Tulačka - 1.

27. července 2012 v 17:54 | NαΣnsi Seuτa |  Tulačka
Ano, já vím... jsem hrozná :D Ale když on mě ten nápad trkl zničehonic...

JEDNA

Nepamatuju si nic předtím. Když se snažím si vzpomenout, vidím prázdnou nekonečnou temnotu. A pak...
Zima. Bolest. V plicích se mi hromadí voda a ne a ne se nadechnout.
Úplně mrznu, přijde mi, že místo končetin mám kusy ledu. Nohy i ruce se mi proměnily v rampouchy.
Oči mě pálí a nejsem schopná je otevřít. Když se mi to konečně povede, stejně nic nevidím. Odpoutávám svou pozornost od zimy k téhle myšlence.
Oslepla jsem?
Začínám být ospalá. Víčka se mi klíží sama od sebe. Pomalu se pouštím touhy k přežití, mnohem lehčí je přece usnout.
Najednou mě chytí silné ruce a táhnou mě nahoru. Pryč od mrazu, někam, kde je vzduch.
Nechám se.
Všechno je mi jedno.
Překvapí mě chlad, který zaútočí na každou částečku mého těla. Chci zalapat po dechu, ale nejde to. Ani se nepřinutím, abych otevřela oči nebo pusu.
Jsem slabá a unavená.
Najednou jsem z vody úplně venku, vytáhli mě na břeh.
Kdosi mě popleskává po tváři a křičí. "Probuď se! Slyšíš?!"
Ráda bych se probudila. Ráda bych odpověděla. Ale nemůžu.
Vykašlávám trochu vody z plic, nějaká tíha mi doléhá na hrudník.
Do vzniklého prostoru se tlačí vzduch, mám kyslík!
Pomalu začínám dýchat sama a můj zachránce ode mě odstoupí. Otevřu oči. Stojí kousek ode mě s rukama založenýma na prsou.
Znovu se rozkašlu a zbavuju se zbytků vody.
"Co jsi to tam sakra dělala?!" vyštěkne znenadání. "Jak se jmenuješ?"
To je dobrá otázka. "Já... nemám ponětí."
Sedím zabalená do deky. Zatím mi nepřinesli žádné šaty, je to hrozně ponižující.
Ten kluk, který mě zachránil, mi půjčil svůj kabát - pak mi ho sebrali, aby mě mohli vyšetřit. Můj stav je prý "stabilizovaný". Prý bych ale nežila, kdyby mi neposkytl umělé dýchání.
Fakta jsou následující - když šel Martin kolem rybníka se svým psem na procházku, našel mě, jak se tam topím. Úplně nahá. To je ale vážně kuriózní případ.
Bohužel pro mě, mají strach, že jsem byla znásilněna. Chtějí na to ještě udělat testy.
Nechali mě teď aspoň na chvíli samotnou. Pečlivěji se zabalím do deky a pokračuju do koupelny, kde chci najít odpovědi aspoň na nějaké otázky. Mám jich hodně.
Kdo jsem?
Kde jsem, město a stát by nebyly?
Jak se jmenuju?
Odkud jsem?
Kolik mi je?
Ale hlavně - jak vypadám?
Došinu se k zrcadlu a zkoumám svou tvář. Vůbec mi není povědomá. Jsem opálenější typ, mám tmavě hnědé oči a skoro černé dlouhé vlasy. Rovné, naštěstí.
Piercing - stříbrný kroužek - ve spodním plném rtu, který je oproti úzkému hornímu dost nevyvážený.
Líbí se mi mandlový tvar mých očí, nos taky celkem ujde. Ale nemusel by být tak široký. A je dost zvednutý, ukazuju světu prakticky celé nosní dírky.
Odhadnu se tak na dvacet, možná míň.
Ale co mě štve, že jsem dost malá. Když jsem si lehla na postel, ještě hodně místa mi zbývalo pro nohy.
Cvaknou dveře. Kroky a ticho.
Dýchám extrémně potichu, ani nevím proč.
"Jsi tu? Tulačko!" zvolá hlas, v němž poznám toho kluka, co mě zachránil.
"Tulačko?" zopakuju přezíravě nahlas. "Co to má být?"
"A jak ti asi tak mám říkat?" odfrkne si a udělá pár kroků směrem ke mě. "Mimochodem, nebylo by od věci říct ,díky'."
"Díky," povím poněkud ironičtěji, než jsem měla v úmyslu. "Děkuju," dodám smířlivějším tónem.
Usadí se na mou postel, aniž by se zeptal. Mlčí.
"Tak jaký to bylo, vytahovat nahou holku z jezera?" vyhrknu s kousavým úsměvem. Upřímně řečeno, potřebuju se odreagovat.
Podle očekávání protočí panenky. "Nestěžoval jsem si."
"To je mi jasný," zamumlám a sednu si vedle něj.
"Opravdu si nepamatuješ, co jsi tam dělala?" vyhrkne znenadání.
"Ne," zašeptám a sklopím zrak k podlaze. "Nevzpomínám si vůbec na nic. Šla jsem do koupelny, abych zjistila, jak vypadá můj obličej."
"A? Jsi spokojená, ne?" řekne bez rozmýšlení a pak se zasměje.
Pokrčím rameny. "Ujde to."
Sedíme ještě chvíli tiše na posteli, jako kdyby tam ten druhý ani nebyl. Ticho prolomí zdravotní sestra, která i s vozíkem přeplněným různými děsivými věcmi vrazí do dveří.
Mluví falešně optimistickým tónem, který tolik nesnáším. "Tak, uděláme ten-" zarazí se a zatváří se nespokojeně při pohledu na Martina. "Co vy tu děláte, mladý pane? Jak jste se sem dostal?"
Ten roztáhne ruce jako Batman, který se chystá plachtit a zamává jimi. "Přece oknem. Přišel jsem normálně dveřma."
Sestra stiskne rty k sobě. "Tak teď vás musím požádat, abyste dveřmi zase odešel."
Zhluboka si povzdechnu a vrhnu po něm poslední útrpný pohled, než se za ním zavřou dveře a já zůstanu sama v jámě lvové.
Přes noc se pak ocitám znovu sama. Ještě se trochu otřásám potlačovaným odporem. Nemá smysl jim říkat, že mě nikdo neznásilnil, protože by to stejně chtěli prověřit. Ale já jsem si tím jistá. Prostě to vím.
To je ironický, protože je to taky jediná věc, kterou vím opravdu jistě a týká se mě.
Tak, Tulačko, pověz nám něco o sobě.
- ehm, nic si nepamatuju, ale nebyla jsem znásilněna!
Dobrý.
Konečně dostávám nějaké šaty, i když je to jen nemocniční odporné pyžamo. Ráno mě potom mě navštěvuje policejní komisař a primář.
Střídavě mi něco říkají, polovinu termínů jsem v životě neslyšela. Snadno ale chápu význam slova amnézie.
Tomu porozumím snadno.
Ztráta paměti prý může být způsobena prožitím něčeho hrozného. Nebo jsem byla svědkem čehosi strašného. Jenže to nevysvětluje nic - co jsem dělala v rybníce? Co jsem tam dělala nahá?!
"Opravdu si nevzpomínáš vůbec na nic?" Primář mě sleduje skrz staromódní brýle takovým tím pohledem já-vím-že-simuluješ.
Zavrtím hlavou. "Nic o sobě. Přišla jsem ale jen o osobní vjemy, řekla bych. Plno jiných věcí si pamatuju." Třeba kdo je Batman.
K řeči se dostává policista. "Právě propátráváme seznamy mladých pohřešovaných dívek v okolí."
Pro změnu přikývnu. "Fajn... ehm, kde to vlastně jsem?"
Muži si vymění pohled. "V Jihlavě."
Nikdy jsem o tom neslyšela, jsem si jistá. "To je jaká země?"
Další oční střetnutí, ze kterého jsem byla vynechána. "Česká republika."
"To je v Evropě, ne?" zamumlám spíš pro sebe.
"Ano," přikývne komisař. "Je důležité, abyste nám dala vědět, kdyby se vám začaly jakoukoliv formou vracet vzpomínky. Je to jasné?"
"Jo. Poslyšte, jak dlouho budu muset zůstat v nemocnici?"
"To je v podstatě na tobě, jestli se už cítíš fit," odvětí primář. "Problém je v tom, že zatím nemáš kam jít."
"Ten mladík, který tě našel," pokračuje komisař, "se nabídl, že můžeš zůstat u nich doma. Ale je to na tobě."
Ze způsobu, jakým o Martinovi mluví, je mi jasné, že se drží základního vyšetřovacího pravidla. Každý je podezřelý.
"Ehm... to je milé. Stejně asi nemám na vybranou, pokud nechci zůstat tady, nebo jít do nějakého hostelu, co?" řeknu neohrabaně.
"Samozřejmě bychom ti mohli sehnat i nějaké jiné ubytování," odvětí primář. "Takže kdyby ti to u nich nevyhovovalo, dej vědět." Nato mi komisař podá vizitku s číslem na pevnou linku i mobil.
"Děkuju." Žmoulám kartičku v ruce, protože nemám ani žádnou kapsu, kam bych ji mohla dát.
"Dobře. Tak já jim zavolám, a někdo si pro tebe přijede," sdělí mi primář, potom mě oba nechají o samotě.
Ležím na posteli na zádech a zírám do stropu. Během deseti minut se můj mozek promění ve vyždímanou houbu, jak se usilovně snažím si na cokoliv vzpomenout.
Pak do dveří vletí blonďaté tornádo, které ale nezapomnělo zaklepat... i když počkalo asi dvě sekundy.
I když má úplně jiné vlasy, ve zbytku rysů rozpoznám Martina. Určitě je to jeho sestra. Má stejné modré průzračné oči, nos, usměvavá ústa... a podobné ruce. Pamatuju si je, protože to byla první věc, kterou jsem uviděla.
"Nazdar," vyhrkne s úsměvem, ve kterém září bílé rovné zoubky. "Jsem Lenka, Martinova sestra. Přinesla jsem ti nějaký šaty... klidně můžem i zajet do City Parku."
Když zaregistruje můj nechápavý pohled, nahlas se rozesměje. "To je nákupní centrum."
"Aha. Myslím, že to nebude nutný," zamumlám. "Bude mi stačit to, cos mi přinesla. Určitě."
"Ale oni nám dali nějaký peníze pro tebe. Fakt bys nám tím neublížila," uklidňuje mě Lenka přátelsky. "Tak se radši podívej, co jsem ti přinesla. Mně je to malý... Martin ale říkal, že tobě by to bejt mohlo."
Vytahuje z igelitové tašky několik kusů prádla... a taky pár tenisek. Jednoduchá bílá podprsenka(když se tak na ni koukám, určitě jí bude malá), kalhotky stejné barvy, které ještě mají cenovku, modrobíle pruhované volnější tričko s krátkým rukávem, trochu otrhané světlé džíny a hnědý tenký kabát, projmutý v pase.
"Páni, děkuju," usměju se na Lenku vděčně. "Proč pro mě ale tohle všechno děláte?"
Pokrčí rameny. "Jsme taková rodinka samaritánů. Tak si to obleč, a vyrazíme!"
Popadnu tu hromadu a odejdu s ní do koupelny. Do džínů se vejdu snadno, s ostatními věcmi taky není problém, ale ta podprsenka je trochu těsnější i mě. Stěží ji dopnu.
Když pak vyjdeme z nemocnice, je mnohem hezčí počasí než včera. Přesto je ale celkem zima, i když vysvitlo slunce.
"Co je za měsíc?" zeptám se Lenky nejistě.
"Listopad," odpoví okamžitě. "Konkrétně středa, dvacátýho druhýho."
Beze slov přikývnu. Nevím proč, ale přijde mi, že by mělo být mnohem větší teplo, jestli je listopad. Jsem vážně zmatená. "Ehm, kde máš auto?"
Lenka se nahlas rozesměje, až se po nás nějaký mladý páreček otočí se zvednutým obočím. "Žádný auto. Pojedem trolejbusem. Kde jsi žila, na Melrose Place?"
"Možná," ušklíbnu se.
Asi tak deset minut stojíme na zastávce, přemýšlím, co to je trolejbus, protože jsem si jistá, že jsem to v životě neslyšela. Pak nasedneme na linku BI, což se čte bé-jedna. Dojedeme až na Masarykovo náměstí, odtud jdeme kousek pěšky až k celkem velkému nákupnímu centru. Taky mi není vůbec povědomé.
Náměstí vypadá celkem hezky... teda až na monstrózní černou budovu PRIOR, která se tyčí v jeho středu.
Jinak jsou tu ale dvě hezké kašny, morový sloup, renesanční radnice, krásný kostel... Příjemně působí taky stánky, na kterých je vyložená zelenina a ovoce.
Rozhlížím se nepřetržitě celou cestu. Takže tady bydlím? To se mi jednoduše nezdá.
"Jak ti máme vlastně říkat?" zeptá se Lenka, prolomí tak vzniklé ticho.
"Ehm..." Pak si vzpomenu na to, jak mě nazval v nemocnici Martin. "Říkej mi Tulačka. To bude stačit."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama