Stráž - 8. kapitola - Výhružka

11. srpna 2012 v 19:26 | NαΣnsi Seuτa |  Stráž
Překročila jsem stránku devadesát(JUPÍ!). Protože jde o mě, mělo by se to oslavit :D


Další dva týdny do mých narozenin uběhnou jako voda. Žádné zvláštní, nepředvídané události se nekonají. Kylie je pořád naživu.
Sen se už nevrátil.
Narozeniny oslavím pouze ve společnosti Lizz a Christie, zajdeme do nákupáku vyzbrojené padesátkou dolarů (25 Sally, 25 zbytek příbuzenstva včetně mé sestry)a den završíme večerem v kině. Svíčky na domácím tvarohovém dortu sfouknu napodruhé. Sladkých šestnáct, Arianne W.
A pokud jde o Joshe, nevím, jestli mám tomu, co mezi námi je, říkat vztah. Když jsme spolu sami, má se ke mně a pořád by se jenom líbal.
Naproti tomu mě na tréninku prakticky nezná. Že by mě někdy vyzvedl po škole na motorce(přiznávám, můj tajný sen), o tom žádná. Ale až tak mi to nevadí, protože když se jeho rty dotknou mých, vidím proti své vůli Shada a vím, že teď to necítím správně.
Všechno ubíhá v poklidu a v duchu krátkého rozjezdu nového školního roku. Nábory nových roztleskávaček, členů šachového klubu, dramatického kroužku(bingo!) a do basketbalového týmu. Ve West Palm to žije, to vám teda povídám...
Zúčastním se dalších závodů v judu a získám o fous druhou příčku. Ripper má samozřejmě na mě a Cally, jedinou holku z týmu v mé váhové kategorii, různé kyselé poznámky - vy jste nechtěly vyhrát, že ne? Jistě. Šla jsem si jenom trochu protáhnout kosti na rohož.
Trpělivě do sebe soukám text na chystané představení letošní sezóny, Romeo a Julie. Trpce originální, chcete-li znát můj názor. Ale strýček Shakespeare uměl, o tom není sporu.
Jelikož do dramaťáku chodím od druhé třídy na základce a na téhle škole co jsem nastoupila, hodně mi důvěřují. Teda, začali mi důvěřovat. Takže jsem získala kýženou roli Julie, což mě těší, ačkoliv jsem to několikrát četla a v mnohých situacích bych se zachovala jinak. Ale o tom je právě umění herce, ne? Vcítit se do duše někoho, kdo je jiný.
Romeův post získal Aaron Kipling ze dvanácté třídy. Znám ho už od začátku, takže v sehranosti snad nebude problém. V šesté třídě, tuším, jsme dokonce šli společně na zmrzlinu. Líbil se Nadje.
Všechno je v pohodě, dokud se v trhacím kalendáři, který zdobí stěnu nad sporákem v kuchyni, neobjeví datum 22. září. Pátek.
To mi všechnu "nevyžádanou" nudu v posledních týdnech bohatě vynahradí, nejzajímavější událostí bylo, že se Kylie objevila z blonďatě promelírovanými vlasy. Vypadá to pekelně nepřirozeně, aspoň podle mě. Na druhou stranu, sama si toužím jednou obarvit palici na modro.
Noc ze čtvrtka na pátek se mi zase zdálo o Gabrielovi. Výstražně zvedl ukazováček a připomněl mi Kylie.
"Bude to brzy," řekl pak. "Už se nemůže dočkat."
Vykulila jsem překvapeně oči. "Kdo? Gabrieli, kdo?" Začal se mi ztrácet. Nohy už mu úplně zastřela ta bílá mlha a jediné, co jsem ještě mohla zřetelně rozeznat, byl jeho obličej. "Kylie?"
S trhnutím jsem se probudila do tmy s překvapivou myšlenkou, která mi ale utkvěla v paměti. Chci si koupit kočku.
Nevím, jak mě to tak napadlo, ale jsem si jistá. Nikdy jsme neměli žádné domácí mazlíčky a mně to nevadilo. Přesto ji chci.
Ve škole se svěřím Chris se svým novým nápadem a ta pozvedne obočí. "Kočku? No jasně, proč ne. Ale proč zrovna teď?"
Pokrčím rameny. "Prostě mě to tak napadlo. Navíc si doma připadám děsně osamělá, když Candice i Sally odjedou."
"Já tě chápu," odpoví s úsměvem, který je jí vlastní. Má oba rodiče, ale žádné bratry ani sestry. "Taky jsem se cítila sama, než jsem si vydupala Jo."
Zaúpím ve vzpomínce na tuhle psí bestii. Jo, neboli Joanne, je obrovská světle hnědá(Christie tomu říká žlutá) německá doga, agresivní příšerka. Ale Chris ji bezmezně hýčká a zbožňuje. Chodím k nim jen, když je Jo někde na výstavě, nebo na procházce. Jinak totiž hrozí oslintaný obličej a brutálně podrápané tělo. Nepočítám modřiny, Jo děsně ráda skáče na lidi.
Dodnes si neumím představit, jak to vypadá, když ji Chris vodí na procházky.
"Drrrahoušku, já tu hovořím o roztomilém chlupatém mazlíčkovi," ušklíbnu se. "Víš, malé rozkošné kotě."
"Jo byla taky malé rozkošné štěně," brání se Christie, ale nemá šanci. Nejsem jediná, kdo míní, že to zvíře je živoucí ďábel.
Pochybovačně zavlním volnou pravačkou, zatímco levou rukou pracuju na taháku na opakovací test z biologie. "Ano, byla stejně sladká, jako tihle prvoci."
Podívá se na můj neumělý nákres podle učebnice. "To je hnus. Neumíš ocenit krásu duše, Arie!"
"Možná bych to dokázala, kdybych aspoň z jediného společného setkání s tvým psem vyšla se suchým obličejem!"
Vznikající primitivní hádku zarazí zvonek oznamující začátek biologie. Pan Carlsson, rodilý Islanďan, kterému se zdal evropský ostrůvek moc malý, vejde do třídy s obvyklým otravně sebevědomým výrazem. "Vytáhněte si tužky, všechno ostatní pryč z lavic."
Pche. Každý ví, že nejlepší místo na tahák je na židli mezi nohama. Navíc to ani není zakázané - židle není lavice.
Shada ani Kylie bych dneska vůbec neměla zahlídnout, ale narazím na ně v opuštěné chodbě, která končí výtvarnou třídou. Nutně jsem hledala volné záchody, do třetího patra jinak nechodím. Když je zaslechnu, zarazím se, přitisknu se ke zdi a poslouchám. Nevím, co by ti dva mohli mít společného.
"Dostala jsem dopis. Myslím, že je to od ní." zašeptá Kylie, hlas má roztřesený.
"Co se tam psalo?" zeptá se Shad nezúčastněným hlasem. Zavrže podlaha a podle těžkých kroků odhadnu, že pohybující se osobou je on. Zvláštní, i já vždycky přecházím ze strany na stranu, když mám nervy.
Zašustění papíru. "Že mám přijít sem."
"Napsal to na stroji?" Shadův hlas zní překvapeně.
"Ona. Říkám, jsem si jistá. Určitě je to ona," řekne Kylie sebejistě.
"A mně to říkáš proč?" V hlavě úplně vidím, jak pozvedl obočí. Ten arogantní tón k tomu pěkně sedí.
"Protože," hlas jí opět znejistí, "jedeš v podobnejch věcech, jako ona. Bude chtít odstranit konkurenci."
Vytřeštím oči. Riversová jede v drogách?! Myslela jsem, že se soustředí maximálně na vydírání.
"Aha." To je jediné, co na to řekne. Po chvíli mlčení pokračuje. "Dobře, ale... co chce po tobě."
"Moc složitý," odpoví Kylie stroze.
"Jasně, to už jsem slyšel mockrát." Zas ta arogance v hlase. Uvědomím si, jakou má vyvinutou schopnost všechno z každého vymámit. Stačilo pár desítek minut a vyklopila jsem mu všechno o sobě a Nadje.
"Jde o mýho otce. Vydírá ho... a absolutně ho ničí," vysype ze sebe po pár vteřinách.
"No ne!" zvolá Shad tiše, rádoby veselým, překvapeným tónem. "Tak i děti smetánky mají problémy?" V jeho hlase je patrná hořkost, kterou jsem ještě nikdy neslyšela. A to jsem myslela, že vůči snobům a jim podobným, chovám dost chladný postoj.
"Seš debil," štěkne Kylie naštvaně a zmačká papír do kuličky. Pak uslyším jen klapot jejích podpatků po dlažbě a dojde mi, že míří ke mně. Přidušeně vydechnu, nechci být znovu odhalena. Bezděčně sáhnu po chladné klice za svými zády a zapadnu do dveří. Sotva za sebou stačím rychle a potichu zavřít, už na druhé straně slyším její kroky.
Opřu se o dveře a lapám po dechu. Neumím si ani představit, jak moc by zuřila, kdyby mě načapala. A radši nebudu ani myslet na to, jak trapně by mi bylo, když by se o tom dozvěděl i Shad.

Něco je špatně. Vím to, když v algebře sleduju Kyliino prázdné místo. Vytratila se pryč, a pokud se nemýlím, jela na tu podezřelou schůzku. Ona je vážně pitomá.
Po nenáviděné matice následuje ještě víc nenáviděná angličtina. K mému překvapení ale supluje paní Dubbleová, která obvykle učí mladší žáky. Riversové se prý udělalo špatně. Řekne nám, že pokud vyplníme pracovní listy, můžeme si dělat něco svého. Mám to vmžiku hotové.
Přála bych si nemyslet na Kylie, ale nejde to. Něco se jí stane. Něco zlého.
Navíc nemám auto, dneska jsem jela do školy s Chris.
Zvednu se od ní, ignoruju její překvapený pohled a zamířím k Shadovi. "Poslyš, tobě nevadí, když se můžeš ulejt ze školy, že jo?"
Obrátí ke mě pohled od panensky bílého listu papíru, až na několik street artových nápisů v pravém horním rohu - obrátil stránku, aby se nemusel na angličtinu ani dívat. "Kam tím míříš?"
"Potřebuju půjčit auto." A znám tě dost na to, abych poznala, že když už mi ho půjčíš, nenecháš mě odjet samotnou. Kromě toho musím znát tu adresu.
"Moje auto?" otáže se lenivě a s otravnou pečlivostí pokračuje ve vytváření kresbiček.
Zatnu ruce v pěst a pak je zase uvolním. Asi se zblázním, pokud hned nevyrazím za slečnou Nafoukanou. Za mojí údajnou svěřenkyní. A já jsem strážný anděl. Bla, bla. "Ano."
"Chceš řídit mýho Opela." konstatuje a pořád sleduje očima papír.
"Správně."
Shad nakloní hlavu na stranu. "Proč?"
Jestli mi má říct adresu, budu mu muset na oplátku poskytnout nějaké informace. "Slyšela jsem vás, jak mluvíme o tom dopisu," přiznám se.
Konečně se na mě podívá. "A proč se zrovna ty o ni staráš?" pozvedne obočí.
Do toho, blbko, řekni mu, že jsi měla divnej sen, ať vidí, jaká seš intouška. "Zaplatím ti," vyhrknu bez přemýšlení. Praskot v mé hlavě sílí a po stranách se všechno rozmazává.
"Já nechci prachy, ale pravdu," odsekne. "Mluv... a půjčím ti Opela."
Pootevřu pusu. Málem jsem to řekla. "Všechno ti potom vysvětlím."
"To už jsem slyšel hodněkrát," poznamená. "Stejně nevíš, kam jela."
"Byl bys teda tak laskavej a řekl mi to?" vyprsknu. Jde jí o život, sakra. Já to vím.
Prohnaně se ušklíbne. "Něco za něco. Já si pojistím, že mi to řekneš."
Zírám na něj a semknu rty pevně k sobě. "Jak?"
"Běž na parkoviště. Já za tebou přijdu." Jak to dořekne, dotkne se letmo mého ramene a postrčí mě ke katedře.
Lepší už to asi nebude. "Ehm, paní Dubbleová?" odkašlu si a když ke mě zvedne šedovlasou hlavu. "Můžu si dojít na záchod, prosím?"
Učitelka mě přejede zkoumavým pohledem. Vidí to, co všichni ostatní. Šedou myš, dobrou studentku a hodnou holčičku. "Jistě, pokud už to máš hotové."
Deset minut strávených na kapotě Shadova auta se nekonečně vleče. S každou vteřinou si připadám hůř. Když se konečně objeví, v koutku úst už má cigaretu a v ruce se mu blýskají klíčky. "Můžem?"
Vztekle seskočím dolů. "Rychle."
Zavrtí nad mým chováním hlavou a odemkne dveře spolujezdce. "Vážně tě nechápu." S prásknutím je za sebou zabouchnu.
Shad po dalších pár minutách zprovozní zaprášenou navigaci a něco do ní naťuká. Pak pomalu zamíří od školy. "Bude to chvilku trvat."
Zabořím se temenem do měkké sedačky a zírám do stropu. Rozhodnu se znovu počítat do stovky. Připadají si nějak takhle ženy na cestě do porodnice?
Uplyne čtvrt hodina. "Tak o co jde?" promluví do ticha.
"Nic dobrýho," zamumlám stručně. Najednou... mučivá bolest. Když jsem byla malá, zlámala jsem si kosti v předloktí, ale to bylo oproti tomuhle nic. Zalapám po dechu. Píchá mě u srdce, napadne mě, jestli jsem nedostala infarkt. Tlumeně zaúpím, ale snažím se to udržet uvnitř.
"Seš v pohodě?" sykne Shad a trhne volantem ke straně.
Do očí se mi nahrnou slzy. Už mě nic nebolí. Utrpení nahradil pocit strašlivé ztráty a v hlavě mi zní stále dokola jedna věta. Je pozdě.
"Co se děje?" doráží. "Už tam skoro jsme," dodá potom.
To už je jedno. Kylie je mrtvá. Jsem si tím jistá.
Opel se zastaví, doprovázený zvukem zmučených gum. Cítí se hůř než já? "Vidíš, jsme tady. Tak dělej, vystup."
Apaticky sedím opřená o sedadlo a zírám do prázdna.
S povzdechem vyleze ven, otevře dveře z mojí strany a vytáhne mě na čerstvý vzduch. "No tak."
Málem se mi podlomí nohy, ale ustojím to.
"Pojď," pobídne mě a neurčitě mávne rukou k budově, připomínající skladiště, kde jsem viděla cvičit Ránu z milosti. "Někde tu bude."
Zachumlám se do svojí šedivé mikiny s kapucí, protože mi najednou začala být hrozná zima. Za pár minut obejdeme několik zákoutí, až se dostaneme před hromadu navršených pneumatik u stěny ze zubatého plechu.
Nohy jako by se vsákly do asfaltu. Nejsem schopná s nimi pohnout.
Shad pneumatiky obejde a i přes zvuk větru slyším, jeho šokovaný vzdech. "Co to kurva-"
Přinutím své zkamenělé končetiny k chůzi. Shad se mě ani nesnaží zadržet. Naskytne se mi ten nejhorší pohled v životě.
Ale Kylie jsme našli.
Nohy se jí houpou asi půl metru nad zemí. Krk jí vězí ve smyčce z tlustého špinavého provazu. Oči má v sloup a v obličeji výraz nevýslovné hrůzy.
Ačkoliv jsem už věděla, že není naživu, můj šok nelze popsat slovy. Přikryju si otevřená ústa dlaní a snažím se potlačit vracející se vzlyky. Nevyděsil mě jenom nález Kyliina těla.
Na prsou má připíchnutý kus bílého papíru. Vlní se ve větru. Udělám pár toporných kroků směrem k ní. Natáhnu ruku a bezděčně kolem papíru sevřu prokřehlé prsty. Dávám si pozor, abych se dotkla jenom něj.
"Arie-" vyrazí ze sebe Shad, ale nestačí mě zarazit. Už vzkaz, napsaný opět na psacím stroji, třímám v ruce. Není pochyb o tom, komu je adresovaný.

Následuj mě a další oprátka je tvoje.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama