Úvod

12. května 2011 v 8:50 | Naensi |  Výjimečná
Podívala jsem se na hodinky. Půl dvanácté - na co můj otec sakra myslí?
Letní tábor Carrie se už chýlil ke konci, do čtvrt hodiny jsem už měla být v autě a vézt se domů... Ale jak znám mého tátu, tak to čtvrthodina nebude.
Zazvonil telefon, tak jsem ho vylovila z kapsy.
"Ano, tati?" zeptala jsem se tónem, kterým jsem naznačovala, že mě jeho pozdní příchody otravují. "Kde jsi?"
V pozadí jsem slyšela ruch a šum. Táta si povzdechl. "Je mi to moc líto, Emmo." Jak to myslí? CO je mu líto? "Let z Koreje se opozdil kvůli anonymnímu telefonátu, prý že je tam bomba. Nemáš nějakou kamarádku, která bydlí ve Wichitě?"
Zhluboka jsem se nadechla. "Tati, ty chceš říct, že ještě ani nesedíš v pitomým letadle?!" Hlas mi rozrušením poskočil o oktávu výš.
"Není to moje vina, zlato. Věř mi." Samozřejmě jsem věděla, že ten telefonát není jeho vina, ale co sakra teď budu dělat? Ty pocity lidí, který mě tady budou muset nechat minimálně do večera, budou muka.

Jsem totiž empatička. To znamená, že se umím vcítit do jiných lidí, a většinou to není příjemné, protože čím silnější emoce těch lidí jsou, tím víc mě ovládají - jak by se vám líbilo dát pěstí učitelce, protože se posmívala vašemu úhlavnímu nepříteli? Mně teda ne.
"Já vím, tati... Zkusím- zkusím to nějak vyřešit." Zavěsila jsem a zkoušela emoce potencionálních kamarádek.
Někdo mi poklepal na rameno, žena, která se před chvílí bavila s nevrlým klukem. "Nepřijela ti máma, zlatíčko?"
"Táta. Jeho letadlo se zdrželo."
Žena vykulila oči. Ten kluk mě pozoroval přimhouřenýma očima.
"Chudáčku malá!" politovala mě. Z jejích emocí čišela upřímná starost.
Pokrčila jsem rameny. "Já už jsem si zvykla."
Její syn mě doslova probodával pohledem, blbec jeden. Zaťal pěsti.
"Kdepak bydlíš...?" pokračovala blbcova matka.
"Emma. Ve Wichitě," odpověděla jsem.
Žena se usmála. "My taky. Jsem Carol a tohle je můj syn, Martin."
Martin trhnul hlavou směrem ke mně na pozdrav. Potlačila jsem nutkání zamračit se a usmála jsem se na toho blba. "Těší mě," ty idiote, dodala jsem v duchu.
Martin najednou zvedl hlavu a jeho ocelově šedé oči - ne, stříbrné, jinak se to popsat nedá, mnou projely skrz naskrz. Odvrátila jsem od něho zrak. Na to, abych odhadla jeho myšlenkové pochody, jsem empatička být ani nepotřebovala.
Carol ho milovala, samozřejmě. V jejích očích byla spousta lásky a něhy. "Tvůj otec, mohly bychom mu zavolat."
Kousla jsem se do rtu. V poslední době trpěl táta chronickou opatrností a starostlivostí. "Za zkoušku nic nedáme."
Martin zíral na svou matku a ta mu pohled oplácela oříškovýma očima, tak odlišnýma od těch jeho.
Nadiktovala jsem jí tátovo číslo a držela si palce. Všude je líp, než tady.
"Haló? Ach. Dobrý den, pane... Ano. Víte, volám kvůli Emmě- ano, je v pořádku," říkala Carol do telefonu a Martin mezitím kopal do oblázků.
"Víte, pane-" Baxtere, artikulovala jsem nehlasně. "Baxtere, náhodou já a můj syn též bydlíme ve Wichitě- jmenuji se Carol Gundersonová. A tak nás napadlo, že bychom mohli Emmu odvézt a vy byste si ji tam mohl vyzvednout. Nebojte se, dorazí v pořádku."
Vzdychla jsem. Už je to tady.
"Kolik že jí je? Čtrnáct? No, tak to by se snad měla umět o sebe postarat, nemyslíte? Ano. Samozřejmě. Je to South Web, budova 121. Jistě, píšu si vaši adresu. Hotovo... Dám vám Emmu, ano?" navrhla a sbalila kousek ubrousku popsaný inkoustem do batohu.
Převzala jsem její mobil a připravila se na smršť otázek. "Nazdárek, táto."
"Už nasedám do letadla. Vypadá ta ženská bezpečně?" zeptal se táta úzkostlivě.
Pohodila jsem hlavou a začala otáčet prsty v tmavém pramínku. "Neboj, tati. Jsem si jistá, že je naprosto bezpečná."
"Budu muset brzo končit. Líbám tě, zlato. Opatruj se. Budu tam brzo." V pozadí jsem slyšela letušku, jak žádá tátu aby vypnul telefon.
"Mám tě ráda, tati." Telefon se odmlčel.
O pár minut později se moje kufry vezly v zeleném Fordu Fiesta. Seděla jsem na zadním sedadle s Martinem, který poslouchal nějaké písničky v MP3. Pohupoval se do rytmu a zdálo se, že na svou nenávist ke mně téměř zapomněl.
Váhavě jsem se zmohla na hovor. "Ehm... co posloucháš?"
Martin sebou trhl, jakoby dostal elektrický šok. "Green Day. American Idiot."
Podíval se na mě. Teď, když nekroutil znechucením tvář, vypadal lépe, než venku. Docela sexy. Jako kdyby reagoval na moje myšlenky, vykouzlil na opálené tváři úsměv.
"Jsou dobří." Taky jsem je občas poslouchala.
Úsměv se rozšířil. "Není zrovna moc holek, co tohle říkají a myslí to vážně."
Pokrčila jsem rameny. "Ale já ano."
Martin kývl. "Jo. Já vím. Věřím ti."
Potom se na mě znova podíval a já viděla, že opět vztyčil svou obranu. Nasadil si sluchátka, a už nemluvil.
Jediný zvuk v autě byla vyřvávající Céline Dion. Zachumlala jsem se do mikiny a naslouchala jejímu hlasu.
Asi byste měli vědět, že jsem adoptovaná. Táta mě našel opuštěnou v jedné vesnici, ve které dělal reportáž. Říkal, že mě prostě pohodili v kuchyni ve skanzenu. Je to záhada.
Každopádně jsem se mu hned zalíbila, a říkal, že hned, jak mě zvedl, přestala jsem plakat.
Prý ho zaujaly moje oči. Zářivě modré, jako letní nebe, s pár tečkami v barvě půlnoční oblohy. Hned mu bylo jasné, že jsem výjimečná.
Když jsme dorazili do jejich bytu v Lincolnově ulici, sedla jsem si do kuchyně na plastovou židli a četla knížku, kterou jsem si díkybohu vzala na tábor.
Martin se zavřel ve svém pokoji.
Carol vzdychla, když práskl dveřmi. "Není to v tobě. On je prostě takovej. Někdy mi připadá, že spolkl všechnu nevrlost světa," jako já, pomyslela jsem si. Jeho máma to s ním musí mít těžké. A můj táta to taky zná.
"Naše rodina to má v genech, být prostě pořád veselý. Jenže on nepochází z naší rodiny," sdělila mi.
Vydechla jsem. "Co? On je adoptovanej?"
Carol přikývla. "Je. Samozřejmě ho s Fredem máme moc rádi, ale někdy nás to zamrzí, že se pořád mračí."
"To naprosto chápu," souhlasila jsem.
Vzpomínala jsem na ten hovor i mnohem později, celé léto, uvědomovala si tu překvapivou spojitost mezi mnou a Martinem. Nikdy ale mě nenapadlo, že ta spojitost něco znamená.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 rafaelovaskola rafaelovaskola | Web | 12. května 2011 v 12:18 | Reagovat

Dala jsem si odkaz na Tvůj blog do seznamu čtenářek. :-)

2 Naensi Seuta Naensi Seuta | Web | 12. května 2011 v 14:41 | Reagovat

[1]: děkuju :) já si dám v menu oblíbené blogy a zařadím tě

3 Lavian Lavian | Web | 7. září 2011 v 16:57 | Reagovat

Hmmm, zajímavý a moc hezký, jdu hned na další ;))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama