Tulačka - 2.

28. července 2012 v 17:10 | NαΣnsi Seuτa |  Tulačka
Jo, baví mě to :D
DVĚ


Vyrazím ze sebe úlevné vydechnutí, když konečně přečkáme dalších deset minut před semafory a vkročíme do klimatizované budovy. Všude slyším šum, hlasy a hudbu. Ze skoro každého obchodu jinou. Je tu všechno - bankomaty, pobočky cestovních kanceláří, kino, supermarket, rychlé občerstvení… ale především řetězce s oblečením a botami. New Yorker, Gate, Kenvelo,… Street Shoes, Deichmann, ale i spousta obchodů, o nichž jsem v životě neslyšela, tím jsem si jistá.
"Tak, kam by ses chtěla mrknout nejdřív?" zeptá se s úsměvem Lenka, sledujíc mě, jak si to všechno vrývám do paměti.
"Kolik ti dali peněz?" odpovím otázkou.
"Páni, ty seš hrozná!" rozesměje se. "Dvě tisícovky."
"Tolik?!" vyprsknu překvapeně.
"Podle mě to není nic moc extra," zakoulí Lenka očima, "když uvážíš, že kvalitní džíny dneska pořídíš nejmíň za osm stovek."
"Kecáš."
"Nezlob se, zlato, ale ty máš opravdu usmaženej mozek," ušklíbne se a zavrtí hlavou. "Tak co bys chtěla?"¨
Nejistě se ošiju. "Vlastně je mi ta podprsenka dost těsná," zamumlám potichu.
Moje pečovatelka znovu vyprskne smíchy. Znám ji asi hodinu, ale už jsem z toho stačila vyčíst, že se směje často - a ráda. "Proč to neřekneš hned? Mám jen jednu otázku, upřednostňuješ design, nebo pohodlí?"
"Jak kdy," odpovím upřímně a v hlavě mi okamžitě začne blikat neonový nápis: VZPOMNĚLA SIS NA NĚCO O SOBĚ!
"No, a zrovna teď?" Zpomalíme tempo. Zrovna procházíme kolem parfumerie strážené dvěma nebezpečně vyhlížejícími muži v černých oblecích.
"Víš co? Klidně ten design," odpovím s úsměvem.
"Ok," přikývne Lenka. "Víš, kdybys řekla pohodlí, vezmu tě do Intimissimi, to je specializovaný na spodní prádlo. Ale v New Yorkeru najdeš fakt ukázkový kousky!"
Zmůžu se jen na pokývnutí. Lenka má snad nevyčerpatelnou zásobu energie - na rozdíl ode mě. Cestou se pokusím trochu s ní seznámit. Lence je dvaadvacet a dálkově studuje pedagogickou fakultu v Hradci Králové. Dělá na částečný úvazek jako číšnice v jedné malé kavárně. Martin nemohl přijít, protože má školu (Střední umělecko-průmyslová škola Helenín, obor management a podnikání v reklamě - maturitní ročník), takže to ochotně zaskočila ona.
V obchodě si co nejrychleji vyberu světle modrou podprsenku zdobenou červenými a žlutými kolečky, lemovanou jednoduchou nenápadnou krajkou. Problém nastává, když se snažím vzpomenout si na svoji velikost. Nakonec to odhadneme podle Lenky - a odzkoušíme podle mě. Pak si ještě rychle vyberu nějaké bílé tričko s potiskem vlajky USA.
Další zastávka nastává v Kenvelu, kde popadnu první džíny, které mi padnou. Koupíme ještě v Gatu několik párů ponožek a další kalhotky. Pak se cítím už tak vygumovaná a unavená, že je div, že neusnu ve zkoušecí kabince. Lenka, evidentně rozdováděná nákupy, nakonec svolí, že už pojedeme domů. Domů.
Teď jedeme pro změnu opravdovým autobusem, číslem 12 (ale pětkou a třicet-šestkou by to prý taky šlo), vystoupíme na Královském vršku, což je sídliště. Vyšlapeme kopec. Z levé strany vidím široko daleko na lány polí (hlavně řepka olejná), lesy, kostelíčky a malé domky. Přijde mi to jako celkem malebné prostředí. Zprava se táhnou řady obytných domů. Před většinou z nich parkují auta, skoro žádné garáže. Na trávnících před nízkými ploty se válí podzimní listí. Není nádherné, jak tak často čtete v knihách, červené, žluté a oranžové. Je shnilé a hnědé.
"Honem, Tulačko," volá na mě se smíchem Lenka, když se na moment zdržím, abych se pokochala pohledem na rozlehlé lesy. "Už tam skoro budem."
Zastavíme se před pěkným nažluto natřeným domem. Není ani velký, ani moc malý. Tady si to matně pamatuju, Martin mě sem dovedl, když mě našel. Nechal mě čekat opřenou o auto, bílý Opel Corsa, zatímco doběhl pro svou matku. Okamžitě jak jsem nastoupila do auta a nasoukala se na zadní sedadlo, znovu jsem omdlela.
Dům se skrývá za hnědým drátěným plotem. Stará branka zavrže, když ji Lenka otevře. Zevnitř v zámku vězí klíč, ale evidentně nikdo nezamyká. Zahrada je někým pečlivě udržovaná. Je tu spousta stromů, kterým dominuje majestátní rozložitá třešeň, tyčící se do výšky. Chci jít ke hlavnímu vchodu, ale Lenka mě zadrží tak, že mě jemně chytne za loket. "Tudy ne. Tam bydlí babička s dědou… a ostatní. Já, Martin a naši rodiče žijem na bývalé půdě."
"Tak kudy teda?" zeptám se nejistě. Uslyším zamňoukání a o nohu se mi začne otírat roztomilá bílá kočka, má černý vršek hlavy, záda a ocásek. "Ahoj!"
"To je Pepi," představí mi ji s úsměvem Lenka. "Je to už celkem seniorka."
Podrbám zvíře za ušima. "Kolik jí je?"
Mávne rukou. "To už jsme dávno zapomněli počítat. Počkej, je mi dvacet dva, bylo mi třináct, když jsme ji dostali. Bude jí tak…devět?"
Počty asi nebudou její silnou stránkou. "To není tak špatné."
"Jasně, ale já mám ochranitelský komplex. Jak ji přes den nevidím, už si dělám starosti. Ale ona se o sebe umí postarat, viď?" S úsměvem polaská kočku na hlavičce.
Obejdeme roh verandy, a mě se naskytne pohled na zeleně natřenou lavičku, studnu zdobenou několika keramickými květináči obsahujícími různé hezké rostliny a za nimi - třešeň. I když jí už začalo opadávat listí, umím si představit jak nádherně vypadá obsypaná květy v létě. Všude jsou malé kamenné cestičky, před druhým vchodem obkružují další trojúhelník s květinovým záhonem a keřem. Všude, kde není cesta nebo záhony se zelená tráva.
"Tam," ukáže Lenka za třešeň, kde zbytek pozemku odděluje křehký živý plot, "je zahrada, jako opravdová zahrada. Záhony s jahodama a bramborama, růže a jiný květiny, skleník - a samozřejmě ovocný stromy. Jabloně, švestky a tak. Nejsme nijak zvlášť bohatý, zahradníka si dovolit nemůžem a listí taky moc nesbíráme. Ale je to domov."
"Je to nádherný," odpovím spontánně a okouzleně pozoruju ten malý ráj na zemi. Tady bych byla ráda doma.
Lenka odemkne vchodové dveře a obě vstoupíme do chladné chodby. Oklepe si boty na rohožce a vloží je do botníku, udělám to po ní. Pak si nasadí jednoduché bílé zdravotní pantofle, otočí se po mně a plácne se do čela. "Málem bych zapomněla! Abys u nás víc nenastydla, to bych si vyčítala." Vyjde po třech malých schůdkách do mezipatra a odkryje vínový závěs druhého botníku, který je celý přeplněný nejrůznějšími starými botami. Po chvilce vyndá zelené se zatepleným vnitřkem a hodí mi je. "Ty by ti mohly být, na!"
"Děkuju," zamumlám a nasadím si je. Jsou mi pro změnu trochu větší, ale to nevadí. Vyjdu po schodech za ní.
"Takže," ukáže Lenka nalevo, z mého pohledu napravo, "tam bydlí staroušci, vešla bys do kuchyně. Na druhý straně mají obývák. A za těma dveřma vedle vchodových, kolem kterých jsme prošly, je sklep. Ale tam bych být tebou nelezla, je to celkem labyrint. Za druhý světový tam chtěli dělat protiatomové kryty."
Projdeme kolem protržené tašky pro psa, ze které čouhá molitan, vedle pravých dveří a znovu po schodech, tentokrát delších. Následuje další mezipatro, je tu jen jedno malé okno a starý sekretář pokrytý bonsajemi. Pak další schody a konečně jsme úplně nahoře. Nalevo ode mě se nacházejí další dveře, přede mnou černá truhla, které málem není vidět víko, jak je přeplněné nejrůznějšími klobouky, šálami a čepicemi. Napravo ode mě věšák, neméně přeplněný - a vedle něj poslední dveře. Díky bohu.
"Doprava," naviguje mě Lenka. Sundám si její hnědý kabát a chvíli hledám na věšáku volné místečko. Pak ho pověsím. Nejistě otevřu pravé dveře (žluté, s oprýskanou barvou a malým nereflexním okénkem). Ani si nestihnu všimnout, že jsem vstoupila rovnou do kuchyně, spojené a obývákem a přivítá mě bílé huňaté štěkající stvoření, které s funěním okamžitě zaútočí tlamičkou na moje nohy. To je totiž to jediné, na co dosáhne, je to totiž velice malý pes. Pro ty mám slabost (že by další vzpomínka? Nevím, ale jsem si tím jistá!), proto okamžitě upustím tašky z obchoďáku a skloním se, abych toho uřvaného čokla mohla pohladit a rozplývat se nad ním.
"To je Kessi," ušklíbne se Lenka, která přišla až po mně. "Teda, vlastně se jmenuje Evita Passo Doble, ale to je upřímně pěkně pitomý. Dostala jsem ji k přijetí na gympl, ale je tu tak nějak všech. Bratranci ji úplně zbožňujou."
"Má rodokmen?" zeptám se a pohladím fenku po chundelaté hlavičce. Potřebovala by pořádně vykartáčovat. A asi i vykoupat.
"Jo, má," přikývne a jde si ke dřezu napustit sklenici vody. "Je z celkem výstavní rodiny - tady ale narazila."
"Je to bišonek, že jo?" řeknu spíš pro sebe než nahlas a skloním se nad ní, abych si ji mohla lépe prohlédnout. Okamžitě se mi pokusí olíznout obličej. "Obvykle je stříhají jinak… ale ty oči a ocásek jsou nezaměnitelný."
Lenka přikývne, ale hned neodpoví, protože má plnou pusu vody. "Jo. Jsi celkem znalec, ne? Většina lidí sází na nějakýho křížence pudla." Pak bez varování zakloní hlavu a zakřičí. "Tati? Jsi doma?"
Ze dveří mezi kuchyňskou linkou a dřezem se ozve zdušený hlas. "Jsem! Počkej moment."
"Koupelna?" pozvednu obočí a odnesu tašky víc do kouta, opřu je o gauč v obývací části místnosti.
"Jojo," ušklíbne se jakoby omluvně Lenka. "Spojená se záchodem, snad jsi zvyklá."
"A víš, že je to úplně jedno?" odvětím klidně. "Hele, co vlastně dělají vaši rodiče?"
Lenka pokrčí rameny, opře se zády o ledničku vyzdobenou všemožnými dětskými obrázky, fotkami, magnetkami a hlavně hromadou barevných lepicích papírků se vzkazy jako "Kup rohlíky" nebo "Došlo mléko". "Máma je učitelka v mateřský školce a táta novinář. Pracuje doma."
"Aha," přikývnu.
"Malý varování: za žádnou cenu se s ním nepokoušej bavit o hudbě. Roznese tě na kopytech. Vlastně se divím, že je tu teď ticho," řekne Lenka tiše a zkoumavě se rozhlédne.
O několik vteřin později se otevřou dveře(též žluté) a z nich vyjde postarší muž, jen o málo vyšší než Lenka sama. Má světlé delší vlasy po ramena, na temeni se mu už rýsuje lysina. Stačí mi jediný pohled na jeho modré oči a rysy a je mi jasné, že většinu genů, tedy až na nos, zdědili Martin a Lenka po něm. Po tvářích se mu rozlije přátelský úsměv, když mě uvidí. "Tak to je tedy to děvče, co zachránil Martin!" zvolá s úsměvem. Pak promluví normálním tónem. "Těší mě, jsem Petr."
Usměju se na něj na oplátku. Na první pohled vypadá vesele a vstřícně - jako Lenka. "Dobrý den. Já… říkejte mi Tulačka."
Lenka se pousměje. "Tak fajn, to bychom měli - chtěla jsem vás seznámit. Takže, za těma dveřma je komora, hned za nima další dveře, tam už je opravdová koupelna. Asi půjdem do našeho pokoje, co ty na to?"
Odejdeme zpět přes chodbu a vstoupíme do toho nejpodivnějšího pokoje, jaký jsem kdy viděla… no, teda myslím. Ale rozhodně je zvláštní. Je jednoduše rozdělený na dvě poloviny - nizoučkou černou přepážkou, která odděluje dva různé koberce. Půlka blíž ke dveřím zřejmě patří Lence - je omalovaná světle modře, koberec je huňatý, měkoučký a světle šedý. U okna stojí velká postel s jednoduchou bílou naducanou peřinou a polštářem. Levá část je tmavě zelená s černým kobercem, vévodí jí postel z tmavého dřeva (ze kterého je úplně všechno v Martinově polovině)s černým povlečením. Je tam o trochu větší nepořádek než u Lenky, ale na kluka pořád dobré.
"No jo, on je narozenej v Panně," ušklíbne se Lenka, když si to prohlížím. "Pořádkumilovnýho kluka jen tak nepotkáš."
"To je asi pravda," přikývnu a usadím se na její voňavou ustlanou postel. "Co jsi ty za znamení?"
"Kozoroh," odpoví okamžitě a přidá se ke mně. Sáhne po jedné z bílých pružných gumiček na psacím stole a stáhne si blonďaté vlasy do těsného vysokého culíku. "Chtěla jsem se zeptat, co ty… ale…"
Ušklíbnu se. "Chápu. V pohodě. Je to divný… mohla bych si teď přivlastnit jakýkoliv jméno, znamení, identitu… minulost. Ale neudělám to. Vsadím se, že spousta lidí by po té možnosti skočila."
Lenka pokrčí rameny. "Já asi ne. Nechtěla bych o to všechno, co mám přijít. Jsem spokojenej člověk, mám ráda svou práci, rodinu i přítele."
"Máš přítele?" zeptám se okamžitě. "Jakej je?"
Rozesměje se. "Jmenuje se Alex a je mu 24. Seznámili jsme se v Da Sallotu, to je ta kavárna. Obsluhovala jsem ho… a byla z toho láska na první pohled. Jsme spolu už rok."

Láska. Myslím, že jsem ji nikdy nepoznala. Vlastně jsem si tím skoro jistá.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama