouda a taky viděla hodně psychologických thrillerů na to, aby měla důvod myslet si, že mě špehuje mladistvý delikvent. S úchylkou na Matrix.
Pochopitelně jsem se snažila odhalit víc o Martinovi, nicméně jsem nijak zvlášť nepokročila - byl vždycky o krok napřed. Úplně mi znemožnil, abych ho sledovala.
Táta nebyl úplně nadšený z toho, že jdu na večírek sotva po patnáctých narozeninách, ale když jsem ho ujistila, že žádné orgie probíhat nebudou, svolil. Ani se nesnažil přinutit mě, abych mu slíbila, že se nedotknu alkoholu. To by totiž bylo naprosto na nic - takovéhle věci se prostě slíbit nedají.
Každý večer až do mých patnáctých narozenin, jsem se dívala z okna na dům naproti. Už nikdy se tam nerozsvítilo.
Na narozeniny jsme se s holkama opevnily v mém pokoji, dívaly se na typické dívčí filmy, Pretty Woman, Moderní Popelka, Přes noc třicítkou a podobné. Dort byl prostě báječný, s čokoládou a trochou marcipánu - prostě přesně takový, jak ho mám ráda.
Přišla Rose, Joy, Cally, Suri a její nejlepší kamarádka Nell, kterou jsem moc nezaujala, a ty pocity byly vzájemné a Hallie. Pár dalších holek mi popřálo ve škole. První narozeniny od mých asi pěti let, kdy jsem si přivedla kamarádky.
To mi připomnělo něco, co mě zajímalo.
Když jsem odnášela dezertní talířky a hrnky od kafe, stavila jsem se v obývacím pokoji. "Tati?"
Něco zabrumlal.
"Ehm. Jen mě zajímalo, proč mám narozeniny zrovna tenhle den - jak to víš?"
Otočil se a zadíval se na mě unavenýma očima. "Tohle je den, kdy jsem tě našel, Emm. Chtěl jsem pro tebe významné datum."
Přikývla jsem. Byl opravdu utahaný, měl těžký den v práci. Přesto jsem se zmohla ještě na jednu otázku. "Proč jsem Emma?"
Usmál se. "Nelíbí se ti snad to jméno?"
"Ne- teda ano, ale tak mě napadlo, proč zrovna tohle...?"
Zasněně se na mě díval. "Je to tvoje pravý jméno, aspoň myslím. Bylo napsané na dece, ve které jsi byla zabalená."
"Aha," zašeptala jsem. Přála jsem si tušit, na co moje máma myslela, když mi dávala tohle jméno. Když mě tam nechávala.
Vtom se ozval zvonek.
Ding, dong.
A znovu.
"Dojdu tam!" zvolala jsem a běžela do předsíně. Otevřela jsem dveře.
"Martine?! Co tady děláš-" začala jsem, ale přerušil mě.
Usmál se. Ani stopa po nevrlosti. "Hodně štěstí k narozeninám."
"Jak to-" chtěla jsem se zeptat, ale zarazila jsem se. "No to je fuk. Co mi chceš?"
Vlastně jsem byla ráda, že přišel. Už se mnou nemluvil asi dva dny.
"Chtěl jsem ti dát něco k narozeninám," řekl.
Prozkoumala jsem pohledem jeho ruce i kapsy - nic.
A potom jsem to ucítila. Bylo to tak silné a tak... zvláštní. Vydechla jsem. "Co?"
Překvapeně se na mě podíval. Naklonil se.
Byl blíž a blíž. Cítila jsem jeho teplý dech. Jeho rty se lehce otřely o moje. Udělal jeden malý krok ke mě a už mezi námi nebyl žádný prostor. Druhý dotyk byl o něco silnější. Zase odstoupil a jemně mě pohladil po tváři.
"Všechno nejlepší k narozeninám, Emmo Baxterová."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama