Stráž - 10. kapitola - Žádoucí

30. srpna 2012 v 10:55 | NαΣnsi Seuτa |  Stráž


Mou první ranní myšlenkou je překvapení.
Neležím ve své posteli, dojde mi okamžitě. Ale nejsem ani u Lizz, to bych poznala.
Odpovědi na své otázky naleznu, když se otočím na druhý bok. Kuk, kdo tam? Nikdo jiný než Shad.
V šoku se odsunu tak daleko, jak je to jenom možné. Co k čertu my dva děláme v jedné posteli?!
A co se stalo minulou noc?
Pila jsem? Mírná bolest hlavy mi napovídá, že aspoň trochu.
Pomalu se rozvzpomínám. Nemohla jsem najít Lizz a bylo už hodně pozdě, tak mi Shad navrhl, že můžu přespat u něj. A já přijala. Bože, co to se mnou bylo?
Promnu si tvář otlačenou od polštáře a zamračím se na svůj odraz v plakátu, zarámovaném na stěně ve skle.
Moje věci. Kde je moje taška? Naštěstí ji za pár vteřin objevím uboze pohozenou vedle postele.
A co mám na sobě? Bože, tohle ale vážně není moje tričko. Vždyť na mě plandá jako malá noční košile. Spodní prádlo ale mám... nezbývá než doufat, že k ničemu dalšímu nedošlo.
Co nejtišeji se překulím a dopadnu nohama na zem(postel zavrže tak, že se snad probudila i moje sestra na druhém konci Ibisu). Nicméně Shad zůstane v limbu.
Seberu opatrně z podlahy tašku a za chvíli najdu koupelnu, kde si převleču kalhotky a ponožky. Vezmu si stejné oblečení, jako jsem měla včera a Shadovo triko po krátkém rozmýšlení položím na pračku. Měla bych se asi nějak rozloučit... ale nevím jak. Nikdy jsem nevěděla, jak mu říct "měj se".
Hodím si tašku na záda a vrhnu poslední pohled ve dveřích na spokojeně chrupkajícího Shada, který vypadá o hodně roztomileji než normálně. Musím se usmát, nežmi zmizí z očí.
Nějakou dobu mi trvá, než se zorientuju, ale už jsem odtud jednou hledala cestu domů, takže to je celkem jednoduché.
"Ahoj," prohodí máma, když vejdu do jídelny. Sedí u stolu a čte si Spy, jak taky jinak. "Jsi tu nějak brzy."
Vrhnu rychlý pohled na nástěnné hodiny nad sporákem.To jo. Je teprve půl desáté. "U Lizz už byla celkem nuda," pokrčím nevinně rameny.
"Aha," odpoví Sally a zbytek pozornosti věnuje časopisu. "Bavila ses dobře?"
"Jo," odpovím upřímně bez rozmýšlení. "To rozhodně."
Sally akorát pokýve hlavou, jakože to schvaluje, nic dalšího neřekne. Proto se odeberu do svého pokoje, kde zády padnu na postel a notnou chvíli zírám nehybně do stropu.
Vyruší mě řvoucí mobil, pohled na displej mě informuje, že jde opět o Chris. "Nazdar."
"Můj ty bože Arie, už nikdy mi takhle nezavěšuj," pustí se do mě kamarádka zuřivě. "Teď mi hezky všecko vyklopíš."
"Jasně, že jo," přitakám automaticky. Nejsem si tím ale tak jistá. Co jí říct můžu, protože mi to uvěří, a co naopak ne?
"Ty a Shad. Řekni mi všechno."
Nadechnu se a bez jediného slova vydechnu. Pak se odhodlám odpovědět. "Poslední dobou nás, ehm, náhoda pořád svádí dohromady. A, no... bože, já nevím, co mám říct, Chris!"
Úplně vidím, jak se ušklíbla. "To je ale pěkně debilní výpověď."
"Já vím. Můžeš mi dávat otázky, prosím?"
"Dobře," souhlasí po krátkém mlčení Christie. "Co je mezi váma? Co se mezi váma stalo? Včera?"
Nebudu lhát. "Políbil mě, to nepopírám," připustím.
"Hustý." To je to jediné, co řekne. Hustý.
Chvíli je na obou stranách drátu ticho.
"Arie, ty tajnůstkářko!" rozesměje se pak. "Proč jsi mi nic neřekla dřív?"
"Nebylo co říct," bráním se. "Vážně mi přišel jako idiot... ale teď si začínám myslet, že tak hrozný není."
"Fajn. Jen abys věděla, přeju ti to," řekne a já jsem jí za to vděčná. Která jiná kamarádka by se nenaštvala, kdybych se líbala s klukem, co se jí líbí?
Nebo líbil. "Ty, Chris?"
"Nó?" Její hlas zazní z velké dálky, odhaduju, že přepla na reproduktory a zkrášluje se.
"Co ty a Buzz?"
Zahihňá se, ona se opravdu tiše zahihňala. "Dneska máme rande. Nebo spicha, já nevím, jak tomu mám říkat."
"Páni!" usměju se překvapeně, i když jsem něco takového čekala. "Tak si to užij."
"Děkuju, určitě jo," zašveholí povzneseně a slyším, jak pokládá nějaké lahvičky.
Září lásce vážně přeje.
Zbytek dne zasvětím v mém případě naprosto nepochopitelné činnosti - naprosté zkrášlující kůře. Zůstanu doma, dám si na vlasy nějakou masku, která má zvýšit jejich lesk, na obličej si napatlám další, tentokrát čokoládovou. Udělám si peeling celého těla a provětrám voskové pásky na nohy. Večer nakonec věnuju něčemu, co není moc nepříjemné, upravím si nehty na rukou a na nohou. I přesto, že pedikúra a manikúra jsou pro mě prakticky španělská vesnice.
Laky v šuplíku mi už málem začaly zasychat. Po kratším zvažování zvolím tmavě modrý na nohy a černý na ruce. Mezi prsty na nohou zastrkám odličovací tampónky, aby se lak neslepil.
Pak si na notebooku pustím jakýsi asijský duchařský horor, ať se pro změnu můžu bát něčeho, o čem můžu bez ostychu prohlásit, že se jedná o hloupost.
O půl dvanácté se ozve tiché zaťukání na okno. Trhnu sebou víc, než při všech těch rádoby nečekaných lekačkách dohromady. Ale venku nikdo nestojí.
Zamračím se a skousnu ret. Najedu kurzorem myši na symbol pauzy(dlouhovlasá Asiatka, podezřele připomínající Asami, se zastaví v hodně zvláštní pozici), kliknu a ostražitě se vydám k oknu.
Pořád nikoho nevidím. Zhluboka se nadechnu, abych si dodala odvahy. Pak vysunu okenní rám směrem nahoru a vykloním se do horkého nočního vzduchu.
"Víš, že máš úžasnej talent zdrhat ode mě pryč?" poznamená Shad a vystoupí zpoza keře, za nímž se krčil.
"Co tu děláš?" vyštěknu a ignoruju jeho otázku. "Tohle není vtipný."
"Nikdo neříká, že to máš pokládat za vtip," opáčí klidně a udělá pár kroků směrem ke mně.
"Co chceš?" zeptám se stručně. I přesto, že je mi to celkem jasné.
"Odpovědi," odpoví a mírně se na mě zamračí. "Včera jsme se k tomu moc nedostali.
Letmo zkontroluju lak na svých nehtech. Dobrý. "Teď není vhodná doba," zavrtím hlavou a zvednu ruce, chystajíc se zavřít okno.
Je u mě jako blesk. Pověsí se mi na ruce a přinutí mě je přitisknout k dolní straně rámu. "Nikdy není vhodná doba."
"Řekni, co chceš vědět. A já ti zkusím odpovědět." Páni, to se rýmovalo.
"Už jsem řekl, ale tys mi neodpověděla," poznamená a stále tlačí silou na moje dlaně. Nejspíš tam budu mít otlaky.
Hraju si na pitomou. "No, tak to řekni znova."
"Jak to, žes věděla, že Kylie je mrtvá?" zopakuje nevrle. "Jak to, žes mě strhla stranou dřív, než ta plechovka vůbec spadla na zem?"
Kdybych mohla, skryju si tvář v dlaních, jako jsem to udělala na Nadjině pohřbu. A mnohokrát potom. "Já nevím," zašeptám tu nejpitomější odpověď pod sluncem.
"Nevěřím ti," odsekne Shad okamžitě, ale v jeho hlase rozeznám drobný podtón nejistoty.
"Nevím, co se to se mnou děje," odseknu popravdě. Protože těm kecům o andělem opravdu nevěřím. Ale stalo se něco divného, to nepopřu.
"Víš ale víc, než mi říkáš," konstatuje klidně.
Zamračím se na něj. "Proč bych ti to vůbec měla říkat?"
"Dlužíš mi to," vyštěkne naštvaně.
"No," omluvně se ušklíbnu, "asi jsem se rozhodla na naši dohodu vykašlat."
Výraz jeho tváře se okamžitě promění a náhle vypadá zlověstně. "Tohle už nikdy neříkej."
Předstírám, že mě to nechává naprosto chladnou a klidnou. "Teda, teď jsi mě vážně vyděsil."
"Nevíš, jak mě naštve, když se na mě někdo chystá vykašlat," varuje mě Shad s vážnou tváří.
"Nemůžu ti říct nic pořádného, protože tomu ani pořádně nerozumím," syknu. "A pak bys mě měl stejně za cvoka."
"Nikdy jsem si nemyslel, že seš cvok," odsekne.
"No, ale teď budeš."
"Mluv." Nic dalšího neřekne, jen mi drtí ruce ještě usilovněji. Nejspíš si to ale ani neuvědomuje.
"Pusť moje ruce," zavrčím. Už mi to začíná být nepříjemné.
"Tak mluv. A přidej taky, proč jsi mě špehovala na tom mejdanu, buď tak hodná," vyzve mě, aniž by se mi zadíval jinam než do očí. Už strašně dlouho neuhnul pohledem.
"Řekla jsem pusť!" vyprsknu hlasitěji. Pamatuju si, že mi nedávno udělal něco podobného. A on byl pak ten, kdo se válel po zemi.
"A já řekl mluv," řekne lhostejně, ale sebejistě. "Vím, že když tě pustím, zabouchneš okno a utečeš pod peřinu."
Teď mě ale vážně naštval. Chvíli na něj rozčileně zírám, a pak najednou se Shad potácí pár metrů ode mě a otřeseně mě pozoruje.
"Tys mi dala šok," vyprskne znechuceně. "Už zase."
A silnější, jak tak odhaduju při pohledu na bolestnou grimasu, kterou stvořil. Zvláštní ale je, že jsem začala probíjet ve chvíli, kdy už se mě dotýkal. "Promiň, Shade. Až budu sama znát odpovědi, dám ti vědět," utrousím kysele. Dám mu vědět. Možná.
S těmi slovy přibouchnu okno a pro jistoty zatáhnu závěsy. Je to ale zbytečné. Když se po pár minutách ticha odvážím nakouknout, je pryč.
"Nedívá se," poznamená tichým tónem Chris a rádoby nenápadně se ohlédne.
Protočím panenky. "Mně je to jedno. A mimochodem, říkám to už asi po padesáté!"
"To je divný, že se nedívá," mručí si pro sebe zmateně a namotá na prst pramínek zářivě červených vlasů. Nevím, co ji to popadlo(i když se asi Buzzovi líbí zrzky), ale zčista jasna se rozhodla obarvit. "Po tom, co se mezi váma stalo..."
Pokrčím rameny. "Je mi to jedno."
Teď si představte její nevěřícný výraz.
"Vážně!"
Zvedne ruce v obranném gestu, které obvykle předvádím já. "Fajn, fajn. Klídek."
Uslyším známý hlas a s kyselým výrazem odhlédnu od Chris. Kdo by to byl řekl. Její kamarádka byla zavražděna a ona už uhání kluka, o kterého usilovala. Kaitlin.
Usadila se pohodlně na desku Shadovy lavice u katedry, nechápu, jak to dělá, ale zpod růžové minisukně jí kalhotky dosud nelezou. Pohazuje hřívou odbarvených blond vlasů a do jejího výstřihu vidím i z druhé strany třídy. Typický scénář nabalování kluka.
"Je to prostě hrozný," fňuká zrovna. "Vždyť jí ještě ani nebylo šestnáct!"
Shad s nepřítomným výrazem pokýve hlavou. Vsadím se, že to udělal už nejmíň po desáté.
"Byl to strašnej šok, když jsem se to dozvěděla," dodá s přesvědčivým třesoucím se hlasem. "Víš, tak mě napadlo, nešel bys na halloweenský ples? Se mnou?"
A přesně takhle jsou křehké vazby mezi bohatými.
Dotazovaný zvedne zrak od podlahy. "No... proč ne."
Pak se prudce zahledí mým směrem. Okamžitě uhnu očima a zahledím se zpátky na Christie. "Na co to tam zíráš?" zajímá se a otočí se znovu na Shada. "Děvka," konstatuje při pohledu na Kaitlin.
Nechápu, jak se může Riversová tak šťastně a protivně sebevědomě usmívat. Vždyť doslova bije do očí, že to byla ona. Napadá mě, jestli ví, že jsem dostala její vzkaz.
Doufám, že ne. Za většiny okolností je lepší nic nevědět. Ani nevědět, že o vás ví.
Přečkám vyučování a pak se s Chris vydáme na domluvený sraz s Lizzie v Tex Mex na terase. Pochopitelně se vyptává na Shada.
"Měla jsem o tebe celkem strach. Ale na druhou stranu... jsem měla radost," usměje se šibalsky a pozvedne černé klenuté obočí nad zelenýma kočičíma očima. "Tak co?"
Povzdechnu si. A řeknu jí to.
"Ale je to trapný," konstatuje Lizzie pak. "Dneska se klidně baví s Kaitlin..."
"...a ještě se od ní nechá pozvat na halloweenský ples," dodám s pohrdavým výrazem. Přiznávám, že trochu žárlím. Což byl možná Shadův záměr, když si tak rozebírám jeho pohled na mou adresu.
"Halloweenský ples?" Lizzino obočí si udělá výlet ještě výš. "To jako nějaká šaráda v maskách?"
"Jo, něco takovýho," kývnu souhlasně. "Hrozně trapný, ale roztleskávačky-"
"-a celej školní výbor z toho dělaj děsnou vědu," dokončí Christie.
"Byly jste tam vloni?" zeptá se jakoby mimochodem Lizzie. "Třeba?"
Udělám grimasu. To bylo období, kdy jsem se pomalu začala začleňovat zpět do života a nechala Chris, aby mě tam dotáhla. "Jo."
"A?"
Christie se dá do smíchu. "Ehm... šly jsme za kečup a hořčici. Bylo to narychlo... a nic lepšího nás nenapadlo."
Lizz se rozesměje. "Ehm. Originální."
"To si piš," ušklíbnu se.
Když se Christie omluví a pádí na záchod, bleskurychle s k ní nakloním. "Chci se ještě jednou podívat do jejího kabinetu," syknu potichu.
"Ještě jednou?" zamračí se Lizz tázavě. "Ale vím, koho myslíš."
"Už jsem tam jednou byla," odpovím netrpělivě. "S Kylie."
"Hm, aha," přikývne. "A?"
"Říkám ti to, protože jsi kromě Shada jediný člověk, co ví, co je ta mrcha zač. Budu potřebovat..." zarazím se. Takovouhle větu myslím použila tenkrát i Kylie. "Krýt záda."
"Fajn."
"A potřebuju to taky udělat co nejnenápadnější," dodám a nejistě se ohlédnu směrem k záchodům.
"Napadá mě bezvadný krytí," zazubí se Lizzie způsobem, kterým mi dává najevo, že se mi nebude líbit.
"Jaký krytí?" zeptám se opatrně.
Širší úsměv. "Dokonalý krytí."
"Mluv, Lizz," zavrčím. Chris se určitě za chvíli vrátí.
"Když se tam vypravíme během plesu, nikomu nebude podezřelé, že tam jsme," vychrlí svůj nápad.
"To není tak špatné," souhlasím neochotně. I když plesy nesnáším. "Ale..."
"Žádný ale," zarazí mě klidně. "Je to skvělý. Vymyslím nám kostýmy!"
"Lizz," začnu a skousnu ret.
"Víš, že chci být módní návrhářka," zamračí se. "Tak mi to nekaž."
"Co nemá kazit?" zeptá se Christie, která se právě vrátila.
"Lizz s námi chce jít na ples," vyhrknu. Držím se co nejblíže pravdy. To je to nejdůležitější pravidlo lhářů.
"Akorát," nadhodí zamyšleně, "můžu tam, i když nejsem z vaší školy?"
"Myslím, že ne," zavrtí hlavou Chris. "Ale to není žádný problém. Stačí, aby sis našla partnera od nás."
"To nebude těžký," souhlasím a mírně se uculím. "Lizz balí kluky se stejnou zručností, jako předvádí triky se zapalovačem."
To už je mezi námi rarita.
"Takže, krok jedna," usměje se Lizzie vyčkávavě. "Vyfiknem se na to. Jako kdyby to bylo naposledy."
Vážně doufám, že ne.
"Arie, počkej!" houkne na mě John cestou na chemii. Se stohem knih v ruce se netrpělivě otočím.
"Co je?"
Upraví si popruh sportovní tašky, kterou má přehozenou přes rameno. "Víš, chtěl jsem se zeptat..."
Mírně pozvednu obočí. "No?"
"Máš už někoho na halloweenskej ples?" zeptá se ležérně. Divím se, že mu není blbý procházet se po škole s cigaretou za uchem.
"Ještě ne," odpovím opatrně. Vzpomenu si na Joshe. Vůbec jsem si nepohrávala s myšlenkou, že ho pozvu. Vlastně jsem spíš přemýšlela o tom, jak mu dát co nejméně bolestné kopačky. Dneska je trénink. Nemám už zrovna moc času.
"Takže bych ten někdo mohl bejt já?" Je to podobný typ jako Josh, řekla bych. Sebevědomý a jistý si sám sebou až hrůza.
Ale s kým že to šel Shad na ples? S KAITLIN.
"Pokud je to teoretická otázka tak jo, mohl," odpovím a zmůžu se na menší úsměv. Pohledem sjedu na hodiny. Výborně. Mám čtyřicet sedm vteřin, abych se dostala do třídy.
"A jak to převýst do reality?" nadhodí a ramenem se opře o nástěnku vedle sebe. Napadne mě, jestli jsou ty připínáčky tak nepříjemné jak vypadají.
"Ty jsi expert," odpovím klidně.
"Bezva," ušklíbne se spokojeně. "Domluvíme se."
Zbývá měsíc. Měsíc na tvorbu šatů, abychom se s Johnem domluvili, aby si Lizz sehnala partnera z naší školy. A mám měsíc na naučení se chodit na podpatcích.

"Co je to s tebou?" zamračí se Josh nespokojeně, když ho od sebe odstrčím.
"Končím," řeknu stručně a konečně odlepím zrak od země.
"Jak to myslíš, ,končím'?" pozvedne obočí a nasadí chladnou lhostejnou masku, kterou si obvykle šetří, když jsme před lidmi.
"To znamená, že bych ocenila kluka, co by mě znal i před lidma. A viděl ve mně i něco jinýho, než stroj na líbání," odseknu a založím si ruce na prsou.
"Nezdálo se, že by ti to dřív takhle vadilo," odvětí pohrdavě.
"Možná bys to i viděl, kdyby ses zkusil soustředit na cokoliv dalšího."
"Je v tom někdo další, co?" ušklíbne se. "A ty si myslíš, že seš pro něj ta jediná."
"Ne," vyhrknu okamžitě. Minimálně ta druhá věta vážně nebyla pravdivá. "Prostě chci mít, ehm, čistý stůl."
Josh se na mě podívá jako na totálního idiota. No jasně, je to pitomá fráze. "Čistý stůl," pokývá pochybovačně hlavou. "Tak si ho užij. Ale až na tebe bude moc prázdnej, nelez za mnou."
Sebere ze země svou sportovní tašku a nezapomene za sebou pořádně prásknout dveřmi. Au.
Můj první rozchod. Nic tak zábavného, jak jsem si myslela.

"Lizz?" vykulím oči, když nám konečně dovolí se podívat. Nechala nás, abychom si zkoušely boty a nosily jí různé položky, ale celé kostýmy jsme neviděly. "Ty jsi to myslela vážně, co? Že zazáříme."
Odpovědí je mi hrdý úsměv. "Tohle je generální zkouška. Tvoje jsou ty černé, Ari. Zkus si je."
Udělám pár kroků po starém koberci v jejím pokoji, podlaha pěkně vrže. Jde o šaty se zavazováním na krku, zdobené v dekoltu saténovou šedou mašlí. Nejúžasnější je ale kratší nabíraná vrstvená sukně i se spodničkou. Obleču si je.
"Nic neškrtí?" zajímá se Lizz s profesionálním zájmem. "A to ještě není všechno. Jsi anděl smrti. Takže potřebuješ křídla."
"Křídla?" zopakuju překvapeně, ale to už mi přistane v náručí jakási hromada černého peří.
"Jo, křídla. Perutě. A dělala jsem na tom pěkně dlouho, tak koukej neohrnovat nos!"
Pomůže mi je připevnit, vysvětlí mi svou představu účesu a donutí mě zkusit si k nim znovu boty. Šněrovací kozačky. Na jehlovým podpatku. Taky dodá, že by k tomu sedly síťované punčochy a naprosto ignoruje fakt, že se upeču.
Christie je banshee. Smrtonoška. Jaká náhoda. Její šaty zdobí šněrování ve výstřihu, je to samý cár a povlávající síťka, a mají velice krátkou sukýnku. Velice. Nevadí, že asi nebylo moc banshee s červenými kadeřemi. Aspoň bude pořádně trčet. Co mě štve je fakt, že má jako jediná z nás sandálky na klínku.
Zbývá Lizzie v bohémských bílých šatech s antickým nádechem. Uhlově černé vlnité vlasy má upevněné zlatou čelenkou, takovou malou svatozáří. Zelené oči jí v obličeji jenom svítí. Svou výšku ještě umocňuje páskovými černými jehlami. Samozřejmě. Když jsem se zeptala, jaká je bohyně, odpověděla s klidnou tváří. "Žádná. Prostě já."
Taky bych chtěla takové sebevědomí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 B. B. | 3. září 2012 v 11:27 | Reagovat

Nooo? Tak honem jedenáctý! :)

2 Naensi Naensi | 9. září 2012 v 9:33 | Reagovat

[1]: éééh... :D doufejme, že brzy :)

3 Lilly Lilly | Web | 26. září 2012 v 14:42 | Reagovat

Prijdte si k nam zahrat RPG na tema Hunger Games!! Budeme radi, kdyz se prihlasite. :) http://on-hungergames.blog.cz/

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama