2. kapitola

14. května 2011 v 7:00 | Naensi |  Výjimečná



Následující den před večírkem jsem prožila jako ve snách. Martin nijak nedal najevo, že se se mnou předchozí večer líbal. Jenom mě trochu pohladil po ruce, když jsem se uvelebila vedle něho. Suri nás zase zvědavě pozorovala. Asi bych se od ní měla držet dál, jestli chci mít ještě nějaké soukromí. Všechny holky samozřejmě štěbetaly o tom, co si vezmou na sebe a kolik kluků mají v plánu sbalit. Kluci ze třídy je pozorovali se smíšenými pocity. Někteří z nich tam šli a doufali, že na seznamu holek jsou i oni, ale většina dost zuřila, protože jim bylo obecně známo, že holkám připadají jako mimina.
Rose se nechala slyšet, že si speciálně pro tu příležitost koupila černé minišaty, které tak trochu připomínaly kostým kočičí ženy.
Joy měla v plánu narvat se do oblečení pošitého blýskavými pajetkami.
Já jsem si chtěla vzít stříbrný top a bílou mini sukni, končící asi centimetr pod kalhotkami. Doufala jsem, že se nebudu muset ohnout.
Martin vzdal snahu o donucení a hrál mi na city. Budu se o tebe bát, je to cvok - kecy, kecy, kecy. Řekl, že má sto chutí na tu "úchylárnu" jít.

Fotograf žádný, zato dalších dvanáct růží ráno po narozeninách. Patnáct je krásný věk. Jsi čím dál půvabnější. Táta zase valil bulvy. Věřila jsem Martinovi, že růže nejsou od něho, ale od koho tedy?
Profesorka Godfroyová si jakoby náhodou vybrala na dnešní den pohovoření o alkoholových závislostech. Nepochybně jí neuniklo, o čem se všichni baví.
V osm mě vyzvedla Joy a její bratr Jeremy, který už měl řidičák. Je to veselá kopa.
Obdivně zahvízdal, když jsem nasedla do černého SUV. Joy o oblečení nelhala, v pouličním osvětlení se flitry parádně třpytily.
Joy mě okamžitě vyzpovídala ohledně Martina a absolutně ignorovala skutečnost, že auto řídí jiný kluk, který o mě projevil zájem.
Přiznala jsem, že jsme se líbali po oslavě, ale že to je všechno.
Joy zastávala názor, že bych se na ten "vztah" neměla moc upínat.
A já s tím naprosto souhlasím.
Grant nás přejel pohledem od hlavy až k patě, zhodnotil nás. Evidentně jsme obě prošly ve vzhledové zkoušce, ale zvítězila jsem já. Dovedl Joy k Suri a ostatním mě nabídl drink. Suri na mě kývala, povzbuzovala mě, ať do toho jdu. A já jsem teda šla.
"Dáš si třeba Bellini? Mochito? Nebo to necháš na mě?" Při řeči přistrkoval jednotlivé drinky z táců. Najatá barmanka se hrdě usmívala, tudíž jsem měla důvod soudit, že se nápoje povedly.
"Něco nám vyber," odpověděla jsem a očima hledala jeho tvář. Jestli se Martin přece jenom rozhodl přijít.
Joy, Rose a další nás sledovaly. Suri evidentně nakonec usoudila, že Grant není až takový fešák, jak se povídá a hodlala si něco začít s blonďatým klukem, který vypadal docela sympaticky.
"Ahoj." Protože hudba byla dost hlasitá, musel cizí kluk dost řvát, abych ho slyšela.
Přejela jsem ho pohledem. Špinavě světlé vlasy a hezké hnědé oči. Vypadal docela obstojně. "Čau," řekla jsem pomalu. "A ty jsi kdo, že oslovuješ nevinná děvčata?"
Pokrčil rameny. "Austin."
"Neopruzuj dámu, imbecile!" zavrčel Grant. Držel dvě sklenice. "Vypadni, jestli tu chceš ještě chvíli zůstat... když se tak zamyslím, nevzpomínám si, že bych tě pouštěl dovnitř. Vystřel!"
Austin na něj vrhl lhostejný pohled, poklepal mi na rameno a vydal se směrem ke dveřím.
Grant mi podal drink z levé ruky. "Na."
Byl cítit po vaječném koňaku a trochu po vanilce. Zvedla jsem sklenici k ústům. "Díky."
Uchechtl se. "Nemám páru, jak se sem ten debžot dostal."
Usrkla jsem žlutý nápoj. Bylo zřejmé, že Grant už má plno alkoholu v sobě. Nedivila bych se, kdyby Austina považoval za blonďatou sexbombu.
Samozřejmě jsem si pak vzala i několik dalších drinků. To abych překryla bolest hlavy z těch rozjařených pocitů. A to byste nevěřili, jaká to byla šlupka, když se někdo líbal. Au.
Grant čím dál víc blábolil a mě už to fakt nebavilo.
"Jdu za holkama," řekla jsem chladně.
Grant si říhl a rozřehtal se.
"Ty jo! Ten Grant je ale vygumovanec!" utrousila jsem, když se mi podařilo k holkám dokymácet.
Rose přikývla. "Nedivím se, že ho Suri nechce," pohodila hlavou ke dvěma blonďatým, blízko u sebe. "To by bylo i na ni příliš velké sousto."
Hu! Zaplavil mě chtíč. Stálo mě hodně sebeovládání, abych se nevrhla na nejbližšího kluka.
Kdo tady krucinál chce sex?
"Jdu na chodbu. Do chládku," zamumlala jsem Hallie do ucha, když jsem kolem ní procházela.
Otevřela jsem bytové dveře a oddechla si, když ty hříšné pocity alespoň trochu povolily. Ovívala jsem se kabelkou. Napadlo mě, kolik je hodin, abych byla doma včas. Do jedné, jak jsme se s tátou domluvili. Půl dvanácté. Ještě tak půl hodinky a potom bych měla jít, abych to v pohodě stihla.
Slyšela jsem, jak se otevřely dveře, cvak a cvak. Zase se mě naplno zmocnil chtíč. Co po mě ten dotyčnej sakra chce? Grant.
"Emm. Viděl jsem tě odcházet," řekl tím svým hlubokým hlasem.
Zamračila jsem se na něj. "Co chceš?"
Popadl mě za ruku a násilím zvedl.
"AU! Ty idiote, kdo si myslíš, že seš?!" zaprskala jsem.
Přitiskl mě k sobě. "Myslím, že to víš."
Z jeho dechu jsem cítila hektolitry alkoholu.
Sjel jednou rukou níž a šáhl mi na zadek.
"Grante, nech mě bejt!" zasyčela jsem a snažila se odtáhnout jeho ruku.
"Ale, Emm. Suri říkala, žes bejvala netýkavka. Nebuď!"
Druhou ruku jsem posunula na jeho břicho a pokoušela se ho odstrčit. "Jdi do prdele!"
Popadl mě za krk. "Nebo myslíš, že bych měl vyzkoušet nekrofilii?"
"Pusť mě! Okamžitě mě pusť!" zaječela jsem.
Jednou rukou mě pořád držel pod krkem a tou druhou mi roztrhl stříbrný top.
"Panebože, Grante! Vždyť mě udusíš..." zachroptěla jsem.
"Nech jí na pokoji, úchyláku!" Byl to Martinův hlas, Martin!
Grant pustil moje hrdlo a já jsem se svalila na zem a snažila se popadnout dech.
"Vypal odsaď, (použil slovo, které tu nebudu zmiňovat)!" zavrčel Grant.
Martin se ušklíbl. "Naser si!"
Grant udělal dlouhý krok k němu. "Mám tě vyřídit ručně a potom se na tvým těle vyspat s Baxterovou? Klidně to udělám, vole!"
Martinovy oči metaly blesky. "Ne. Vyřídím já tebe!" S těmito slovy se na něj vrhl. Tolik vzteku a nenávisti - to bylo jako nůž do srdce.
"Martine! G-Grante!" křičela jsem. "Nechte toho!"
Grant jenom varovně zavrčel. "S tebou se vyřádím po tom!"
Grant se snažil dát Martinovi pěstí, ale ten jakoby předvídal každý jeho útok. Zato jemu se podařilo uštědřit pár hodně dobrých ran.
"Tenhle chvat jsem se naučil v kung-fu!" poznamenal Martin a prudce ho zasáhl hranou dlaně do krku. Úchylovo tělo ochablo. Martin se ale nad ním tyčil a tvářil se, že ho chce roztrhat na kusy.
Vjela jsem si prsty do vlasů. "Uklidni se! Prosím!"
A kupodivu, zabralo to. Nenávist z jeho očí zmizela a bolest s ní .
Pohladila jsem si prsty krk. "Jaks nás našel?!"
Zamračil se. "Já... to jen fuk."
"Není!" odsekla jsem. "Nezdálo se, že bys chtěl na party jít!"
V tu chvíli mi v mysli vytanula zvláštní, originální teorie. Znala jsem ji jen z knih. Myslela jsem, že něco takového neexistuje. Ale když já můžu ovládat empatii, proč by někdo jiný nemohl být... "Telepat?"
Trhl sebou. "Cože?"
Zopakovala jsem otázku srozumitelněji. "Čteš myšlenky?"
"Ne."
Moje schopnost mi ale říkala něco docela jiného. "Lžeš!"
Ztuhnul. "Jak... jak to děláš?"
"Co jak dělám?" opáčila jsem.
"To, jak jsem se najednou zklidnil. Tos byla ty!" řekl nervózně. "Nenapadlo mě...."
"...že existuje ještě někdo zvláštní?" dokončila jsem. "Já taky, Martine."
Seděli jsme na zemi, já navíc jen v podprsence a u nohou nám ležel Grant Rasier v bezvědomí - nedivte se, že to vypadalo skutečně divně, když Suri otevřela dveře.
"Viděla jsem, jak jdeš na chodbu a potom Grant- och!" vyjekla. Sjela pohledem z mého obličeje na podprsenku, Martina a nakonec se zadívala na Grantův natržený ret. "Co se to tu do prdele stalo?!"
Mávla jsem nad tím rukou. "Grant toho asi moc vypil. Zbytek asi chápeš sama."
Martin se podíval na moje prsa, neznatelně zčervenal a potom si svlékl mikinu a podal mi ji.
Suri se tvářila fascinovaně. "Martin se ukázal jako hlavní hvězda, jo?"
Rozpačitě jsem těkala pohledem z jednoho na druhého. Dostaň mě odsud!
Martin slyšel moje myšlenky, samozřejmě. "Myslím, že bych měl Emmu odvézt domů."
Suri přikývla. "Uvidíme se ve škole. Ubožák Grant."
Skoro jsem ho litovala.
Ačkoliv Martin neměl věk na to, aby si mohl pořídit řidičák, řídil mistrně. Vlastnil stříbrný Ford GT. Prvotřídní typ, pro závodnické typy.
"Kde ses proboha naučil řídit?" rozesmála jsem se.
V očích se mu leskly odrazy pouličního osvětlení. "Začínal jsem sám. A pak, on se vždycky najde někdo, kdo tě nechá učit se pod zákonem. Když víš kam jít."
"Jak funguje to čtení myšlenek?" zeptala jsem se.
Při úsměvu odhalil bílé zuby. "Já... musím číst myšlenky pořád. Nějakému člověku. Jedině když poblíž nikdo není, neslyším nic. Měl bych se odstěhovat na severní pól."
"Nemysli si, že to máš horší, než já," oponovala jsem mu. "Cítím všechno, co ostatní."
Uchechtl se, ačkoliv to nebyl veselý smích. "Vím přesně, jak se cítíš."
Debile, zamručela jsem v duchu. A nemysli si, že nevím, že se mi hrabeš v hlavě!
"Nezlob se na mě. Je to moje přirozenost."
Pokrčila jsem rameny. V klidu. Nezlobím se. Ale je to záhada, nemyslíš? S těma znamínkama a tak...
Přikývl, ale nespustil zrak ze silnice. "Jen doufám, že nejsme příbuzní."
Teď jsem se klidně zeptala nahlas. "Proč?"
Zčistajasna zabrzdil - ani jsem nepostřehla, že už jsme v naší ulici.
"Protože bych nemohl udělat tohle." Otočil se na mě, a naše rty se setkaly.
"Koukám, že ses dobře bavila," poznamenal táta, když přejel pohledem vypůjčenou mikinu.
Mávla jsem rukou. "Vím, co si myslíš, ale já za to náhodou nemůžu. Jeden opilej kluk mě napadl."
Zmocnil se ho strach. "Jsi v pořádku?"
Potlačila jsem nutkání rozesmát se. "Jasně, že jo, tati. Nikdy mi nebylo líp."
Ponechala jsem taťku jeho osudu a odebrala se do pokoje. Hned po vstupu jsem si uvědomila dvě věci: zaprvé, můj pokoj je vzhůru nohama. Zadruhé, v domě naproti se mihotá světlo.
Zamračila jsem se na převrácenou kolečkovou židli u psacího stolu. Postel stála o třech nohách. Ale nepříšernější byl ten nápis na stěně. Chcípni! Pod ním leželo cosi, co kdysi bývalo kočkou. A písmena byla napsaná její krví.
Vjela jsem si prsty do vlasů. Jak se krucinál ten někdo dostal dovnitř? Vždyť jsou okna úplně v pořádku, až do očí bijící to bylo, jak jsou neporušená, oproti zkáze v místnosti.
Kdo by mi chtěl takhle ublížit?! Grant? To sotva, ani by na to neměl čas.
Fotograf? Možná.
"Tati!!!" zaječela jsem, protože jsem už prostě nedokázala udržet emoce na uzdě.
Táta se vyřítil do mého pokoje a když spatřil spoušť zalapal po dechu. "Emmo?!"
S deroucími se vzlyky jsem se mu vrhla do náruče. "Proč?" Přijala jsem chladné obětí temnoty.
"Není divu, že to to děvče takhle skolilo!" mudrovala postarší zdravotnice, když jsem se probrala. "Tohle by zamávalo asi s každým!"
Tátu jsem slyšela, jak o něčem hovoří s policistou. Z jeho zděšení a vzteku mě bolela hlava.
"A zaplatí to kdo?" syčel rozzuřeně táta. "Emma tam doteď měla rodinné zázemí, místo, kde se cítila bezpečně a teď-"
"Chápu vás, pane Baxtere," přerušil ho netrpělivě policista. "Ale dokud nenajdeme viníka, a já vám důvěrně řeknu, že to zatím nevypadá moc nadějně, nemá to kdo zaplatit. Máte snad pokoj pojištěný?"
Vzdychla jsem. Ale hlavně jsem se strachovala. Co když začnou usilovat o můj život? A kvůli čemu, co jsem provedla?"
"Kolik je hodin?" ozvala jsem se najednou, čímž jsem vyděsila zdravotnici.
Trhla sebou. "Jsi v pořádku, zlatíčko? Je.," podívala se na hodinky, "půl šesté ráno."
Váhavě jsem přikývla, nebo jsem si to alespoň myslela... "Ale jo, děkuju za optání."
Usmála se. "Dám ti kousek čokolády, to ti doplní energii."
Než jsem stačila protestovat, protože jsem na čokoládu alergická, začala lovit v tašce a za okamžik už mi jí držela před nosem. "Na."
"Omlouvám se, slečno. Ale já mám na kakao alergii."
Pokrčila rameny. "Ach tak. A mám ti dát alespoň kávu?"
Ta by bodla. "Ano, prosím."
Mračila jsem se na modrý hrnek s nápisem Dobré ráno, který zdravotnice vyštrachala někde v poličkách v kuchyni. Evidentně zastávala názor, že kávu s kofeinem by měli pít pouze plnoletí lidé, protože ta moje byla bílá.
Hrnek měl stejnou barvu, jako znaménko na palci. To mi připomnělo, že Martin by o dnešních událostech věděl.
Usrkla jsem bílou kávu. "Mohla bych si zavolat?"
Žena se zamračila. "Jste si jistá, děvenko? Nevím, nevím, jestli v tomhle stavu-"
"Cítím se fit!" přerušila jsem ji. "Chci jen mluvit s pří-kamarádem."
Našpulila rty.
Zvedla jsem oči v sloup. "Fajn! Tak já si pro mobil dojdu sama!"
Vstala jsem z pohovky a zdravotnice mě nasupeně pozorovala. "Emilie!"
"Jsem Emma," zavrčela jsem. Došla jsem do prvního patra a pečlivě se v pokojíku vyhnula pohledu na stěnu s nápisem. Z batohu jsem vylovila mobil.
"Martine? Tady Emm. Musím ti něco říct."
Stala se ze mě tak trochu celebrita. Psalo se o mně i pár článků v novinách, Nevinná školačka terčem morbidního útoku, Podpořte Emmu, a tak dále.
Všechny holky se ke mně samozřejmě chovaly mile, ale tak nějak... podezřele křehce, jako kdybych měla každým okamžikem vybuchnout. Ale já se kontrolovala, vážně.
Nicméně mi zrovna nepomáhalo, že jsem cítila ty vystrašené, citlivé emoce.
"Hele," řekl mi jednou po hodině výtvarky Martin. Přistrčil mi pod nos nějaký papír.
Upřela jsem zrak na čtvrtku - ať je tam cokoliv, bude to lepší, než číst si esemesku "Drž se, Emmo!".
Byla jsem na ní já, jako živá. Vtip byl v tom, že mi z rukou šlehaly světle modré plameny.
"Martine! Co to má bejt?!"
Pokrčil rameny. "Pokud jsme superhrdinové, nebo x-meni, potřebuješ efektivnější schopnost, než empatii."
Protočila jsem oči, ale cítila jsem, jak se mi zvedají koutky. "Ha, ha."
Zvedl paže k nebi. "Tebe pobavit, to je nadlidský úkol. Ještě, že jsem superhrdina."
Vzdychla jsem.
"Co si dneska vyrazit?" navrhl. "Ty, já... Rande, třeba v kavárně."
V hlavě mi bleskla vzpomínka na bílou kávu, nebo spíš blivajz, od zdravotnice. Nakrčila jsem nos.
"Neboj. Můžeš si ho dát s kofeinem," zasmál se.
Dobře, tak půjdeme.
Přikývl. "Bezva."
Zazvonilo na poslední hodinu.
Znova ke mně přistrčil papír. "No tak. Necháš si to?"
Přivřela jsem oči a přála si, aby to bylo skutečné. "Jo. Moc ráda."
Zavřel oči. "Učitelka jde."
Otočili jsme židle tak, abychom seděli čelem k tabuli.
Konec hodiny byl tak daleko...
Zamíchala jsem lžičkou v kafi a sledovala lidi za vitrínou.
Seděli jsme v obchodním domě a od kolemjdoucích nás oddělovala jen tenká skleněná stěna.
"Chutná?" zeptal se Martin. Potřásl hlavou. "Proč se ptám, když to vím."
Přimhouřila jsem oči. "Vlez do hlavy někomu jinýmu."
Zasmál se. "Ok. Mám číst myšlenky lidem okolo a udělat z toho pro nás děsnou srandu?"
Přikývla jsem. Ale, že je to nefér, si doufám uvědomuješ.
"Jasně."
Usrkla jsem.
Nadzvedl obočí. "Lepší než melta?"
"Samozřejmě."
A teď k plánu, popíchla jsem ho.
Zvedl oči v sloup a nasadil vysoký hlásek. "Panebože, copak Mary koupím k narozeninám? Že jsem se jí já... to nebudu říkat, nezeptala."
Vyprskla jsem. "Která?"
Ukázal prstem. "Ta v růžovým."
Zavrtěla jsem nad ním hlavou a sjela pohledem na asi čtyřicetiletou ženu ve starorůžovém blejzru.
Nadzvedl obočí. "To jseš vždycky taková puntičkářka?"
Pokrčila jsem rameny. Růžová je různorodá barva.
"To jistě. Jako ty."
Dopila jsem kávu s jedním cukrem a trochou mléka na pár tahů. "Bezva. Teď bych možná vypila i blivajz od doktorky."
"Zaplatíme!" zazpíval Martin na blonďatou servírku. Přikývla, jakože ho bere na vědomí.
"Myslí si, že vypadáš dobře," poznamenal s úsměvem. "Naprosto s tím souhlasím."
Naklonila jsem se přes stolek a políbila ho na rty. "Děkuju."
Martin se zvedl a hodil na stolek pár bankovek a drobáků. Na servírku se ani nepodíval.
Proboha na co myslela? Urazila ho?
Kysele se usmál a sebral můj kabát. "Myslí si, že by pro mě ona byla lepší. Víš, že je tu na brigádě?" Zahleděl se na blondýnu. "Je jí šestnáct."
Vzdychla jsem. "Postranní myšlenky má každej. Na to by sis už měl zvyknout."
"Zvyk jsem si. I když ty tvoje mě tak troch štvaly."
Zahleděla jsem se do myšlenek. "Byls tak nerudnej, že jsem se neudržela." Bábovko, dodala jsem v duchu.
Čapnul mě za ruku a zadíval se mi do očí. "Hej!"
Poslala jsem mu vzpomínku na růže. Samozřejmě jsme to už několikrát probírali. "Snad nebude žárlit."
Zamračil se. "Doufám, že bude."
Zvedla jsem oči v sloup. "Ten chlap může být i cvok..."
Nějaká žena, která šla před námi, odložila pod schody kufřík.
"Co to má znamenat?" zamumlala jsem k Martinovi.
"Nevím. Nic neslyším. Vůbec nic."
Překvapeně jsem zvedla obočí. "Jak to?
Pokrčil rameny. Mířili jsme k východu.
Martin ztuhl. "Utíkejte! Všichni utíkejte!" Jeho hlas se rozlehl celým obchoďákem ve stejnou chvíli, jako vyděšený hlas malé holčičky.
Otočila jsem se za ní. Před sebou měla kufřík. Otevřený. A v něm byla...
"BOMBA!" zaječela její matka.
A potom vypukl chaos.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Čteš Výjimečnou pravidelně?

ANO
NE

Komentáře

1 Alisha♣ Alisha♣ | Web | 14. května 2011 v 21:50 | Reagovat

Jojo, no byla smrtelně zraněná... :D To je fakt... ale určitě bych jí nenechala umřít, o ní to totiž celé je :D

2 Lavian Lavian | 30. října 2011 v 15:42 | Reagovat

Paráda :) Nemůžu se dočkat další kapitoly :)

3 Christine Sunrise Christine Sunrise | Web | 2. prosince 2011 v 19:11 | Reagovat

Tý brďo...sežehla jsme to na jeden nádech. I první díl..No wau!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama