Stráž - 6. kapitola - Cizinec

25. června 2012 v 9:13 | NαΣnsi Seuτa |  Stráž

Ano, nová obálka... uznávám, že ta stará byla šíleně dětinská.
Takže, na příběhu provedeno několik drobných změn. Například Arianne je teď místo deváté třídy v desáté, aby byly ostatní věci, které se v příběhu dějí, dávaly větší smysl.

____________________________________________________
Návštěvu doma odbudu co nejrychleji. Postupuju systematicky.
Candice a Toby mě pozorují z gauče v obývacím pokoji, hlavy doprava, hlavy doleva.
"Co se tváříš tak kysele?" zeptá se sestra po chvíli.
Věnuju jí jeden zuřivý pohled.
O deset minut později, s hygienickou taštičkou, spodním prádlem, čistým tričkem na převlečení a pyžamem sbaleným v batohu, vycházím z domu, abych před ním našla Shada s cigaretou v ruce.
"Co to děláš?" syknu. "Nějakej soused tě uvidí a budeš v háji!"
Pokrčí rameny. "Tak ať. Chceš si potáhnout?"
V sedmé třídě jsem kouřila, přestala jsem po Nadjině smrti. Občas mě zmáhá chuť. "Ne, díky."
"Jak chceš." Shad ještě párkrát potáhne a potom cigaretu hodí na silnici a zašlápne.
"Na to tu máme popelník," štěknu. "Možná jsi tohle mohl dělat v New Yorku, ale ve West Palm Beach si na pořádek potrpíme."
"Neříkají ti puntičkář?" opáčí a zamíří ke dveřím řidiče.
Nasednu do auta, zapnu si pás(bezpečnost nadevše) a batoh si položím na klín. "To asi těžko. Když chci, umím nadělat pěknou paseku. Nesnáším nepořádek všude, kromě svýho pokoje," přiznám. Jinak mám ráda věci na svém místě.
"Nápodobně," ušklíbne se Shad a otočí klíčkem v zapalování. "Jakže byla ta Kyliina adresa?"
"Ehm..." Rozepnu přední kapsu a hledám malý papírek, na který jsem si ji poznamenala. Najdu ho a snobsky znějící ulici a číslo popisné mu řeknu. Opět použije navigaci v draze vyhlížejícím mobilu. Kolik lidí musí člověk okrást, aby si vydělal na takovýhle mobil?
Po minutě mě přepadne obvyklý strach, že jsem něco zapomněla, a tak se začnu prohrabávat batohem. Všechno je na svém místě. Vzala jsem si radši MP3, protože Kyliina společnost bude jistě dost únavná. Na druhou stranu jsem ale taky zvědavá, v jakém sídle může někdo jako ona bydlet.
"Hezký pyžamo," řekne mi Shad se svým obvyklým sebevědomým úsměvem. "To zvíře je netopýr, nebo co?"
Povzdechnu si. "To je kočka. A je jich tam víc, jestli sis nevšiml." Nemá smysl mu vykládat, že mám šortky s potiskem čtyř koček Emily Strange.
Radši batoh zase zavřu.
Zbytek cesty strávíme mlčky, s Shadovým občasným "to je ale nóbl barák", nebo "jak dlouho to bude ještě trvat?" a "teďka doprava".
Když konečně zabočíme do luxusní ulice, kde Kylie bydlí, nemůžu uvěřit svým očím. Všechny ty domy úplně vyrážejí dech. A to je Ibis sám o sobě údajně luxusní čtvrť.
A co teprve jejich vlastní sídlo. Sice je už skoro tma, ale v pouličním osvětlení vidím dost.
Je to honosný dvoupatrový dům světle modré barvy, zdobený štukováním. Od černé tepané brány, jež nese iniciálu Kyliiny rodiny, vede kamenný chodník. Moc toho ale nevidím, protože plot je zevnitř kryt plotem živým. Obrana proti čumilům.
"Páni," řekne Shad, nicméně jeho hlas jako obvykle nezní nijak zvlášť překvapeně.
Chtěla jsem říct to samé. Neřeknu.
"Jak se dostanu dovnitř?" zauvažuju nahlas. "Chci říct, je docela možný, že do toho plotu pouští elektrický proud."
"To je fakt," přitaká Shad. "Myslíš, že mají zvonek?"
Pochybuju o tom. Zavrtím hlavou. "Možná bych jí mohla zavolat."
Ten obrovský dům mě děsí. "Dobře."
Dřív, než stihnu vytočit Kyliino číslo, se ale brána elektronicky otevře. Elegantně vyvedené C se rozdělí na dvě poloviny.
"Určitě tu mají kamery," zabručí Shad přezíravě.
Štve mě, když vyslovuje moje myšlenky.
Nejraději bych ho poprosila, aby šel tím kamenným chodníkem se mnou. Nechci být sama. Ale ani moje obavy nejsou silnější, než moje touha ukázat mu, že nejsem nezávislá.
"No," zamumlám, otevřu si dveře od Opelu a hodím si batoh na záda. "Tak ahoj. A... díky."
"Můžeš se mi odvděčit i jinak," nadhodí Shad.
"Leda ve snu," ušklíbnu se.
Potom jeho auto zavřu a ukážu mu záda, snažím se co nejrychleji zmizet, aby nebylo vidět, že se mi od něj nechce.
Chvatnými kroky zdolávám chodník. Není zas tak daleko, ale mně se to zdá jako věčnost.
Když jsem asi dva metry od vchodových dveří z naleštěného dřeva, otevřou se a v nich stojí Kylie oblečená do saténového županu, s hnědými vlasy zapletenými do copu. "To je dost."
Až když se za mnou dveře zabouchnou, dojde mi, že jsem neslyšela motor odjíždějícího auta.
O půl hodiny později se konečně utábořím na gauči(jednom z mnoha, dala jsem mu přednost před pokojem pro hosty) v Kyliině pokoji ve výklenku druhého patra. Nebo snad mám říct apartmá? Každopádně má vlastní kuchyňku i koupelnu. Ne, že by někdy vařila. A o šatně nemluvím.
Předtím mě čekala vyčerpávající prohlídka. Už jen přijímací hala byla takřka umělecké dílo - a ten zbytek.
"No?" ptá se Kylie pak. "Tvůj názor?"
Rozmýšlím slova. "Váš dům je fakt působivej."
"Jo, to říkají všichni," potvrdí. "Ale podle mě je to tu moc velký. Občas mám strach, že se ztratím."
Věřím jí. Sama bych se v tom obrovském bludišti chodeb a schodišť asi taky brzo ztratila.
"Fajn, a teď mi řekni, proč jsi stála o to, abych tu byla přes noc," vybídnu ji. Trochu ujím ze své slíbené čokoládové zmrzliny.
Podle jejího pohledu cítím, že v tom bude něco víc, než možnost mě ztrapnit, nebo mi ublížit. "To je složitý," odpoví vyhýbavě. "Stejně bys mi nevěřila."
"To tvrdíš pořád," odseknu. "Po tolika stejných odpovědích, ti můžu s klidem říct, že ti věřit budu."
"A... taky to není věc, kterou bych mohla jen tak vykládat. Úplně by nám to zničilo pověst," přizná váhavě. "I když dělám, co můžu, abych to vyřídila," dodá tvrdě. Na okamžik pod slupkou nafoukané krávy probleskne zase ta samostatná dívka, kterou už jsem párkrát viděla.
"Tak už mluv."
Kylie potřese hlavou a z copu se jí uvolní pár pramenů. "Stejně ti nemůžu říct všechno. Kromě toho, že je to tajný, je to taky nebezpečný."
Nechápu. "Jak jako nebezpečný?"
"To znamená, že jsou tu lidi, který by tě zabili, kdybych ti prozradila detaily. A mě taky," vysvětlí Kylie tiše.
Zvědavost může být smrtící, napadá mě. Hodilo by se to jako anotace nějaké knihy. "Jde o drogy?" zeptám se.
Kylie mlčky přikývne. "Jdou po mně, Arie. Potřebuju někoho, kdo by mě chránil."
"Copak tvůj otec ti nemůže najmout bodyguardy?" opáčím.
"Ten neví, že za něj bojuju. A navíc to musí být někdo, kdo se nenechá zkorumpovat."
Jasně. "To mám být já?"
Kylie znovu kývne. "Jo. Ty."
"Nejsem ti k ničemu," odmítnu.
"Nemluv blbosti. Jsi chytrá a silná, to nepopřeš."
Možná trochu. "Pořád ale existujou mnohem schopnější osoby," namítám.
Zavrtí hlavou. "Ale neznám nikoho důvěryhodnějšího, než tebe."
V duchu si projedu naši třídu. Roztleskávačky nepřipadají v úvahu, jde jim jen o peníze. Potom pár šprtek a dvě dívky, co se baví jen mezi sebou. Vlastně si ani nevybavím, jak zní jejich hlasy. Takže teď kluci. Několik fotbalistů, malá dávka ajťáků, skejťáci a... asi tři úchyláci, co se baví snad jen o pornu. A taky tam máme nějaké huliče + jednoho kluka, Paula, který má neuvěřitelné výtvarné nadání. Ale když o tom tak uvažuju, tak z Kyliina hlediska se asi jako nejvhodnější osoba jevím já.
"Možná máš pravdu," řeknu nakonec. "No, o jakých filmech jsi to mluvila?"
O dva filmy později se atmosféra viditelně uvolní.
Začínám se ale po dlouhém dni cítit poněkud unaveně.
"Takže, chceš tam dát ještě něco?" ptá se Kylie, hladící šedě mourovatou kočku, která se jí uvelebila na prsou. "Vyber si. Horor, romanťák, komedie...?"
"No, vlastně už bych radši šla do postele," přiznám. Teda na gauč. "Snesu maximálně ještě díl Simpsonových a potom fakt začnu chrápat." Je to můj oblíbený seriál, i když je dost starý.
Mohla jsem čekat, že mě vezme za slovo. "Kterou sérii?"
Spím. Pronásledují mě sny plné Shadových pohledů a dotyků.
Po nějaké době se všechno zastře chuchvalci bílé mlhy.
Z ní vyjde nějaký kluk a - bože - vypadá naprosto nádherně. Má dokonalou cherubínskou tvář s asijskými rysy a kudrnaté zrzavé vlasy kousek nad ramena. A taky(no páni!) má křídla, z čehož usuzuju, že je to anděl.
Kluk si odkašlá. "Zdravím, Arianne."
"Jsem Arie," odvětím automaticky.
"Já vím. Je to už takový můj zvyk. Každému říkám celým jménem - Lisabel pěkně vyváděla."
"Lizz? Fajn, tohle je pěkně divný sen," zabručím.
"Jmenuji se Gabriel," představí se anděl.
Počkat. To jako "archanděl Gabriel"? Moje sny jsou fakt bláznivé!
Gabriel si odkašle. "No, čekal jsem nějaké otázky."
"Jaká byla Marie?" vyhrknu. I když nejsem věřící, matka Ježíše Krista mě vždycky fascinovala.
"Tak to jsem tedy nečekal," přizná Gabriel s potlačovaným úsměvem. "Myslíš, když jsem jí oznámil však víš co, nebo povahově?"
"Vlastně povahově."
"Byla to velmi jemná a hodná dívka. Skromná."
"A byla...," chci si zeptat, ale nechci, aby to vyznělo povrchně.
"Krásná? Asi ano, ale dříve se lidé víc soustředili na krásu duše," sdělí mi s poněkud smutným výrazem.
"Dobře. To je mi jasné. Vím, že je to jen sen, ale jak můj mozek proboha napadlo vytvořit archanděla?!" ptám se.
Gabriel se jemně, melodicky zasměje. A taky dost krátce. "Tohle je i není sen. Je jednodušší s vámi mluvit, když spíte, než vás zastavovat u domu, nebo tahat ze školy. Netvrdím, že jsme to nezkoušeli. Ale s postupem času jsme se i my poučili z chyb."
"Proč necháte umírat děti v Africe?" řeknu neomaleně. "Nepřijde mi, že jste se poučili ze všech chyb."
"Děláme, co můžeme. Musím přiznat, že jsi jedna z hrstky lidí, která nám vyčítá naše činy."
"Je to děsná nespravedlnost," odseknu. "Jsou lidi, kterým se doma válí peníze. A to dělají hnusné věci."
"Myslíš, že kdybychom to mohli ovlivnit, neuděláme to? Ani my se nesmíme protivit osudu. Vždycky ne. Ale v těch případech, kdy to máme dovoleno, si vybíráme strážné anděly."
Zamrkám. "Strážné? A nemají to být ti nižší andělé?"
"To jsou povídačky, protože lidé nejsou schopni si připustit, že by se i živí mohli stát anděly," vysvětlí suše Gabriel.
"Takže si namátkově vyberete nějakého člověka a vezmete mu právo se rozhodnout?"
"Neříkala jsi, že ti je líto umírajících?" pozvedne Gabriel obočí.
"To ano, ale..."
Přeruší mě. "Pro dobro je vždy třeba snášet oběti. A kromě toho, už vás k tomu nikdo nenutí. Můžeš klidně nechat svého svěřence zemřít, pokud chceš."
"Tak jsem to nemyslela. Ale není to snad tak, že zasvětí celý svůj život ochraně někoho jiného?"
Gabriel zavrtí hlavou. "Vůbec ne. Jak jsem řekl, můžeš se toho břímě vzdát a my se pokusíme získat někoho jiného."
"Fajn. Ale co s tím mám co dělat já?" ptám se podezřívavě.
"Hádej. Jsi chytrá holka, přesně jak říkala Kylie," usměje se.
Hádám. "Já mám být ten strážný, že jo? Chránit někoho."
Přikývne. "Ano. Dělat mu stráž, od toho je to konec konců odvozené. Vím, že nemáš lehký život, Arianne, ale oni tě potřebují."
"Oni? Kdo?" ptám se. (znovu to říkám: mám šílené sny)
"Jeden z nich je Kylie Cooková. To je zatím to jediné, co potřebuješ vědět. Stojí na tenkém ledě a zcela si to-" Gabriel se zarazí a zatváří se překvapeně. "Probuď se. Hned!"
A jak řekne, tak se i stane. Najednou mžourám do tmy Kyliina pokoje a snažím se zorientovat. Ve vzduchu cítím, že něco není v pořádku.
Ozve se zavrzání. Instinktivně otočím hlavu ke Kyliině posteli. Nad ní se hrbí jakási temná postava.
Nenapadá mě nic lepšího, než ji vystrašit. "Hej!"
Ten cizí člověk se otočí a stojí tak čelem ke mně. Úplně ztuhne, zřejmě si mě předtím vůbec nevšiml.
Zvuk mého hlasu probudil Kylii. "Co se to...?"
Cizinec několika rychlými kroky mizí z pokoje. V ruce se mu díky měsíčnímu světlu zaleskne nůž.
Kylie se posadí na posteli a rozsvítí lampičku. "Zůstaň tady. Může být nebezpečný."
Uvědomím si, že jsem se nevědomky posadila a odhrnula ze sebe peřinu, napůl připravená vyrazit. "Dobře. Zavoláme někoho?"
"Děláš si srandu?" sykne Kylie. "Táta o ničem neví. A policie by nám v tomhle případě asi těžko pomohla. Neuděláme vůbec nic."
Raději mlčím.
"No," nadhodí uvolněnějším tónem. "Kdo říkal, že mi k ničemu nebudeš?"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Limej Limej | Web | 3. července 2012 v 14:11 | Reagovat

waa zaujimave..kto bola ta postava? skoda ze to ten anjel nedokoncil...waa som moc zvedava preco ju ma chranit...a preco prave ona :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama