Stráž - 2. kapitola - Škodliviny

9. března 2012 v 19:44 | NαΣnsi Seuτa |  Stráž





V angličtině nám slečna Riversová zadá slohovky na příští týden.

Na téma "ŠKODLIVÉ ÚČINKY NÁVYKOVÝCH LÁTEK". Když nám to sděluje, culí se. A že prý máme hned začít a podělit se o současné poznatky se svými spolužáky.

"Páni," zabručí Chris, když si to píše do diáře. "Nemyslíš, že by mohla něco vědět o Shadově... tajné aktivitě?"

"A ty o ní něco víš?" ušklíbnu se zvědavě.

"Jéžiš. To co víš ty; téměř nic," protočí panenky. "Ale u učitelky je to divné, nemyslíš?"

"Proboha, jak by to mohla vědět?"

"Já nevím. Ale koukala se na něj takovým divným pohledem," mumlá si Christie pod vousy. "Na mýho miláčka mi nikdo sahat nebude."

"Chris!" vyprsknu. "Nerada ti bořím tvý vzdušný zámky, ale ty se Shadem nechodíš."

"Co není, může být," odvětí záhadně.

"Teda!" Pohoršeně pootevřu pusu. "A vůbec, podle mě bys vůbec neměla mít starost. I když je ten kluk podle mě idiot, rozhodně se jeví jako někdo, kdo se o sebe umí postarat."

"To rozhodně," kývne Christie. "Ale dneska, dneska se o něj budu starat já. Minutku o samotě," luskne prsty, "a bude můj."

"Ale co Viv?" připomenu jí sarkasticky. "Ta by radši chcípla, než aby tě s ním nechala o samotě."

Chris mávne rukou. "Je to malá vygumovaná guma. Ale důvěrně, že jsi má nejlepší kámoška, prozradím ti, že jsem s tím počítala. Mám v plánu jí přidat do jídla projímadlo."

"Jestli na to přijde, budeš v průseru."

"Ale jestli na to nepřijde, tak se v lepším případě už dneska budu cucat s nejvíc sexy klukem na škole."

"CHRIS!"

Zvedne ruce v obranném gestu. "Oukej. Fajn, to jsem nemyslela vážně. Dělala jsem si srandu."

"V to doufám," vydechnu. "Christie, znám tě prakticky celý život. A start desátý třídy nějakým úletem mi nepřijde moc dobrý."

"Arie, ty se nedokážeš nikdy odvázat?" prskne. "Já tě někdy prostě nechápu. To je..."

Nedokončí větu a s nastávajícím zvoněním vyběhne ze třídy.

Jako další hodina mě čeká algebra. Je to pro mě ten nejútrpnější předmět po ručních pracích. A aby to bylo ještě zábavnější, letos ji mám společně s Kylie a její kamarádkou z týmu.

Vlastně je dost těžké je od sebe odlišit, protože vypadají prakticky stejně. Obě mají dlouhé tmavě hnědé vlasy až na zadek, s tím rozdílem, že Kylie je má do rovna vyžehlené. Krátké sukně, vysoké boty, hluboké výstřihy. Čím víc růžové, tím líp.

Zaberu si místo v poslední řadě u okna(shodou okolností stejná pozice, jakou zaujímá Shad na angličtinu) a k mé zlosti Kylie svou kámošku zavede ke mě a zaberou lavice vedle mě.

"Pojď, Court. Arii to jistě vadit nebude, viď, že ne?" věnuje mi cukrátkový úsměv. Protože jsem kapku ujetá přes hadry, přiznávám, tak vám i popíšu, co má na sobě. Neonově modré tílko s širokými ramínky, růžová minisukně a bílé lesklé kozačky.

Jen tak, z oblíbeného zvyku porovnávat svoje a cizí oblečení sjedu samu sebe pohledem. Mám na sobě tílko, pro změnu černé s nápisem JSI NA ŘADĚ napsaným ostrým bílým písmem a otrhané džínové šortky. Méně barvité, ale jsem spokojená.

"Pro mě za mě, klidně si sedněte," pokrčím s povzdychem rameny. Je mi jasné, že po celou hodinu mě bude doprovázet tichý dozvuk drbů.

A nemýlím se.

Čas trávím tím, že počítám do šedesáti a pak znovu a znovu a těším se, až vypadnu na tělocvik. Po zazvonění okamžitě bez ladu a skladu naházím svoje věci do batohu a vybíhám k šatnám.

Christie už je tam, povídá si na lavičce s nějakou holkou, která se, tuším, jmenuje Sasha. Vzhlédne ke mě a trochu se smutně pousměje. "Arie..."

"Chris, víš ty co?" přeruším ji. "Zapomenem na to. Já ti slíbím, že už ti nebudu říkat, co máš dělat a ty mi nebudeš vyčítat, že se neumím odvázat. Třeba proto, že mě to naučíš?"

Christie se rozesměje. "Tak fajn. Slibuju, slibuju."

"Můžete třeba zajít na moji párty," navrhne nám s úsměvem Sasha.

"Párty při jaké příležitosti?" ptám se.

Sasha se rozesměje. "Při příležitosti odjezdu rodičů z města. Bude tam plno kluků."

Ucuknu. "Já nevím-"

"Bude tam Shad?" vpadne mi do toho Christie.

"Myslím, že bude. Řek přesně tohle "Když si nenajdu nic lepšího," naznačoval hulení, "tak asi přijdu."

"Počítej s náma, Sash!"

Otevřu pusu, ale hned ji zase zavřu. Když půjdu, budu moct aspoň na Chris dávat pozor. Není to můj krk, o čí se bojím. "Do háje!" zanadávám. "Zapomněla jsem si ve třídě klíče."

Uháním, protože mi nezbývá moc času. Chci vrazit do třídy, ale zadrží mě hlasy. Patří slečně Riversové a Kylie. Hádají se.

Ona to s tím vyhazovem Kylie myslela vážně...?

"Ale varuju tě, mrcho," štěká Kylie na učitelku. "Jestli se ho ještě jednou dotkneš, pokusíš se z něj tahat prachy, letíš. O to se postarám, slibuju."

"Milá zlatá," odpovídá Riversová sladce. "Já vůbec nevím, o čem to mluvíš. Jen důvěrně, abys věděla; ten parchant se do svých potíží zapletl sám - kvůli svojí vlastní závislosti."

"Cos to řekla?" prskne Kylie. "Můžeš za to ty - a ty to víš!"

"Každý si to přivodí sám." Učitelka mluví medovým, ale nebezpečným hláskem. "Stejně jako ty si přivodíš potíže, pokud budeš dál strkat nos do cizích záležitostí."

"To přece není cizí záležitost, kurva!" vyjekne Kylie.

"Ale ano, není to tvoje věc. Jistě, jste si blízcí, ale tohle je mezi Harrym a mnou, rozumíš? Ovšem," ztiší hlas a já musím nalepit ucho na dveře, abych rozeznala, co říká, "já osobně bych se prostě strašně styděla, kdybych věděla, že je můj otec heroinový závislák."

Vytřeštím na zelené dveře oči a spadne mi čelist. To jsem opravdu nečekala. Cokoliv, ale ne tohle. Slyším prásknutí a uvědomím si, že Riversová je na odchodu. Bleskově se schovám za mumii z toaletního papíru, kterou máme na chodbě jako výzdobu.

"Potvora jedna pitomá," syčí si pro sebe, když kráčí chodbou a na prsa si tiskne desky, jež vydaly onen rámus.

Kylie už tak nepozorná není. Hned jak vyjde, všimne si mě, jak se krčím za nebožákem mumií.

"Tak Arie Websterová," řekne tiše a já si všimnu, že pláče. Po tváři jí stéká několik slz a berou si s sebou všechno, co si ráno napatlala na obličej. "No, teď to víš. Jaký to je mít na někoho špinavý tajemství?"

"Kylie," zašeptám a vyškrábu se zpoza mumie. "Já..."

"Nic neříkej, jo?" přeruší mě a smutný výraz pomalu začíná nahrazovat jiný, vypočítavý. "Ale pamatuj si, že jestli by tě náhodou napadlo o tomhle někomu říct, pak já zajdu za Nadjinými rodiči. A povím jim pravdu o její smrti. Že se to vůbec nemuselo stát a ty s tím máš hodně společného."

"Já jsem nechtěla," bráním se, cítím, jak taky začínám brečet. "V životě by mě nenapadlo, že by se mohlo stát to, co se stalo. Kdyby jo, nikdy bych to neudělala!"

"Já to samozřejmě vím," ušklíbne se. "Ale pomysli, co udělají truchlící, zlomení rodiče. Ach, je to smutné."

"Vždyť já bych nikdy neměla v úmyslu to někomu říct. Musí to být strašně těžké, když je tvůj táta, no, závislý."

"On není závislej!" zařve Kylie. "Chápeš? Ale já vím, že ty bys to neměla v úmyslu, prozradit to komukoliv. Ale stát se může cokoliv. Říkejme tomu pojistka." Mrkne na mě a odejde.

Ve třídě seberu klíče a jako ve snách se doploužím až do šatny přibližně třicet vteřin před zvoněním.

"Co se děje?" šeptá mi do ucha Christie při nástupu. "Tváříš se, jako bys viděla ducha."

Už už jí chci všechno říct, když v tom mě zarazí zbabělý hlásek v mém nitru.

Ona přece neví, že jsi Nadjinu smrt zavinila ty. A když jí to řekneš, přijdeš o jediného opravdového přítele, kterého máš.

Tohle slýchám v hlavě často, pokaždé, když se už odhodlávám, že jí to prozradím. V hlavě si srovnám, co jí říct můžu, a co ne.

"Slyšela jsem Kylie a Riversovou, jak se hádají," vydrmolím. "Nevím přesně, o čem to bylo, ale myslím, že šlo o peníze. Vydírání." Tomu se říká (ne)dokonalá lež.

"Hustý!" otevře pusu Christie. "Fakt nevíš, o co šlo?"

"Bohužel," mlžím, "nemám ponětí."

Christie si mě prohlédne zvláštním pohledem. Ale mlčí. A já nemám v úmyslu ticho prolomit.



"Ty vole! Tys to s tím projímadlem fakt myslela vážně?!" rozesměju se, když si všimnu malé krabičky čouhající z Christiiny kapsy.

"Já to jinak ani neumím, kotě," odvětí přezíravě hrdelním hlasem Chris. "Plán zní," pokračuje normálním tónem, "ty odlákáš pozornost, co já vím, třeba tím, že budeš pobíhat nahá po jídelně a-"

"Já nebudu lítat nahá po jídelně!" oponuju. Přitom žvýkám svůj sójový karbanátek.

"...ale ovšemže ne," konejší mě nepřítomně Christie s plnou pusou guláše. "...a já zatím bleskově proklouznu k jejich stolu, kydnu jí tam nejlíp celou plechovku a potom: tadá!"

"Myslíš, že zvládnu upoutat pozornost tak dokonale, že si nikdo nevšimne, že dáváš Vivian do jídla projímadlo?" ptám se skepticky.

"Budeš muset. Pojďme probrat možná řešení, nemáme moc času - Viv má jídla jako pro vrabce."

"Ehm... jediné, co mě napadá je dělat klauna - já nemám fantazii. Co kdybych prostě zaječela "Koukejte na mě!...?"

"Ne. Chce to něco, co lidi přitáhne. Chodíš přece do dramaťáku. Měla bys mít fantazii."

Přemýšlím. "Co předstírat, že jsem našla v jídle švába?"

"Zatím nejlepší."

"Epileptickej záchvat?"

"Nebo rovnou absťák?" navrhuje Chris s očima navrch hlavy.

"Zapomeň. Nechci se pak dostat na odvykačku, Chris."

"Jídlo zdarma! Lidi vždycky zajímají věci zdarma," vyhrkne.

"To je blbost. Kvůli tomu se nikdo nezvedne ze židle."

Chris usilovně přemítá. V hlavě jí jistě rotují ozubená kolečka. "No jasně! Požární poplach. To je geniální! Stačí jen zatáhnout za páčku."

"Děláš si srandu? Z toho kouká nejmíň uspokojivý chování," bráním se.

"Ále," mávne rukou. "Jen kdyby tě chytili."

"Jsi moje kámoška, ale tohle je šílený."

"Arie! Prosím, prosím, prosím! Bude to legrace," škemrá Chris. "Už dlouho jsme nedělaly nic, co se nemá, od Nadjiny-"

"...smrti," dokončím tiše. "A to je právě důvod, proč mám odpor k porušování řádu."

"Tohle je jiné. Nehrozí nám... nic."

Vzdychnu. A pak ještě jednou. "Tak dobře, Christie. Udělám to, když si to tolik přeješ. Ale jenom proto, že jsi moje nejlepší - nejlepší kamarádka na světě." Doufám, dodávám v duchu.

"Super! Bude to sranda!" jásá.

"Neraduj se," zarazím ji, "když se něco podělá, svedu to na tebe a ty to přiznáš, že jo?"

"Já nevím... No, asi jo. Ale snaž se, aby tě nechytili, ano?" vykrucuje se váhavě Chris. "Jo. Jasně. Dobře, takže ve škole máme takových těch věcí na zapnutí alarmu celkem 10. Vhodné bude, když zapneš nějakou, která bude blízko východu a dobré schovky, třeba záchodů nebo kumbálu."

"To vymysli ty."

O dvě minuty později vycházím z jídelny s ne tak docela plným žaludkem. Požární hlásič, červená krabička s bílou páčkou, okamžitě upoutá můj pohled.

"Chris, do čeho jsi mě to uvrtala?" kňourám, když k ní přistupuju. Mrká na mě. Sevřu kolem ní prsty a vší silou zatáhnu dolů.

Okamžitě se školou rozezní strašný randál.

CRRRRRrrrrrrrrrr!!!

A samozřejmě vypukne chaos.



"Nemůžu uvěřit, že jsem to udělala," sděluju šeptem Christie, když se všichni vracíme do jídelny.

Když jsem zapnula požární hlášení, nebo jak se tomu říká, všichni se dali do jekotu a vyběhli ze školní budovy. V nastalém zmatku si nikdo nevšiml, že se Christie u oběda trochu zdržela. Ředitel nebyl tak panikařící typ jako většina ostatních lidí a proto si všiml, že i když se školou rozléhá hlasité HÚÍ, HÚÍ, žádný požár nevznikl, protože se nespustilo zavlažování. Proto nás všechny za chvíli nahnal zpět do lavic či do jídelny, prostě tam, kde jsme byli předtím a s pohrůžkou, že až se dozví KDO TO BYL, tak ten dotyčný poletí ze školy dřív, než stačí říct Amerika.

"Neboj. I kdyby se na to přišlo, ze školy by tě nevyhodili. Jsi studentka, která celý škole vylepšuje průměr."

"Hm. Nasypala jsi to projímadlo Vivian do jídla?" zajímám se.

Christie se zatváří spokojeně. "Samo. Skoro celou krabičku."

"Ha ha. Chudinka malá," směju se.

"Vlastně ani nevím, jestli s ním chci bejt sama. Je to divný, víš."

"Cože?!" vyprsknu. "Po tom, co jsem kvůli tomu udělala tam nemůžeš nejít."

"Ale vždyť já půjdu," ujišťuje mě Chris. "Jen mi to najednou přijde trochu zvláštní."

Po obědě mi Shad poklepe na rameno. "Můžem si půjčit tvou kámošku?"

"Co?" vyhrknu nepřítomně, protože je mi pohled jeho očí nepříjemný; skoro se v něm ztrácím. "Hm. Když chcete..."

"Viv!" vyjekne překvapeně Chris, ale zamaskuje to nadšeným pohledem. "No jistě, ty jdeš vlastně taky."

"Hm," na to ona, probodávající nás pohledem. "Představte si, že nějaký idiot nasypal Kaitlin do jídla asi projímadlo. Ta chudinka je ještě teď na záchodech."

Shad vyprskne smíchy; já při té představě taky. Chris zírá na Vivian, pěsti zatnuté, ve tváři vzteklý výraz.

"To je mi opravdu líto. Chudák Kaitlin."

"Pche. Chudák ten pitomec - zítra bude pravděpodobně mrtvej," odfrkne si Vivian. "Radši jdem, co ty na to?"

Popadne Shada za předloktí a zaklape jehlovými podpatky.

Chris protáhne obličej, popadne svou plátěnou tašku a vyrazí za nimi.



Kolem šesté večer stojím doma před zrcadlem a přemýšlím, jak upravit své vlasy tak, aby nevypadaly jako obyčejně.

Vezmu do ruky jeden tmavě hnědý pramen(s jejich barvou, o odstín před černou, jsem byla vždycky spokojená) a udělám si s ním knírek zvednutím horního rtu. "Tak prostě půjdu takhle," oznámím vztekle svému odrazu v zrcadle.

Culík si udělat nemůžu, protože by mi byly vidět ty strašné, velké odstáté uši. Ale nechci je nechat stejně rovné a nudné, jako vždycky.

"Co to probůh děláš?" ozve se lenivě z otevřených dveří za mnou, když na sebe dělám obličeje.

"Nevím, co si mám udělat s vlasama," postěžuju si své sestře. "Je to strašný. Vypadám jako ztělesnění nudy."

Candice protočí panenky. "Umíš vůbec dělat nějaký účesy?"

"Ehm..."

"Já si to myslela. No, co třeba nějak takhle?" Uchopí dva prameny na každé straně a spojí je vzadu.

"To je děsný. Mám strašný vlasy."

"Moje jsou lepší, to je fakt," souhlasí Candice, hrdá majitelka lesklé hřívy barvy medu. "Ale zas tak příšerné to není. Myslím, že pro tebe bude nejlepší jednoduchost."

"Pokračuj," říkám. "Nemám moc času."

"Prostě ti kulmou uděláme tak střední vlny, zafixujem lakem, možná i trochu vosku by přišlo vhod..." uvažuje nahlas.

"Candice, to je jako kdybys na mě mluvila španělsky, nemá smysl mi to říkat... počkat! Ty mi s tím pomůžeš?" vyhrknu překvapeně.

"Myslím že jo, blesku. Co bych to byla za starší sestru, kdybych občas z malé Arie neudělala kočku?" odfrkne si.

Příští hodinu pracuje na mém účesu, překvapivě mi půjčí svůj make-up a šminky a taky mě namaluje. Černá řasenka("máš dlouhý řasy, to je tvá zbraň"), hnědá kajalová tužka, nenápadné fialové linky. Prý mi to jde k očím.

"Ještě šaty," vyhrkne nadšeně.

Zavrtím nad ní hlavou. "Ještě před týdnem by ses na mě nemilosrdně vykašlala."

"Pche," ušklíbne se. "Včera není dnes. Je to bezva! Jako kdybych měla obří mrkací panenku."

"Já ale fakt nevím, co bych si měla vzít..."

Candice si povzdychne. "Půjčila bych ti něco svýho. Ale na to nemáš kozy."

Protočím panenky. Není žádné tajemství, že moje podprsenka má košíčky B a ještě tam zbude dost místa na peněženku a podobné věci, zatímco Candice by do své(velikost C) nacpala leda tak pinetku. Malou. "Chce to něco fialovýho. K tomu líčení."

"To je dilema..."

Sedíme na mojí posteli a přemýšlíme. Najednou Candice vyskočí. "V kolik tě přijede Chris vyzvednout?"

Mrknu na hodinky. "O půl osmé. Za nějakých půl hodiny."

"Výborně!" zavrká Candice. "Přijdete asi trochu pozdě, to je stejně cool. Pojď, honem!"

Chytá mě za ruku a utíká se mnou z domu. Nasedáme do našeho zeleného Fordu Focus(v naší rodině máme dvě auta a prostě si je podle potřeby vyměňujeme).

"Candice, co to ksakru děláš?" vyjeknu, když strká klíčky do zapalování.

"Jedem nakupovat do centra!" zavýskne nadšeně. "Vzpomněla jsem si na jedny úžasný šaty. Budou se ti líbit."

Nastartuje a mě nezbývá než natlačit tvář na okýnko a říkat si pro sebe: do čeho jsem se to nechala uvrtat?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama