Stráž - 5. kapitola - Tajemství → 2. část

8. května 2012 v 12:08 | NαΣnsi Seuτa |  Stráž


"Našli ji ještě ten večer," dokončuju. "Prý měla proražený temeno hlavy. A já ji tam poslala, chápeš? Řekla jsem jí, že je zbabělec, když nepůjde."
Shad chvíli mlčí. "Nebyla to tvoje chyba," řekne po chvíli, vůbec ne znechuceně. "Mohl za to ten kluk. Kdo ji zabil? On, ne ty."
"Ale ona by tam nešla," namítám zoufale. "Kdybych ji nepopíchla, tak dneska žije."
"Kdyby vás mámy odhalily, tak jste tam nešly, a nic se nestalo. Kdyby tam nikdo nechlastal, žila by. Chápeš, že je absolutní nesmysl, obviňovat se z něčeho takovýho?" argumentuje Shad.
"Kdybys ji tehdy takhle popohnal ty, tak bys mě pochopil," odseknu.
"Taky bych se tak asi cítil. Ale to neznamená, že to je opávněnej pocit viny."
Nevím proč, ale potom, co jsem mu to vyklopila, se cítím lépe. Jako by část té tíhy, kterou s sebou nesu tak nějak zmizela. "Jsi první člověk, kterýmu jsem to dobrovolně řekla."
"Jsem polichocen. A kolik lidí to ještě ví?"
Podrbu se na hlavě za uchem. "Jen jeden. Teda jedna."
"Kdo?" ptá se Shad. "Chris?"
Zavrtím hlavou. "Kylie."
Vytřeští oči. "Cože? Jak to?"
"To bych taky ráda věděla. Ona... řekla mi, že když prozradím komukoliv jistou věc, tak na oplátku poví Nadjiným rodičům a Chris, jak to bylo." A je to venku. V jeho společnosti neumím držet tajemství. Všechno hned řeknu.
"Jakou věc?"
Projedeme kolem benzinové pumpy. Před ní, těsně u silnice, tancuje jakási dívka převlečená za nějakou zelenou příšerku, zřejmě maskota.
"Já nemůžu. Když se Kylie dozví, že o tom víš, tak..." Budu už úplně sama.
"Možná mám kapku vyhulenej mozek, ale blbej nejsem," odsekne. "Tak mluv, nebo to z tebe vypáčím."
"To je mi jasný," zabručím. "Fajn. Druhej den školy jsem náhodou narazila na Kylie a Riversovou, jak se baví v prázdný učebně. Poslouchala jsem za dveřma. Úplně jsem je nepochopila, ale mluvily o Kyliině tátovi, penězích a jeho závisloti na heroinu. No, a Kylie mě pak načapala a..."
"Počkej," promluví překvapeně Shad. "Riversová? To jako ta učitelka?"
"Jo."
"To se mi nějak nezdá," vrtí hlavou. "Co by ta mohla mít společnýho s drogama?"
"To je taky pravda," přitakám a žasnu nad tím, že mě to nezarazilo už dříve.
Blížíme se k zelené tepané bráně Ibisu a já si až teď vzpomenu. "Sakra."
"Co je?" Shad mluví monotónním hlasem, moc mě nevnímá - přemýšlí o slečně Riversové.
"Nemůžu se vrátit domů. Sestra tam má kluka a já se můžu vrátit až po desátý, nebo tak nějak," zaúpím.
"Zdá se, že budeš odkázaná na mě," zasměje se Shad. "Zase."
Nechám to bez odpovědi.
"Tak, kam to bude teďka?"
Povzdechnu si. "To bych taky ráda věděla. Nemám ke komu jít." Jediný, s kým se poblíž aspoň trochu bavím, je Sasha, ale ne zas tak, abych se k ní v sobotu odpoledne nasockovala.
"No, co se mě týče, mám sraz se svýma kámošema," říká Shad. "Můžeš jít se mnou."
To zrovna. "Páni. Dva dny, a už sis stačil udělat nové přátele."
"Neskutečně snadno se seznamuju," odpovídá povzneseně. "Ale nejsem tady dva dny. Přijel jsem už na konci července. A v branži se známí hledají rychle."
Protočím panenky, když říká to "v branži". Člověk by hádal, že se fušuje do politiky.
"Tak co, jdeš?" popichuje mě. "Nebo tě mám vysadit u Tex Mex?"
Pozvednu obočí. "Ty to tam snad znáš?"
Pokrčí rameny. "Jo, párkrát jsem tam byl. A navíc jsem tě tam už jednou viděl."
Ticho, jak se rozmýšlím, jestli strávím odpoledne se zhulenci, nebo ve společnosti mísy tortill, přeruší naštvaný hlas jakéhosi muže za námi. "Tak jedete dovnitř, nebo ne?"
"Ups," protáhne Shad obličej a otočí Opel.
Přibrzdili jsme totiž na nesprávném místě u brány tak, že nikdo nemohl projet.
"Už ses rozhodla?" ptá se po chvíli, když se před námi vynoří Tex Mex.
"Ehm, jo," odpovím rychle. Ani nevím, jak ze mě ta věta vypadla, ale prostě se to stalo. "Pojedu s tebou."
"Ale nedělej si žádný ukvapený závěry," dodám dřív, než se mu na tváři objeví proslulý samolibý úsměv(nebo snad škleb?).
"Jak tě to jenom mohlo napadnout?" ohradí se svatouškovsky.
Nevím, kdy a proč se to přesně stalo, ale přestala jsem si o něm myslet, že je ubožák. Myslela jsem, že mám všechny kluky prokouknutý. Ale to není pravda.
"Kdo to je?" ptá se Shadův kámoš(jedenáctý ročník, je na West Palm Star), vysoký mladík s bradkou a tmavými krátkými vlasy.
Místo, kde se Shad a jeho přátelé věnují své nezákonné činnosti, se mi vůbec nezamlouvá. Je to prostě takový mrňavý opuštěný park, o to ale špinavější. Jsou tu jen tři lavičky.
Shad se zakření. "Tohle je Arie," představí mě. "Strašně trvala na tom, že se s váma seznámí."
Tmavovlasý kluk skloní hlavu zpět ke krabici, na které si připravuje cigaretu. "Aha."
"To ne... Já..." Děkuju, Shade! Teď nevím, jak se neztrapnit a zároveň si jeho známé neznepřátelit. "Neměla jsem kam jít."
"Opuštěnej malej sirotek?" zasměje se malý kluk, vypadá mladší než já. Má předkus a dost výrazné kruhy pod očima. Při pohledu na něj mě napadne spojení slov Špatné dětství. "Haha."
Asi jsem měla raději zvolit mexickou restauraci.
"Její ségra má doma kluka," vysvětluje Shad, který zřejmě neumí mlčet. "Nemůže se vrátit domů."
Jediná dívka v jejich partě zvedne hlavu od mobilu. Vypadá trochu jako Kaitlin, ale v očích má oduševnělý výraz. "Odpusť Shadovi. Určitě sis o nás kvůli němu udělala zkreslený obrázek."
"Ehm, ne vůbec. Než jsme sem přišli, choval se normálně." Dneska, upřesním v duchu.
Blondýnka se usměje. "Je to skvělý herec. I na mě lidi občas nepoznaj, že jsem cvok."
"Loree, zlato, zavři zobák," doporučí jí mile ten kluk s bradkou. "Nesnaž se."
"Takže," ujme se seznámení Shad(který vypadá, jako by se úporně snažil potlačit smích). "To jsou John, Finn, Mike a Loreley."
Postupně ukáže na vysokého mladíka, dalšího o hlavu menšího s baseballovou čepicí, toho malého kluka s kruhy pod očima a blondýnku, co vypadá jako Kaitlin. Jen kdyby neměla vlasy v tom utáhnutém vysokém culíku.
"Ještě s náma chodí Asami," dodá Loree. "Ale má ,virózu'." Ve vzduchu naznačí uvozovky.
"Tohle je jako všechno?" štěkne znenadání Shad na Mika. "Víc nemáš?"
Mike mu podá několik bankovek. "Matka mi víc dát nechtěla. A nemoh' jsem říct, že ty peníze potřebuju na hulení."
"Mně je u prdele, jestli ti ty prachy dá máma, nebo vyloupíš banku. Zejtra mi je dáš, jasný?" sykne výhružně Shad a já ho poznávám i z té horší stránky.
"Můžeš si jít sednout ke mě," ozve se Loreley. "Teď je bude zajímat jen hulení."
"Díky," řeknu a usadím se k ní na lavičku. Finn, Mike, Shad a John se zatím shluknou kolem krabice. Slyším cvaknout zapalovač.
"Hele," nadhodím, když mě přestane bavit poslouchat jejich "No to je matroš,", "co ty tady s nima vůbec děláš?"
"To jsou dva důvody. Někdy tři." Loree se usměje, ale trochu smutně. "Zaprvý, jsem Finnova holka. Zadruhý - kamarádím se s Asami. A občas mi daj potáhnout a... pak na chvíli nejsou trable, jestli chápeš..."
Nechápu. "Jo, jasně."
Zbytek času trávím pokecem s Loree(je jí 16, bydlí v horší čtvrti, má dvě malé sestřičky a čirou náhodou je to sestřenice Kaitlin, jejíž matka ztratila zájem vídat se se svou ne zrovna nejmajetnější sestrou) a občasným odmítáním cigaret.
"Dobře, máš za sebou celej můj životní příběh," ušklíbne se Loreley. "Na oplátku chci slyšet tvůj."
"Proč ne," odpovím. "Ale předem tě upozorňuju, že není nijak srdceryvnej, ani zábavnej, ani strhující." Pokud teda zrovna nelíčím události ze sedmé třídy. "Jmenuju se celým jménem Arianne Websterová, je mi čtrnáct a narozeniny mám 16. září. Bydlím v Ibisu na Heronwood Lane. Hele," ohradím se, "netvař se tak. Nemysli si o mě kvůli tomu, že jsem snobka. Kromě toho nejsme nijak bohatý. Bydlím s mámou a starší sestrou. Miluju manga, anime a Shakespeara. Tancovala jsem hip hop, klasický tanec i balet, ale u ničeho jsem nevydržela. Momentálně dělám judo. Chodím se Shadem do třídy, a rozhodně se k němu nevtírám."
Loree se rozesměje. "Dobře, rozhodně vypadáš jako zajímavý člověk. A sorry za to s tím, kde bydlíš. Konec konců tam bydlí i Shad. A ten je... no, rozhodně není snob."
"Nemůžu posoudit," pokrčím rameny. "Znám ho od prvního září."
"Páni, jen tři dny a už tě s sebou všude tahá?" zašklebí se Loree. "Zajímavé."
Má sice prořízlou pusu až hrůza, ale zamlouvá se mi. "To je možný, ale nic si od toho neslibuj. Nejsme ani přátelé."
Mávne rukou. "Rozhodně bys to měla zkusit, protože výše jeho sebevědomí sahá až do nebes. Někdy je s těma jeho kecama na zabití."
Zamrkám. Připomněla jsem si dnešní "jiskřivou událost".
"Ty, Arie," zahuláká najednou John. "Shad nám právě povídal, žes mu asi zachránila krk. Frajerka!"
Možná jsem sentimentální, ale stejně bych dala přednost medaili za zásluhy a potřesení ruky před hulákáním téměř neznámého zhuleného kluka. "Díky."
Mrknu na hodinky. Půl deváté. Ještě tak třicet minut a můžu jít domů.
"Pořád kontroluješ hodinky," konstatuje Loreley. "Otravujem tě?"
Kdyby nebyla tak trapně upřímná. "Ale ne, vůbec. Jenom mi není úplně nejlíp."
"Jen si špeka deeej," zazpívá protáhle Mike s kouřící cigaretou v ruce a zatočí se. "Heeej!"
Mám chuť prostě praštit hlavou o zeď. Víckrát po sobě.
"Hele, nasmějem se. Zavolám Asami a budeme ji vytáčet zpěvem!" navrhne najednou Loree.
"Ehm... no, když chceš," odpovím. Nenapadá mě nic, co podotknout.
Loree vyndá véčko z jedovatě zelené kabelky neznámé značky. "Těším se, až uslyšíš její hlas."
Mobil vyzvání. Jedna sekunda, dvě, tři...
"Ha, zvedla to!" oznamuje nadšeně Loree. "Dám to na odposlech."
"Jasně."
"Loree," zachrčí dívka, kterou si okamžitě představím obloženou krabičkami kapesníků a lahvičkami s léky proti kašli. "Kolikrát mi ještě hodláš volat?"
Pousměju se. "Zní mile."
Loreley kývne. "Jsem tu s kámoškou a nudíme se. Finn mě jako obvykle ignoruje."
"S jakou kámoškou?" zajímá se Asami. "Ty mě podvádíš?"
Loree se zasměje. "Typickej japonskej humor. Shad nás dneska seznámil s jednou holkou, jmenuje se Arie."
"Nediv se. Každý ráno slyším u snídaně, jak bych na sebe měla bejt hrdá. Čau, Arie!"
"Ahoj... Asami," pozdravím zdvořile.
"Měla bys ukázat Finnovi svou cenu," poučuje Asami Loreley. "Jinak si tě úplně přestane vážit - a udělá si z tebe rohožku."
",Vítejte', nebo ,Veselé Vánoce'?" zavtipkuje Loree. "A k tomu nějakýho trpaslíka, co bude zpívat koledu. Myy tři králové jdéme k vám..."
"Nezpívej!" zaúpí dutě Asami. "Víš, jak mě to štve."
Usmívám se. "Zdá se, že si dost rozumíte." Připomínají mi souhru Christie a Nadji.
"To si piš," přikývne hrdě Loree. "Známe se už od národky."
"Ale přestaly jsme se nesnášet až v šesté třídě," doplní Asami.
"To je jen detail," odpoví Loree povzneseně. "Hej, Finne!" zvolá najednou. "Věnuj se mi taky trochu."
Finn se odšourá od kroužku svých přátel. "Už jdu."
"Převezmi to za mě," zamrká Loree a odejde za svým klukem.
Vezmu si mobil a pokračuju v hovoru s Asami, který spočívá především v mé zvědavosti ohledně Japonska.
"A nosíte fakt ve školách ty uniformy, jako v manze?" vyzvídám.
Asami se zase chraplavě zasměje. "Jen na některých. Hlavně na středních."
"Řekni něco japonsky," poprosím ji, hladová po novinkách.
"Co?"
Vteřinku přemýšlím. "Já nevím, to je fuk. Třeba ,Nebe je modré.'"
Další smích. Pak Asami řekne něco, co mi zní jako "ošu šu ošu šu".
"Hezké... do kolika jsi tam vlastně žila?" ptám se.
"No, do školy jsem začala chodit na Floridě. Poslyš, co si myslíš o Finnovi?"
Hmm. "No... je tu vidět dost rozdílnej poměr mezi jejich city. Víc jsem zatím teda nepochytila."
"Přesně. Někdy mi přijde, že si myslí, že je taková ta mluvící panenka. Stačí zatáhnout, a ona udělá, co chce, ale jinak mlčí."
Kývnu, i když ona to nevidí. "Jo, to je chytrý. Ale bohužel není jedinej, kdo si to myslí."
"Samozřejmě. Shad taky, rozhodně i John. A Mike, Mike řekne všechno, co po něm budeš chtít, takže jeho názor se počítat ani nedá."
Zasměju se. Po očku sleduju Finna s Loree, kteří se drží na třetí lavičce za ruce a o něčem mluví. Neusmívají se.
Připomenu si, že bych měla zkontrolovat mobil. Je za pět devět.
Asami mlčí. "Zníš jako v pohodě holka," řekne po chvíli.
"Děkuju. Ty zase jako někdo od rány," oplatím jí bezelstně.
Chraplavě se zasměje. "Tos teda vystihla."
Potom se ozve jakýsi šramot a nezřetelný hovor. Asami si zhluboka povzdechne. "Musím jít. Matka míní, že se mi krk nikdy neuzdraví, když budu pořád ,viset na tom zatraceným krámu'. Tak čau, Arie."
Zavěsí.
Dalších pět minut odloupávám zašlou barvu ze dřeva. Zábava.
Pak mi už dojde trpělivost(já vím, jsem hodně trpělivý člověk) a houknu na Shada. "Chci už jet."
Ten se otočí, pohodí při tom vlasy(vsadím se, že ne tak docela nevědomky) a pokrčí rameny. "Když chceš."
"Tak si to užijte!" křičí za námi na rozloučenou John.
Ha ha. Musím se hodně ovládat, abych po něm nekřikla "blbečku", jako malá holka. "To víš, že jo."
"Fákt?" protáhne Shad, když mi rádoby galantně otevírá dveře od auta.
"Ne," odseknu se sladkým úsměvem. "Jen jsem mu chtěla udělat radost."
Shad nastartuje motor. "Měla bys vědět, že jsem se tu kvůli tobě dost obětoval. Nebejt tebe, zůstal bych nejmíň do desíti."
Protočím panenky. "Tak promiň."
"Omluva přijata," odvětí blahosklonně s britským přízvukem.
"Slušný," pochválím. "Tys v Anglii žil?"
"V Severním Irsku," opraví mě. "Belfast. Narodil jsem se tam."
Prohlížím si ho. Nevypadá moc jako Ir. "Kdy jste se přestěhovali do New Yorku?"
"No," odpoví pomalu a zamyšleně Shad. "V osmi jsme se přestěhovali na dva roky do Rakouska. Takže New York pátá až osmá třída."
"Dost se stěhujete, co?"
Kývne. "To jo."
Vím, že má následující otázka vyzní divně, ale neumím svou zvědavost ovládnout. "A... chystáte se někam... teď?"
Zasměje se. "Proč tě to zajímá? Ne, zatím ne. Vsadím se, že matce tahle práce vydrží aspoň ty dva roky."
Udivuje mě, jak chladně o ní mluví. Takhle jsem nikoho o rodičích neslyšela mluvit. "Ptám se jen tak, ze zvědavosti."
Zvoní mi mobil. Candice. Prosím, ať to nejsou špatné zprávy, modlím se. "Ano? Co se děje?"
Sestřin hlas zní rozdychtěně. "Ari, potřebuju, abys u někoho přespala. Sally potkala nějakou kámošku ze střední a zůstane u ní přes noc, takže bych mohla být s Tobym sama až do rána!"
"Ale... ale já-" bráním se.
"Prostě si někoho najdi, jasný?" prohlásí nekompromisně.
Christie. "Fajn! Dovolí mi tvý ctěný blahorodí, abych si došla pro kartáček na zuby a pyžamo?!"
Je slyšet hovor mezi Candice a jejím přítelem. "Fajn, ale dělej."
Vztekle nacpu mobil do kabelky. Sestry. RODINA. "Bezva."
Shad se dusí smíchy z poslechy předchozí konverzace. "Co se stalo?"
"Nic!" odseknu a znovu mobil vytáhnu a naťukám Christiino číslo.
"Ahoj, Arie. Jsi v pohodě?" ptá se Chris okamžitě, když to po asi pátém zazvonění vezme.
"Jo, je mi fajn. Ale má úžasná sestra se rozhodla, že musí mít celý byt dneska pro sebe. Můžu u tebe přespat? Prosím?"
Ticho. "Arie, mě to mrzí, ale jeli jsme na návštěvu k tetě. Já nechtěla, jenže táta se nenechal přemluvit. Nejde to."
Na mé straně taky ticho. "Aha. Tak nic, čau."
Zavěsím.
"Páni," přeruší mlčení Shad. "Kde budeš spát?"
"Nic si nemaluj," usadím ho. "Zavolám Lizz. Obvolám třeba celej telefonní seznam, ty budeš na posledním místě. Bez urážky."
Hledám v abecedním seznamu. A,B,C,D,E,F,G,H,I,J,K,L.
Vytáčím. Lizzie telefon zvedne okamžitě. "Co chceš?"
"Lizz, potřebuju u tebe přespat... já nemám kam jít," říkám. Prosím, ať to vyjde!
Na druhém konci se ozve smích. "Asi sis spletla číslo, Arie. Já jsem Kylie."
No to je v háji. Vyplýtvám všechen kredit. "Asi jo, no. Tak nic, ahoj-"
"Ale klidně u mě přespat můžeš," přeruší mě Kylie. "Já s tím problém nemám."
Páni, milé. Ale stejně... "Hele, nezlob se, ale my dvě nejsme žádný kamarádky. A já nemám v plánu ti skočit do nějaký tvý pasti."
"Uklidni se," říká Kylie. "Nic neprovedu. Ale dneska by se mi společnost fakt hodila."
"Já..."
"Mám čokoládovou zmrzlinu a spoustu nových filmů, na který se nikdo nekoukal," láká mě Kylie.
Jakmile slyším slovo čokoláda, podvolím se. "No, tak dobře. Dej mi adresu."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama