Kája, první část

12. května 2011 v 18:18 | Naensi |  Dotek dna

Jsem hloupá. Samozřejmě to vím. Jenže... však to znáte. Každej má nějakou závislost. Slabinu. Achillovu patu.
A pak, když máte na chvíli čistou hlavu a přemýšlíte nad tím, jak vyplnit ten čas, když si balíte další marjánku, si uvědomíte, že... že jste padli fakt hluboko. Položíte si otázku: Můžu dopadnout ještě hůř?
Než ale stačíte vymyslet odpověď, jste hotoví a tetelíte se očekáváním štěstí a veselí, kterému propadnete. Je to fuk.
Vtáhnu kouř a vyčkávám na "oučinky čarodějnýho bejlí". V autě vyhrává Sbohem lásko.
A mě už je jedno, že doma čeká máma s večeří. Že můj pes by potřeboval vyvenčit. Že náš Opel stojí na kopečku, vedle mateřské školky. Že nás pozorujou lidi, co bydlí poblíž.
Protože jsem pod vlivem a všechno mi je fuk.
Jsem narkotička.
"Do hajzlu," vyjekne Miriam a dveře vedle mého sedadla spolujezdce se otevřou a já se skutálím na asfalt.

"Hrabe ti?!" obořím se na ni. "Co se děje?"
Klíčky letí vzduchem a skončí v zapalování. "Fízlové," sykne na vysvětlenou než zahvízdají gumy a ona se řítí z kopce.
"Mrcho," řvu za ní. "Měla jsem tam nedobalenýho jointa!"
Policejní auto, které na "feťáky" zavolala sousedka Kropáčková je dost blízko.
Mám dvě možnosti - domů, nebo utéct. Radši volím útěk. Ještě by třeba vyšlo najevo, že ve škole jsem naposledy byla někdy v říjnu - a teď je duben.
A to jsem dřela, abych se na přírodopisnou střední dostala...
Copak je fér, podrazit kamarádce nohy, když potřebuje pomoc?
Utíkám, což se skrz marihuanový opar dělá docela těžce, tenisky těžce dusají o štěrk. Za chvíli jsem na lesní cestě, ale postřehnu to až když si rozbiju koleno o kámen.
Sprostě zakleju. V křoví napravo se ozve přidušený výkřik.
Rozhrnu ho a vykoukne na mě kluk, blonďák, asi v mém věku. "Krucinál holka, tys mě ale vyděsila!"
"Sorry," zamumlám. "Co tady děláš?"
Pokrčí rameny. "Jel jsem na kole. A najednou mi skočí do cesty žába," zasměje se. "Tak jsem strhnul kolo."
Pohledem přejedu jeho i moje roztrhnuté džíny a podotknu, že není sám.
"To vidím. Jsi mimo, co?" usměje se, a já zjistím, že vypadá moc mile.
"Ehm, tak trochu," zabručím a v tu chvíli jsem ještě radši, že si nepíchám. To totiž lidi vždycky znechutí.
"No, já jsem Jirka. A ty?"
Nechce se mi říkat mu kdo jsem. Jako bych s jménem podávala klíč od mé osobnosti. "Karolína."
"Chceš vzít na kolo?" zeptá se.
Co mám odpovědět? Chci. Strašně moc.
Ale co když se prozradím...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lavian Lavian | Web | 7. září 2011 v 16:52 | Reagovat

Wohou, konečně po dlouhý době něco bez kouzel, co se dá číst! Tohle je zatím super, kde najdu pokračování? :)) Bylo by skvělý, kdybys ho napsala, pokud ti teda nevadí, že tohle má, jak tak koukám, za čtenáře jenom mně? Trochu se bojím, jestli tě to ještě baví, když je tohle přidaný v květnu. Ehm...
Fajn, k tomu článku:
Moc se mi líbí ich formy, takže tohle jsem zhltla za pár vteřin :D a je dobrý, že je to - tak nějak - realistický. Nebo prostě... no, neumím se moc vyjadřovat, snad pochopíš, co jsem tím chtěla říct. To s tou mariánkou...
Mohlo by se z toho vyvinout něco zajímavýho, ten Jirka by jí mohl pomoct atd atd...
Jsem ukecaná, no jo, doufám, že to moc neva, a strašně moc se těším na pokračování. Až bude.
Bude, že jo?!
Zdraví
Lavian!
Btw nádhernej design :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama