Stráž - 7. kapitola - Staré známosti

2. srpna 2012 v 13:49 | NαΣnsi Seuτa |  Stráž
Na Stráž jsem nezapomněla, nebojte. :)


Většinu neděle prožiju v relativním poklidu. Nemyslím na Kylii, zrzavého krasavce z mého snu, ani na tajemného nočního návštěvníka a na ty ostatní divné věci, co se v posledních pár dnech staly.
Válím se na gauči, sleduju oblíbené filmy, občasně odejdu od televize, abych zkontrolovala jablečný koláč v troubě. Je to moje nejoblíbenější jídlo, a taky osvědčený lék na stres.
Rozkrájím koláč na osminky, pohrávám si přitom s ostrým nožem v ruce. Když se čepel zableskne v horkém slunečním svitu, vzpomenu si na noc.
Byl ten nůž větší, než tenhle, nebo ne? Nakloním hlavu na stranu a přeměřuju mlhavou vidinu ze svých vzpomínek a kuchyňský nůž pohledem. Pak zavrtím hlavou a položím ho na volné místo, které vzniklo na talíři, když jsem si ukrojila první kousek. Pak talíř uložím do ledničky.
S talířkem se usadím zpět k televizi. Přejedu pohledem hromádku DVD, kterou jsem si nakupila na skleněném stolku. Z pestrobarevných obalů se na mě šklebí hvězdy jak osmdesátých let, tak i ty současné. John Travolta... Bruce Willis... Povzdechnu si nad těmi širokými úsměvy. Tohle prostě nejsou normální lidi. Odsunu od sebe všechno stranou a vypnu televizi i přehrávač.
V klidu dojím koláč. Ale co dělat pak, to nevím.
Přemýšlím cestou do kuchyně, talířek odložím do dřezu. Pořád nic.
Nakonec se vrátím do svého pokoje, kde sebou plácnu na postel a zírám do stropu.
Po chvíli otočím hlavu doprava a zrak mi padne na starou fotku - já, Chris a Nadja v plavkách, vlasy ještě trochu mokré, prostřední Christie nás objímá kolem ramen. Všechny se vesele usmíváme.
Pamatuju si, jak jsme tu fotku pořizovaly. Sedmá třída, před pár dny Nadje sundali rovnátka, proto toho chtěla okamžitě využít. Naaranžovala si nás na jejich zahradě u bazénu a poprosila otce, aby nás vyfotil. Ten chlap měl svatou trpělivost, protože Nad nebyla spokojená snad ani na třicátý pokus.
Cítím, jak se mi v koutku oka vytvořila malá slza. Pomalu steče po pravé tváři dolů, skončí ve vlasech.
Už jsem ji dlouho nenavštívila, uvědomím si překvapeně. Když byly vzpomínky hodně čerstvé, podnikala jsem tyhle výlety často. Začínaly obhlídkou jejího starého domu v Ibisu, pokračovaly po našich oblíbených místech a končily tam, kde skončila i ona - na hřbitově.
Postupem času jsem došla k závěru, že nejlepší terapií je zapomenutí, proto jsem jezdila stále řidčeji. Naposledy to bylo asi před třemi měsíci.
Rozhodnu se asi v pěti vteřinách, hodím na sebe červené tříčtvrťáky, k nim oblíbené černé tílko, co jsem na sobě měla i první den školy. Pak už si vezmu jen zelenou plátěnou tašku, kterou s sebou tahám prakticky pořád a vyrazím. Candice dneska díky bohu vzal někam Toby, takže Ford mám pro sebe.
"Nad," zašeptám, když strkám klíčky do zapalováním. "Chybíš nám."
"Bude to ještě něco?" Zvednu oči k servírce, která si zřejmě pořídila uniformu o velikost menší, než potřebovala. Něco jí tam nahoře totiž dost přetéká.
Odstrčím od sebe prázdnou sklenici. Hruškový džus se už začal usazovat na dně. "Ne, zaplatím."
Na terase mexické restaurace Tex Mex jsme byly skoro doma. Vždycky jsme losovaly, která z nás si dá papričky a potom jsme to natočily. Hurá, YOUTUBE.
Dívka lhostejně kývne a ukáže rukou dovnitř někam za sebe. "Hned se vrátím."
"Tak milá," zabručím si tiše pro sebe. Přerovnávám čtvrťáky před sebou na dřevěném stole. Když obrátím ruku dlaní nahoru, můj zrak upoutají jizvy. Jsou tři, dvě drobné, jedna kapku větší. Všechny lesklé a trochu vypouklé. Slabé chvilky, a dodneška toho litovat.
Přejedu po nich nehtem ukazováčku levé ruky. Trochu to lechtá. Není to ale úplně nepříjemné.
Servírka je zpět s černým koženým pouzdrem v podpaží a ručně psaným účtem v ruce. "Bude to dolar třicet."
Posunu před ni čtvrťáky a dolarovou bankovku. "Padesát."
"Děkuju," zabručí dívka. Jasně. Opravdu milá dívka.
Pokračuju v cestě. Nadjin dům a naše oblíbené hřiště už mám za sebou. Uvažuju, jestli se podívám do nákupního centra, moc se mi tam nechce. Ale byly jsme tam jako ryby ve vodě, takže bych se tam měla stavit. Aspoň na vteřinku.
V obchoďáku jen projdu kolem obchodů, které jsme navštěvovaly nejčastěji. A taky se stavím na krokety ve fast foodu. Zkusím si podprsenku ve Victoria's Secret. Vzpomenu si, jak jsme to dělávaly s Nad a vhrne mi to pár slz do očí. Rychle se převléknu a odejdu z obchodu, neobtěžuju se prádlo vrátit do stojanu, prostě ho jedné z pracujících dívek strčím do ruky. Nesnáším, když mám brečet na veřejnosti.
Zbývá místo jejího posledního odpočinku. Zaparkuju na parkovišti kousek od hřbitova, pěšky jdu pomalu. Tepaná brána zavrže, když se do ní opřu, aby se otevřela. Proplétám se labyrintem náhrobků s cizími jmény. Skoro jako bych cítila přítomnost mrtvých, vždycky mi to tak připadá.
Kromě Nadji tu neleží nikdo, koho bych opravdu znala. Nikdo z mojí rodiny.
Její náhrobek je jednoduchý, obyčejná deska hrubého kamene. Nápis je vyryt stříbrně, ne zlatě, jak je zvykem. Nadja milovala neutrální tóny a sladěnost.

ZDE ODPOČÍVÁ NADJA LUCILLE BREWERYOVÁ, milovaná dcera, sestra a přítelkyně
Smrt není konečná.

Pod epitafem svítí datum narození a úmrtí.
Na pravé straně je o kámen opřená její fotka. Nadja na ní má vlasy vlnité, v šesté třídě si vlasy ještě nežehlila. V úsměvu jí září rovnátka, která jí zdaleka nehyzdí obličej tak, jak tvrdila. Vlastně díky nim vypadá docela roztomile.
Vlevo stojí v ochranné skříňce jednoduchá bílá svíčka. Nadja milovala čínskou kulturu. A tam je bílá barvou smutku.
Na náhrobní desce se válí kytice bílých lilií, trochu zvadlých. Okvětní plátky květin visí sklesle dolů.
Nebyla jsem to já, kdo je přinesl. To by vypadaly mnohem hůř. Někdo tu byl, a nedávno.
Před hodně krátkou dobou. Nepochybně před pár dny, možná i dřív.
Ale kdo? Nadjini rodiče se odstěhovali před více než půl rokem, hned, jak skončil soudní proces s Diegem.
Diego. Ale ten je přece zavřený. Rozhodně by ho nepustili tak brzo ven. I přesto, že opilost a fakt, že to udělal neúmyslně(což potvrdil neznámý svědek), byla vzata jako polehčující okolnost.
"Tohle místo mě vždycky nutí přemýšlet."
Zadržím dech a přemýšlím, jestli se mám za hlasem otočit, nebo vzít rovnou nohy na ramena. Zvolím první variantu. "Diego. Co tu děláš?"
Opírá se o kamenného anděla a kouří cigaretu. Asi. "Mám vycházku."
Nevěřím mu. Ale nevím, proč by mi lhal. "Myslím, co děláš tady na hřbitově?" Nevědomky trochu couvnu.
"Bojíš se," poznamená s koutky trochu pozvednutými nahoru. "Přemýšlím, už jsem to řekl. Potřebuju přemýšlet."
Zavrtím vzdorně hlavou. "To není pravda." Není, moc.
"Tak co ti je?" Nakloní hlavu na stranu. "Co cítíš? Na to se mě ptal cvokař. V jednom kuse."
Trochu pootevřu pusu a zatnu čelist. "Chceš vědět, co cítím? Nenávidím tě. Zabils Nadju a teď se tady promenáduješ a jseš v pohodě. To není fér."
"Život není fér," zamumlá a potáhne z cigarety.
"Nevíš nic o životě," odseknu.
Pokročí ke mě, nedopalek přišlápne špičkou boty. "A ty snad jo?"
Na to neumím odpovědět. Raději se podívám do země a studuju svoje tenisky.
"Lituju toho," řekne Diego znenadání. "Pořád. Každej den. V noci se budím."
"To bys měl," odpovím upřímně.
"Já vím."
Taky k němu přistoupím. Je o hodně vyšší a silnější, ale nebojím se ho. "Aspoň, že tak. Bohužel je to jen zlomek toho, co by sis zasloužil."
"To vím taky. Hele, víš co," navrhne s lehkým úsměvem, "dej mi pěstí. Uleví se ti. Nám oběma."
"Ty a já nepatříme do jedný věty," odvětím klidně. "Ale je to dobrej nápad."
Usměju se na něj a pěstí pravačky se mu strefím přímo do nosu, vší silou, jakou jsem schopná v sobě posbírat. Měl pravdu. Je mi líp.
Diego trochu zanadává a chytne se za pochroumaný nos. Doufám, že jsem mu ho zlomila.
"Fajn," zabručí. "Díky."
Nemá cenu, abych tu zůstala déle - dřív nebo později si uvědomím, že samu sebe nenávidím skoro tak moc, jako Diega.
Bez rozloučení zmizím ze hřbitova, jen ještě hodím Nadje na hrob černou růži, kterou jsem pro ni sehnala. Ani nevím, proč jí kupuju něco, co mám ráda spíš já. To jenom víc upozorňuje na moji sobeckost.
V autě se opřu o volant(pozor na klakson) a hlavu položím na dlaně obrácené dolů. Přemýšlím, jaké to asi je, zabít někoho živého a nevinného. Mám celkem výčitky i když zabiju mravence, rozhodně bych to neunesla. Ale Diego se zdá být v pořádku. Je mi fuk, jestli to jenom hraje. Měl by být troska. Kvůli ní.
Uvědomuju si, že se chovám možná nefér, jenže všechny ty emoce, které v sobě tak dlouho dusím, se ve mně nahromadily a derou se ven.
Cítím se unavená. Raději nastartuju auto a odjedu, než začnu zařezávat s hlavou na volantu. Fakt bych nechtěla mít v pondělí na tváři vytlačené F.
"Potkala jsem Diega." Ta slova ze mě vyjdou tak nějak sama od sebe, jen co se posadím vedle Christie na angličtinu.
Shada ve třídě navštívil John, potichu o něčem hovoří s napjatým výrazem ve tvářích. Když jsem vešla do třídy, oba zvedli hlavy a podívali se na mě - jinak nedali nijak vědět, že by si mě všimli. O pozdravu ani nemluvím. Ale takoví už kluci prostě jsou.
Přesně jak očekávám, Chris poděšeně vykulí šedomodré oči. Je to jedna z mála věcí, co máme celkem podobné. Ale ty moje jsou tmavě modré, lidi si většinou dokonce myslí, že je mám černé. "Cože? Jak to? Nemá být v lochu?"
Trochu pokrčím rameny. "Říkal, že má vycházku."
"A tys mu to věřila?!" Christie začne poklepávat prsty o svůj zelený penál s květinovými motivy.
Zavrtím hlavou. "Moc ne."
"Co říkal?" ptá se pochopitelně Chris. Trochu se mračí, rysy jí ztuhnou tak jako vždycky mě, když jde o Nadjinu vraždu.
Zalovím v paměti, abych fráze zopakovala co nejpřesněji. "Že toho lituje. A že potřebuje přemýšlet. Taky mi řekl, ať mu dám pěstí."
Opět vykulí oči, jenže teď vypadá mnohem veseleji. "A co jsi udělala?"
"Praštila jsem ho."
Poplácá mě po rameni. "Správně."
"Ulevilo se mi ale jen trochu, takže to nesplnilo svůj účel," zamumlám.
"Všechno chce čas. Jednou se s tím vyrovnáme," zašeptá Christie konejšivým hlasem. "Nad byla skvělá holka. Určitě by nechtěla, abychom se kvůli ní celý život trápily."
Otočím se na ni obličejem, ale tvář mám úplně apatickou, bez výrazu. Co se stalo s jiskrou v očích? "Já vím."
Zazvoní a John se zvedne od Shadovy lavice, nad kterou se skláněl a houpavou chůzí odejde.
Několik vteřin potom, co se za ním zavřely dveře, vstoupí do třídy Riversová s typickým povrchním úsměvem na rtech. Dnes si oblékla tyrkysovou košilo-halenku, díky které vyniká její snědá pleť a k ní bílou pouzdrovou sukni, jejíž lem nesahá dál, než do půlky stehen. Na nohou má pochopitelně se sukní ladící sandálky na klínku. Její oblečení vždycky vypadá hrozně draze. Pochybuju, že by jí na to vystačil plat učitelky.
Štěstí, že tu se mnou Kylie zrovna není. Nemám v oblibě hysterické záchvaty teenagerů, a při pohledu na zdravím a štěstím hýřící Riversovou by ji určitě jeden postihl.
"Doufám, že jste nezapomněli vypracovat své slohové práce," oblaží nás dalším vypočítavým úsměvem. "Spencer, vyber je, prosím."
Hnědovlasá dívka sedící o lavici přede mnou se s povzdechem zvedne, vyloví ze štosu na své lavici svou slohovku a postupně obchází celou třídu.
Shad zapomněl. Kdo by to byl čekal...
Něco se změnilo. Cítím to v kostech už od chvíle, co se mi zdál ten divnej sen. Připadám si sršící vitalitou, o hodně silnější. V tělocviku se moje pocity potvrdí - naprosto exceluju v jakékoliv disciplíně, ať už je to vrh koulí, sprint, vis na hrazdě, nebo cvičení na kruzích. Jako kdybych měla nevyčerpatelné zásoby energie. Při pomyšlení, co bude tohle znamenat na zápasech v judu, se mě zmocní nepotlačitelná euforie.
"Websterová, ty bereš steroidy?" houkne na mě Vivian, když skončí po kohoutích zápasech (nápad trenérky, jako na zpestření hodiny)na zadku, venku z kruhu.
"No jasně," ušklíbnu se ironicky. "To jsi nevěděla?"
Když nás trenérka zažene na lavičku, ať doplníme tekutiny, činím tak pouze ze zvyku. Slovo žízeň nebo dehydratace mi teď připadá naprosto směšné a zbytečné.
Trenérka za mnou po těláku přijde s nabídkou, že bych se mohla zúčastnit konkurzu. Pro roztleskávačky. S úsměvem zavrtím hlavou a odmítnu. Tak to vážně ne. Tři tréninky juda v týdnu mi jako zápřah bohatě stačí.
"MATE!" zařve trenér juda, s příhodným jménem Ripper.
Okamžitě od sebe s Becky odskočíme, i přesto, že před pěti vteřinami z nás byly v boji zaklesnuté nepřítelkyně na život a na smrt. "Vyberte si někoho jinýho, pohyb!"
Přejíždím očima po malé tělocvičně. Ani už nevnímám bolest, jak jsem si při přehnaně rychlém manévru spálila o tatami nárt. Dneska mi štěstí ale moc nepřeje. Všichni už si svého partnera našli - na mě zbyl Josh.
Josh, úžasně krásný dorostenec, s nádherně vypracovaným tělem, nejstarší z nás všech. Snad teda kromě Rippera. Nedávno získal černý pásek. Toho nedám. Sama jsem nedávno udělala zkoušky na oranžový.
Zápasíme v kleče, trénink na držení.
"Arie, na co čekáš?" zahuláká Ripper. "Běž, jenom zdržuješ."
Zamračím se na jeho adresu a udělám pár skoků k Joshovi. Oblaží mě úsměvem kočky, která se chystá na hru s myší.
"Jime!"
Nevrhne se po mě hned - čeká na můj útok. Vždycky to tak dělá, a evidentně neplánuje své zvyky měnit. Znám ho už dost dlouho na to, abych ho správně odhadla.
Proto se rozhodnu pro úskok, hraný výpad.
Zaútočím na levou polovinu jeho těla, když se po mě ožene, už jsem napravo. Využiju vytvořené mezírky v jeho rovnováze a opřu se o jeho pravý bok plnou vahou. Zároveň mu tlačím levou nohou do kolen, abych vyváženost ještě víc oslabila. Je mi ale jasné, že se mi stejně nic nepodaří - Josh je moc silný.
K mému údivu se ale s heknutím svalí k zemi. Zaváhám pouze vteřinu, ale i tak se stačí napůl nadzvednout. Okamžitě mu podtrhnu ruce, jimiž se zapírá o rohož. Potom ho bleskově chytnu do poněkud nepovedeného základního držení - kesa gatame.
Josh se pode mnou samozřejmě zmítá, v pravidelných intervalech se snaží zvednout z žíněnky. Sem tam se mu to povede, ale vždycky ho zatlačím zpět.
Nakonec se mu však povede se obrátit a měníme si role. Já jsem ten, kdo se snaží dostat na svobodu.
Všechno proběhne bez jediného slova, tak, jak by to mělo být. Ale je to neobvyklé.
Náš tichý zápas přeruší hlasité zavřeštění závodové minutky, jejíž zvuk všichni tak nenávidíme.
Josh mě okamžitě pustí, dokonce mi podá ruku, aby mě vytáhl na nohy. Nejistě si upravím kimono a převážu pásek. Až pak si všimnu, že na nás všichni zírají.
Včetně Rippera. Zachytí můj pohled a s úšklebkem, který vzdáleně připomíná úsměv, souhlasně pokývne. To by šlo.
"Páni, Arie, to bylo úžasný," vyhrkne Melanie Mercerová, které bych normálně ani nestála za pohled. "Málem... málem jsi ho měla!"
Překvapí mě, že vůbec zná moje jméno. "Hm. Měla jsem štěstí." Ne jeho.
"Websterová, tys chodila do posilky, že jo?" osloví mě Josh v šatně, když se všichni převlékáme po tréninku.
Otočím se na něj, ale jenom hlavou. Společné šatny jsou jeden z problémů, které na judu nenávidím. Na druhou stranu mě ale celkem vyzbrojily proti strachu z nahoty. Má to ale i světlé stránky; můžu obdivovat hříšný těla kluků z týmu. A že to stojí za pohled. Josh má k tomu nádherný modrý oči a blond vlasy, trochu zvlněné, takže mu chvíli co chvíli padají ty vlny do očí. Musí si je nacvičeným gestem odhrnovat. "Něco takovýho," odpovím neurčitě. Snila jsem o archandělovi a dala pěstí delikventovi.
"Chci říct, normálně jsi dost průměrná," řekne bez obalu a stáhne si modré kalhoty od kimona. Většina lidí má bílé. "Ale dneska... zaválelas."
"Děkuju," odpovím stroze. No jo, průměrná, to jsem celá já. Bez dalších slov si přes světle modrou podprsenku natáhnu tyrkysové tričko s tříčtvrtečním rukávem. Má takový volnější, popuštěný výstřih, je to originální - a proto se mi líbí.
"Takže... můžu ti nabídnout odvoz domů?" zeptá se líně a zamává mi před nosem klíčky od auta. Symbol Toyoty odráží elektrické osvětlení.
"Nabídnout můžeš," odvětím. Pak se rozhlídnu a dojde mi, že nemám moc na vybranou. Na trénink mě dovezla Candice a auto má teď u sebe. Původně jsem chtěla poprosit Becky, nebo Alyssu, jestli by mě nehodily aspoň k Ibisu, ale jak jsem se zakecala s Joshem, stačily odejít. Skvělý. Takže nemám na vybranou.
"Nabídka platí," prohlásí klidným, uvolněným tónem. Ale je mi z něj jasné, že moc dlouho platit nebude.
"Tak jo," svolím. "Stejně nemám nikoho jinýho."
Fajn, to vyznělo kapku divně. Radši to nechám být, třeba mu ten dvojsmysl nedojde.
"Jsem tvoje poslední naděje?" řekne s polovičatým úsměvem, který mě informuje, že to není moc hodný hošík. A že si možná až moc věří. "To zní dobře."
S povzdechem seberu svou sportovní tašku a pověsím si ji na rameno. Na chvíli přemýšlím, že bych si rozpustila vlasy, ale beztak jsou zvlhlé potem a splihlé. "Tak jdem?"
Josh stojí za mnou, dloubne mě prstem do zad, aby mě popostrčil. "Až po tobě."
Cesta proběhne prakticky bez mluvení. Sem tam Joshe upozorním, kam má odbočit, nebo jestli má jet stále rovně.
Pomaloučku si to šineme naší ulicí, pak Toyota zastaví před domem.
Natáhnu se na zadní sedadlo pro svou tašku, ale Josh mě překvapí. Přitáhne si mě k sobě a jeho rty tvrdě narazí na ty moje. Automaticky se začnu odtahovat, ale pak přestanu. Možná nechci být Arie Zbabělec Websterová, která každého podezírá a zapsala se na judo jen proto, aby se mohla bránit případným násilníkům. Stavím kolem sebe obranu, ale už mě to nebaví.
Není to moje první pusa, ale je, upřímně, první, při které nejsem ani trochu opilá.
A tak začnu Joshovi polibek oplácet a začnu se v něm ztrácet. Prohrábnu mu rukou rozcuchané vlasy a doufám, že vydržím zůstat otevřená napořád.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama