Aroma Máty - 1. část

11. října 2011 v 20:08 | Naensi |  Jiní: Aroma Máty
Na kapitolky to nedělím, tudíž to nahrubo osekám :D


PROLOG
(tahle část zrovna náhodou JE celá)


2019, Washington D.C.
USA
Stálo to na těch letáčkách, které se válely všude; lesklé modrobílé letáky s nápisem: Šokující odhalení! Výjimeční mezi námi. Přijďte a uvidíte!
Někdo nás práskl. Nás všechny.
Kdosi nedokázal udržet tajemství a zmařil tím naši budoucnost.
Kdyby někdo z nás věděl, co se Ministr dopravy chystá udělat, zastavil by ho. Jakýmkoliv způsobem.
Přišla tehdy osmiletá Inna Neytová. V ruce držela kelímek s horkým mátovým čajem. To většinou zahánělo bolesti hlavy, kterými trpěla.
Ministr si odkašlal a postavil se na stupínek. "Dobrý den všem, přátelé. Velmi oceňuji, že jste přišli."
Inna stiskla ruku svojí maminky. "Neměly jsme sem chodit."
Daria Neytová se zamračila. "Nevím, co chce udělat. Já... doufám, že jsem to špatně pochopila."
"On s tebou nebude chtít mluvit," zamumlala dívenka.
Voda z kelímku vychrstla na zem. "Inno! Proto tu nejsme. Možná mu budu muset zabránit, v tom, aby nás prozradil."
"Táta s tebou nemluví. Nechce," zopakovala Inna. "Nemá to v plánu."
Kaluž se plazila po zemi. Jakási žena před nimi vyjekla. "Fuj!"
"Inno, sklapni!" zavrčela Daria.
"Vím, co chceš udělat. Viděla jsem to," opakovala zarputile. "Ale on-"
Inna si přitiskla prsty ke spánkům a zalapala po dechu.
Daria ztuhla. "Co?"
Inniny hnědé oči slepě zíraly do prostoru a celé drobné tělíčko se choulilo pod neviditelnou hrozbou.
Matka s ní zatřásla. "Co?! Co vidíš?"
"Chce říct pravdu," zašeptala. "Tatínek jim ukáže... co umí."
"NE." Daria zaťala prsty v pěst.
Ministr přestal ve výčtu služeb, které Washington prokázal státu a zadíval se do lidí. Chtěl vědět, kdo řekl ne. Oči se mu zastavily na světlé hlavě Inny. Pochopil, že viděla jeho úmysl. Musí tedy jednat rychle.
"Zkrátíme to tedy. Chci, abyste věděli, že to, co předvedu," zamračil se na Dariu, "je skutečné. Není to trik."
Daria se pohnula a odstrkovala lidi před sebou. Musí ho zastavit. Ten bastard se chystá zneviditelnit před lidmi a všechny je zradit.
"Já se dokážu-" Muž se zarazil. Nad ním vybuchlo vodovodní potrubí a zalilo ho studenou vodou. Instinktivně odskočil. "DARIO! Nech toho!"
Daria teď podívala přímo na něj. "Nesmíš jim to říct," zašeptala, v očích slzy.
"Já dokážu být neviditelný!" zaburácel ministr a ignorujíce vodu zmizel.
"Panebože!" vyjekl kdosi.
"Nový Criss Angel!"
"Skutečný čaroděj!" oponoval mu někdo.
Daria zavřela oči. Voda se rozstříkla na všechny strany.
Ministr se opět objevil. "Po celém světě jsou výjimeční lidé! Někteří jsou právě teď mezi námi."
Jeho ruka putovala po davu a chtěla ukázat na jeho dceru a bývalou přítelkyni. Ty už tam ale nebyly. Místo nich dveřmi pronikala louže vody a putovala dál.
Tohle nám udělal. Ani jeho jméno není důležité. Ale všechny nás zradil. Jen pár týdnů nato začaly první hony na nás zvláštní. Mnohé z nás zabili.
Odvlečou nás z našich domovů, vyzpovídávají nás, a pokud jsme kdykoliv provedli něco špatného, tak nás bez milosti popraví. V nejlepším případě si nás nechají jako pokusné králíky.
Téměř nikomu se z budovy Korporace nepodařilo uniknout.


(a teď ta useklá část)


O pět let později
Bytem se rozléhalo syčení smažené šunky a vajíček. Paní Mainová si pro sebe pohvizdovala. Pes Bruno se v košíku stočil do klubíčka a zakňučel.
"Copak, zlato?" zamumlala žena od vaření a vrhla na něj káravý pohled.
Pár vteřin nato se ozval zvonek. Paní Mainová si otřela prsty do utěrky. "Už jdu," zvolala.
Nahlédla kukátkem a ztuhla. "Marie! Myslím- myslím že si pro tebe jdou!"
Její dcera v sousední místnosti zalapala po dechu.
"Ty patříš k nim?" zašeptala paní Mainová.
"Chtěla jsem tě chránit," zadunělo skrz dveře. "Čím míň toho víš, tím líp!"
"Haló! Paní Mainová, nechtějte, abychom byli nuceni vyrazit dveře," varovali ji muži přede dveřmi.
Pojistný řetízek zachřestěl a dveře se otevřely. "A-ano? Co potřebujete?"
Dva muži vytáhli průkazy. "Jsem agent Hanson,to je agent Johnson," představil je jeden z nich. "Jsme z Korporace."
Paní Mainová polkla. "Proč jste tady? Já nepatřím k jiným!" štěkla.
Agent Johnson se strojeně usmál. "Já vím." Zdržet, zdržet, opakovala si paní Mainová. "Ale dostali jsme, ehm, anonymní hlášku, že vaše adoptivní dcera Marie Jean ano."
"O ničem takovém nevím," zalhala paní Mainová.
Hanson zastrčil průkaz do náprsní kapsy a řekl: "Samozřejmě, že ne. A to je vaše jediné štěstí, jinak byste byla obviněna za napomáhání trestnému činu."
"Copak je trestný čin takhle se narodit?!" ohradila se.
"To ne," pokrčil Johnson rameny a pohledem se setkal s Hansonem. "Ale co kdyby Marie zneužívala svých schopností a někomu ublížila? Toto riziko nelze ignorovat."
Drobná paní Mainová zaťala pěsti.
"Ale," odstrčil ji svou medvědí tlapou Johnson, "nezdržujte nás od práce."
Paní Mainová pozadu sáhla po koštěti. "Nemůžete mi vzít mojí dceru!"
Hanson se zle zasmál. "Neměla jste si vybrat... šunta."
Vešli do Mariina pokoje. Dívka vyjekla a něco upustila na zem.
"Půjdeš s námi, Marie," štěkl Johnson. Hanson něco vytáhl ze saka. "Nenuť nás, abychom tě museli donutit."
"To si pište, že se budu bránit," odsekla altovým hlasem Marie. "Jděte se bodnout."
"Nemáš proti nám šanci holčičko."
Rozezlený smích. "Ta kráva Nadia!"
"Tak dost. Frede, jdeme na to!" odbyl to Hanson, ale na hlase bylo vidět, že ho znejistil fakt, že Marie uhodla, kdo ji udal.
"Nemáte tušení, čeho jsem schopná!" varovala je Marie a stále se smála. "Nadia neví co dokážu!"
Ozvalo se ostré šlehnutí a oba dva agenti zakleli. Rána, jak nějaký těžký kus nábytku dopadl na podlahu.
"Injekci!" vyjekl Fred Johnson.
To snad ne! Chtějí Marii uspat?! To tedy ne! To jim nesmí dovolit.
Když se však paní Mainová vřítila do pokoje své dcery, už si ji Hanson přehazoval přes rameno. "Medaili za spolupráci teda nedostanete, Audrey," utrousil místo rozloučení.
Panebože. Když toho odpoledne Megan Turnerová zvedla mobilní telefon, sdělila jí Audrey Mainová, že její dcera je jedna z jiných. Megan to ale samozřejmě věděla, koneckonců, ona také disponovala zvláštní schopností. Audrey jí prozradila, že v pokoji Marie našla na stěně spálené skvrny, Marie ovládá oheň. To Megan též věděla, ale na oko udělala nějaké to óch a ách. Čím méně Audrey ví, tím lépe.
Nicméně, Audrey řekla doslova toto: "Megan, my musíme dostat Marii z Korporace."
"Já jí odtamtud dostanu, paní Mainová." Megan se odmlčela a v duchu dodala: i když nevím, jak to udělat... "Slibuju."
Sedmnáctiletá středoškolačka vstala z židle u konferenčního stolku s telefonem a šla do společné garáže pro svoje fialové BMW. Nervy měla napjaté k prasknutí.
Ve městech existovaly tajné spolky, ve kterých se sdružovali lidé se zvláštními schopnostmi. Ten v Seattlu se nazýval Hadí chýše. Ona a M-M tam párkrát zaskočily. Lidé se tam chovali poněkud nadřazeně a nekompromisně vpouštěli jenom členy, protože se našli i jiní, kteří dělali pro Korporaci.
Megan zabrzdila v postranní uličce, vyndala klíčky a váhavě vystoupila. I přesto, že se díky své schopnosti dokázala snadno ubránit, působila na ní tato čtvrť poněkud utlačujícím dojmem.
"Kočičko!" zařval jeden z opilců, poflakujících se před barem. "Nechtěla by sis skočit?"
"Nemám čas," odsekla dívka a zastrčila si přečnívající pramen nafialovo obarvených vlasů za ucho. "Jděte někam!"
"Ale no tak, fialko!" připotácel se k ní jeden z nich a uchopil ji za loket. "Nebuď netýkavka."
Megan jen zajiskřily šedomodré oči. "Drž hubu," varovala ho. "A dej ty pracky pryč!"
Zatřásl s ní. "Řek sem, že si s náma skočíš."
"Vybral sis sám," konstatovala. Muž zachroptěl a zapotácel se, jak dostal ránu elektrickým proudem.
Megan se bleskurychle vřítila ke vchodu do Chýše a ukázala průkazku, kterou nosila pořád v peněžence.
"Ahoj, Meg," pozdravil ji mohutný vyhazovač. "Dneska bez M-M?"
Megan nacpala peněženku zpátky do kapsy. "Marii chytili. Korporace," sdělila mu stručně.
"Sakryš, holka," zkroutil mladík tvář. "To je mi líto."
"Jo a mimochodem," důvěrně se k ní naklonil. "Zavolej mi, kdyby se ti chtělo. Jsem Tob."
Usmála se. "To bych musela mít číslo."
"Běž klidně dovnitř. Máš ho v peněžence," uchechtl se.
"Telekineze?" zahádala šeptem Megan. Zelené stěny a tlustý černý koberec pokrývaly celou chodbu. Stěny rámovaly kresby, na kterých lidé s PSI schopnostmi vraždí a mučí ty obyčejné.
Megan s takovýmhle chováním nesouhlasila. Bylo to špatné a nespravedlivé.

Otřásla se a zachumlala se víc do kabátu.

Tohle je tedy od pokračování oddělené odstavcem, takže můžu předstírat, že je to něco jako 1. kapitola.
Snad se líbilo. ;)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama