Stráž - 9. kapitola - Anděl

15. srpna 2012 v 17:00 | NαΣnsi Seuτa |  Stráž

Enjoy


"Co se tam píše?" zeptá se automaticky Shad a hmátne po papírku v mé dlani.
Nejdřív ucuknu, ale je mi jasné, že proti němu nemám šanci. Takže se nebráním a nechám ho, aby mi ho z ruky vytrhl. Vzkaz se rozerve na dva kousky a Shad je k sobě přiloží jako části skládačky.
"Oprátka?" zopakuje s opovržením. "Co to má bejt?"
Neříkám nic, jen se znovu malinko otřesu chladem. Nebe je zatažené a schyluje se k dešti, jako kdyby se řídilo mými pocity.
"Říkalas, že mi všechno vysvětlíš," nadhodí po chvíli a vzkaz si strčí do kapsy volných kalhot.
Mlčím.
"Jasně, chápu," odfrkne si. "Sliby chyby."
Ticho z mé strany je mu dostatečnou odpovědí.
"Ničeho se nedotýkej, jasný?" instruuje mě. "Nikdo ať se nedozví, že jsme tu byli. Jo, a nasaď si radši tu kapuci."
Přetáhnu si ji přes hlavu, na kterou mi už dopadly první kapky výjimečného floridského deště. "Proč se to nesmí nikdo dozvědět?" promluvím vyprahlým hlasem.
Shad pokrčí rameny. "Policajtům nevěřím, to zaprvý. A to auto není moje. Kromě toho mám u sebe plno trávy."
Nadechnu se, ale nic neřeknu, ta vzduch zase vypustím ven.
"Já se nenechám odbýt," varuje mě s vážnou tváří. "Když se chci něco dozvědět, tak se to dozvím. Co máš s Kylie společnýho?"
"Teď už nic," odseknu. "Je mrtvá." Teprve chvíli. Vsadím se, že její tělo je ještě teplý...
V reakci protočí panenky. "Fajn, cos s ní měla společnýho?"
"Zaplatila mi," připustím. Je to vlastně pravda, i když jen napůl. Na dnešek se totiž má výplata asi nevztahovala.
"Za co?" pozvedne obočí. "Dělalas jí domácí úkoly?"
Opravdu bych mu moc ráda jednu vrazila. "Já taky nevím, proč si vybrala toho největšího sraba pod sluncem."
"Vybrala k čemu?" opáčí.
"Vyjádřila se, že chce, abych byla její..." odmlčím se, přïpravuju se na jeho posměšný smích, "tělesná stráž."
"Ty?" řekne překvapeně. "Proč zrovna ty?"
"Řekla, že potřebuje chytrý lidi."
Nepopře, že jsem chytrá. To mě částečně potěší... jenže pro většinu lidí je inteligence známkou nudy. "Ty. A chránit ji... před Riversovou?"
"Neřekla, před čím konkrétně. Ale že ona není dobrej člověk," zopakuju po Kylie. Na tu noc si pamatuju, jako by to bylo včera.
"To není," přikývne Shad beze špetky humoru. Napadne mě, jak se v jeho životě určuje dobro a zlo. Podle toho, jak kdo zaplatí?
"Takže je to pravda?" zeptám se pro změnu já. "Ona a drogy?"
Neurčitě přikývne. "Tys to věděla," řekne pak.
"Co?"
"Vědělas, že Kylie je mrtvá."
Nepopřu to. Nejsem lhářka.
"A takys věděla o tom elektrickým proudu," dodá.
Je blízko. Moc blízko tomu, aby mě poznal. A prokoukl. "Byla to jenom náhoda," řeknu potichu.
"Oba dva víme, že nebyla."
Má pravdu.
Zničehonic mi dojde, že potřebuju vidět Chris. A taky Lizzie. Mám takový pocit, že pokud chci znát aspoň nějaké odpovědi, tak tohle je ta správná osoba. "Musím jít," zamumlám, otočím se a pokračuju k jeho autu, abych si vzala svůj černý ošoupaný batoh Adidas. Výhodná koupě, 5 dolarů devadesát.
Slyším za sebou jeho kroky, ale ignoruju to. Hodím si batoh na záda a zamířím opačným směrem. Je pátek, Rána z milosti by měla trénovat v nějakém skladišti tady v okolí. Dojdu to pěšky. Sice si na ně chvíli počkám, ale pořád lepší, než jet autobusem zpátky do školy nebo domů.
Čím dál jsem od něj, doléhá na mě skutečnost, že jsem selhala. Ani nevím pořádně v čem, ale selhala jsem. Už zase.
Potloukám se po téhle nehostinné čtvrti v dešti, vyzbrojená jen šedou mikinou a otrhanými džínsy, to se ale vážně mám. Na druhou stranu si to zasloužím. Bloudím asi půl hodiny, než najdu správnou budovu. Při každém zvuku sirény - ať už sanitka nebo policie - sebou trhnu. Další hodinu čekám, schovaná pod římsou zpod které se lijí hektolitry vody, než se objeví první člen kapely, Alf.
"Ahoj," řekne překvapeně, když mou tvář rozpozná pod stínem mokré kapuce. "Co tu děláš?"
"Čekám," odpovím. "Konkrétně na Lizz."
"Aha," přikývne. "Bude tu co nevidět. Pojď zatím dovnitř... ale obávám se, že se tam moc nezahřeješ."
"To nevadí," mávnu rukou. "Spíš doufám, že moje učebnice přežily ve zdraví."
"No," prohodí Alf pochybovačně, "uvidíme."
Uvnitř si svléknu mikinu a položím ji na elektrická kamínka v rohu zkušebny. Nechám si aspoň tričko, které déšť aspoň tolik nezasáhl. Minimálně bych z něj nevyždímala tolik vody jako ze zbytku oblečení.
"Poslyš, skočím nám pro kafe," navrhne po chvíli pozorování mé třesoucí se maličkosti. "Chvíli tu počkej."
Nemám sílu nic namítat. Alf zvedne ze země svůj zářivě zelený deštník a po pár sekundách se za ním zavřou dveře. Je zpátky v opravdu krátké době.
"Kolik stálo?" zeptám se, když přijmu svůj kelímek, a chystám se vylovit z ubohého mokrého batohu peněženku.
Alf lhostejně mávne volnou rukou. "To neřeš... jednou mi to oplatíš. Takže, sladíš? A kolik smetany?"
O nějakých deset minut později se objeví Buzz a Lizzie, chodí totiž na stejnou školu. Když nás přejedou pohledem, oba se zatváří překvapeně.
Buzz je překvapený z trochu jiného důvodu. "No páni! Jsme tu dřív než Venus, to je rekord."
Lizz se nepřítomně usměje a s poněkud starostlivým výrazem zamíří k nám. Jako kdyby věděla, co se stalo. "Co tu děláš, Arie?"
Dopiju zbytek svojí kávy. Za tu chvilku už jsem Alfa stihla aspoň trochu poznat... vypadá jako jeden z mála milých kluků. "Vlastně bych s tebou potřebovala mluvit, jestli máš chvilku."
Zadívá se na mě tak vážným pohledem, jaký jsem u ní ještě nezažila. "Jasně. Hned se ti budu věnovat... myslím, že bude stačit, když půjdem támhle do rohu, jo?" Ukáže na místo za pódiem, kam prakticky není vidět.
Přikývnu. "Ok."
"Takže," řekne tichým hlasem, aby ji ani Buzzovy zvědavé uši nemohly slyšet, "co se stalo?"
"Kylie Cooková je mrtvá," sdělím jí bez obalu.
Místo aby se zatvářila nějak extra překvapeně, nebo nešťastně, jenom přikývne se soucitným pohledem. "To musí být strašný pocit."
"Chci vědět, co se to děje," syknu. "Zdají se mi divný sny a děje spousta ještě podivnějších věcí. Co ty o tom víš, Lizz?"
"Vím, že mi ty věci a sny nejsou neznámý."
"Takže ti něco říká jméno Gabriel," nadhodím.
"Archanděl, asiat, zrzavý vlasy, děsnej kus," uculí se.
Vím stoprocentně, že jsem nikomu neříkala, co se mi zdálo. Buď je to zatracená náhoda a obě sníme o tom samém... nebo ne.
"Nemůžu ti ale říct všechno," dodá po chvíli Lizz. "To jsem nemohla ani předtím. V zájmu správného běhu věcí."
"On říkal... že jsem strážný anděl," zamumlám potichu, ale vím, že mě slyšela.
Jenom přikývnutí.
"Taky že mám ochránit Kylie." A to se mi nepovedlo. "Takže už nejsem?"
Lizzie mě konejšivě pohladí po rameni. "Pořád jsi."
"Jak to?"
"Copak ty si to nepamatuješ?" opáčí. "Gabriel říkal dva svěřenci."
No jo, už si vzpomínám. "Kdo je ten druhý?" zeptám se s obavou. Odpověď na tuhle otázku už ale vlastně znám. Někde uvnitř jsem to věděla.
"To ti prý říct můžu," svolí Lizz. "Protože teď už je čas."
Věděla jsem to od chvíle, kdy jsem nenechal elektřinu, aby ho usmažila.
"Shad."
A možná i dřív.
Tak moment. Tohle není realistický, to teda ne. Neexistují strážní andělé, ani nebe. Nejsou žádné předtuchy. Není naděje.
"To jsou nesmysly," řeknu nahlas a zamračím se. "Nevím, s kým ses na tomhle domluvila - třeba s ním? - ale já vám na to neskočím."
Lizz si povzdechne. "Já to věděla... teda, sama jsem taky ničemu nevěřila. Na začátku."
"Ty?" zvednu k ní oči od podlahy.
"Jak bych asi jinak věděla, o co jde, Arie. Jak bych v tom případě, že tohle všechno jsou výmysly, mohla udělat tohle." Natáhne ruku napůl vzdálenosti ke mě, dlaní obrácenou ke stropu. Pak z ní vyšlehne plamen.
Tlumeně vyjeknu a o krok od ní ustoupím. Jak to udělala? Měla snad v ruce zapalovač? "Co to je za triky?"
"To nejsou žádný triky," odfrkne si pohrdavě. "A navíc, někde tam uvnitř to víš."
Možná. Ale nehodlám uvěřit všemu, co mi tu kdokoliv postaví před nos. "Jak to dokážeš?"
Pokrčí rameny. "Moje extra schopnost, pomůcka v boji. Jo, a taky se s tím bezvadně zapalujou cigára."
Nemůžu uvěřit, že mluví takhle lhostejně. Takhle přece nikdo nehovoří, když je daná věc míněna vážně.
Zavřu oči a tisknu víčka bříšky prstů tak dlouho, dokud mě nezačnou bolet a pohled mi zamlží neexistující ornamenty a výbuchy barev. "Tohle není skutečný," zavrtím hlavou.
"Je." Jediné slovo, které řekne. Ale aspoň velmi jemným tónem.
Promnu si už téměř oschlý obličej studenýma rukama. Vážně je toho na mě moc. "Riversová chce zabít Shada?" zeptám se nakonec. O nějakém andělování mluvit nebudu. Dejte mi pořádný důkaz, a uvěřím.
Lizzie nejistě přikývne. "Myslíme si, že ano."
"Proč?"
"Arie, už jsem ti říkala, že ti nemůžu povědět všechno. Maximálně ti potvrdím to, na co přijdeš sama. Ani jsem ti nesměla říct, co jsem zač..."
"O týhle věci už nechci slyšet," odmítnu rázně. "Rozhodně ne dneska."
"Dobře, jak chceš," kývne chvatně hlavou. "Jde o to, že když se zbavila Kylie, půjde po něm. Protože..."
"...je její konkurent. Já vím," dokončím.
"Ale musíš dávat i pozor na sebe. Ona ví, že něco tušíš."
"No, já zase vím, že to ví," pokrčím rameny. Díky tomu vzkazu definitivně.
"Shad ti ale není lhostejnej," konstatuje Lizzie po chvíli ticha s unylým úsměvem.
"To není pravda," bráním se. "Je mi naprosto fuk."
"Kecy," mávne rukou. "Už jenom kvůli tomu, že je tvůj svěře-"
"Neříkej to slovo!"
"-nec, nemůže ti být volnej. A navíc, i kdyby nebyl, viděla jsem, jak se na něj koukáš."
"Vidělas špatně," odseknu. "Navíc, myslím, že je naprostej idiot."
"Vážně?" ušklíbne se pohrdavě. "Když je tak pitomej, proč jsi ho vezla domů? Proč jsi mu zachránila život?"
"Neměla jsem na vybranou," odpovím chraptivým hlasem, který značí, že už moc mluvím.
"Ale jdi. Kdyby šlo třeba... já nevím, o Masona McBerryho, domů ho nikdy neodvezeš."
"To je něco jinýho," odfrknu si. Mason byl... slušně řečeno nechutné prase. Šťourání v nose bylo v jeho případě slabé ranní kafíčko.
"Není," řekne Lizz klidně.
Dobře, ok, přiznávám, někde v jejích slovech možná bylo zrnko pravdy. Řekla jsem Shadovi, jak to bylo s Nadjou. Teď je jediná živá osoba, která to ví. To ho odlišuje od ostatních.
"Riversová nebude čekat moc dlouho, Arie," připomene mi tiše. "Je podivuhodný, že se Kylie vůbec dožila začátku školního roku."
Nebudu komentovat. "Nechci, aby umřel i on," zašeptám slabým hlasem.
Lizz se konejšivě usměje. "Já vím."
"Musím ho vidět," polknu.
"Dneska se pořádá party... teda spíš kalba," připustí s úšklebkem. "Drogy tam hodně pojedou. Měl by tam bejt."
Mám několik vteřin, abych se rozhodla. Normálně bych se k něčemu takovému ani nepřiblížila. "Fajn." Co se změnilo?
"Skvěle," usměje se pochvalně. "Vyzvednu tě v osm."

Po delším rozmýšlení, co si obléct na opravdovou drogovou pařbu zvolím další otrhané džíny(ale tentokrát suché), černé tričko s krátkým rukávem s nápisem Lenny Kravitz - bože, miluju ho. Upnuté, ale bez výstřihu. A přes to volná džínová bunda. Doufám, že budu působit odvážněji, než vypadám.
Lizz slíbila, že mě bude instruovat, co a jak.
Zřejmě zapomněla, že těm jejím kecům pořád ještě nevěřím.
Zatímco se převlékám, v City News, běžících v mé stařičké televizi, se objeví krátká reportáž o nalezení těla dcery známého byznysmena Harolda Cooka. Když ukážou záběry černého igelitového pytle na mrtvoly, sevře se mi žaludek. Raději to vypnu, než se mi udělá špatně.
O několik vteřin později se ozve můj mobil hlasitým křikem, dožadujíc se, abych ho zvedla. Není to nikdo jiný než Chris.
"Arianne Websterová, já tě namouduši zabiju!" zahuláká do aparátu na druhé straně. "Zmizela jsi se Shadem a nic jsi mi neřekla?!"
"Moc se omlouvám," zamumlám kajícně. "Ale měla jsem hodně naspěch."
"Kam naspěch?" drmolí Christie. "Proč naspěch?"
Co jí mám říct, a co ne? "No, slyšela jsem Kylie, jak se baví se Shadem o dopisu, že se má někam dostavit."
"A? Protože pokud je to to jediný, kvůli čemu jsi se za ním tak hnala, tak jsem strávila šest let svýho života přátelením se s jinou osobou."
"Měla jsem o ni strach," bráním se nejistě."
Chris upustila mobil na podlahu. "Strach? Neříkám, že nebyl oprávněný, víš, že se našlo její tělo? Ale zpátky k tématu. Arie, my nesnášíme Kylie Cookovou."
"No, teď už je to minulý čas, nemyslíš?" připomenu.
"Jasně, jasně. A když už jsme u otázek, proč Shad?" vychrlí ze sebe, jako kdyby to dusila takových pět let.
"Věděl, kam šla," odpovím tiše. Ale na druhou stranu, nemusela jsem mu říkat i o odvoz. Ne, nebudu nad tím uvažovat. Lizz se prostě mýlí a tečka.
"Počkej," řekne Chris pomalu. Dává si to všecko dohromady. "Věděl? Takže..."
"Našli jsme ji," připustím.
"Ale neohlásili jste to." Není to otázka.
Přesto jí to potvrdím. "Ne."
"Proč ne?"
"Nechtěla jsem Shada zavléct do problémů," přiznám neochotně.
"Aha... Shad, ty a problémy," zamumlá Chris. "Odkdy se o něj vlastně staráš?"
To je ale velice dobrá otázka, slečno Garpová. Máte bod. "Já nevím... potřebovala jsem jeho pomoc. A vím, že mu nevadí jít za školu. To mi připomíná, všiml si mýho odchodu někdo?"
"Ne, myslím že ne," uklidní mě. "Znáš Dubbleovou, ta by si nevšimla, ani kdybychom se tam všichni svlíkli do naha a začali tancovat Měsíční chůzi."
"Jasný, to je fakt," pokývám hlavou, jako kdyby to Christie mohla vidět.
Ozve se ostré zabzučení zvonku, Lizz je tady.
"Nezlob se, ale musím jít," omluvím se nejistě.
"Kam jako?" řekne pochybovačným tónem. "Je sedm večer."
"Slíbila jsem Candice, že se s ní budu koukat na film," zalžu v rychlosti. "A už to začíná. Měj se, jo?"
Zavěsím. Když procházím kuchyní, máma zvedne hlavu od bulvárního časopisu a večeře, sestávající z hrnku černého čaje a pytlíku žužu bonbónů. "Kam se chystáš?"
"Jdu spát k Lizz," odpovím klidně. Tuhle historku jsem si předem připravila, vlastně je to i pravda, protože u ní noc pak strávím. Jen se předtím stavíme na jedné nelegální party, na tom přece není nic špatného, ne?
"Aha," kývne Sally a její zájem o mě opadne. "Užijte si to."
To rozhodně.
"No konečně," zamumlá si Lizzie pod vousy, když se objevím před domem. Díky otevřenému okénku auta jsem ji stejně slyšela.
"Pardon. Hlavně že ty jsi slečna dochvilná, nemyslíš?" utrousím kysele a posadím se dozadu.
Lizz mě pozoruje, jak si zapínám bezpečnostní pás a potom mě krátce představí řidičce. "Trish, tohle je Arie. Arie, Trish."
Ležérně na ni mávnu, nemám zrovna náladu na zdvořilosti. Trish vypadá jako typická účastnice mejdanů tohohle typu - má pokérovaná ramena, patku z černých, zeleně promelírovaných vlasů, přičemž levou polovinu hlavy má vyholenou.
"Trish je moje sestřenice," dodá po chvíli Lizzie. Vůbec na to nevypadají.
Zmůžu se jenom na tupé "aha", než se auto rozjede a já zmizím našemu domu, ulici i dosavadnímu životu z očí.
Celou cestu si prohlížím své nenalakované nehty na rukou a přemýšlím. Uznávám, že toho na promyšlení mám vážně hodně.
Za nějakých dvacet pět minut dorazíme před velký dům, jenž se v pouličním osvětlení zdá být šedý. Zdmi otřásají vibrace hlasité hudby a na terase vysedává nejmíň patnáct lidí s cigaretou v jedné ruce a flaškou ve druhé.
To je dobře, pokud je tam hodně narváno, snadno se ztratím. Vážně netoužím, aby mě Shad viděl a mámil ze mě další podrobnosti. Zároveň ale nechci mít na triku jeho smrt.
Trish opustí auto a okamžitě zamíří dovnitř.
"Ehm, ty nezamykáš?" optám se s pozvednutým obočím.
Lizzina sestřenka mávne rukou. "Tady se nekrade, a pokud jo, zámek v tom nikomu nezabrání. Navíc, kdyby někoho napadlo na mýho drahouška sáhnout, tak..." Naznačí prstem podříznutí.
Polknu. Jasně, chápu. Tašku sice nechám v autě, ale pečlivě ji ukryju pod sedadlo, aby ji nikdo snadno nenašel.
Vstoupím do přecpaného domu a moje uši teprve teď dostanou pořádnou nálož. Hodně se musím snažit, aby si je neucpala rukama.
Na stole pokrytém červenými, žlutými, černými a zelenými kelímky po delším hledání objevím něco nealkoholického. Aspoň teda doufám. Pár minut nedůvěřivě čichám k obsahu červeného kelímku ve své dlani, ale zdá se, že jde jen o colu.
Opatrně tedy upiju pár pečlivě odměřených doušků a rozhlížím se po Shadovi. Lizz slíbila, že mi řekne, kdyby ho zahlédla. Najednou mi někdo poklepe na rameno.
Vystrašeně se otočím, v domnění, že jde o Shada, nebo dokonce o nějakého cizího úchyláka. Je to ale jenom Loree a s ní nějaká Asiatka, kterou odhadnu na Asami. "Nazdar! Co ty tu?"
Pokrčím rameny. "Jen tak jsem sem zajela s kámoškou. Nudnej večer." Páni, tomu se říká opravdu přesvědčivá lež. Já jsem tu jenom náhodou.
"Áha," kývne Loree blonďatou hlavou. Ten pohyb mi bolestně připomene Nadju.
"Takže ty seš Arie," poznamená Asami chraplavým hlasem, který se jí evidentně drží i teď, když se uzdravila.
"To jsem," odsouhlasím. "A ty jsi ta slavná Asami, kterou štvalo, že nemůže mluvit."
"Víte co?" nadhodí Loree, "nechám vás tu o samotě, támhle je Finn." Hlas jí přeskočí do vyšší, jemnější tóniny.
Když odejde, Asami na mě vrhne zvláštní pohled. "Jednou by taky mohl dolízt on za ní," zamračí se.
"To je fakt," odsouhlasím a ignoruju fakt, že dnes já lezu za Shadem. Mám k tomu ale profesionální důvody, ne?
"Jo, víš, že tu je Shad?" řekne Asami jen tak, asi aby řeč nestála. S nepřítomným výrazem se podrbe ve vlasech, sepnutých ve volném drdolu.
"Vážně?" pozvednu obočí v předstíraném údivu. "No, co se dá dělat."
Léta strávená v dramatickém kroužku se zřejmě vyplatila, nic neprokoukne. "Ty ho asi nemáš moc v oblibě, co?"
"To ne," odpovím po pravdě. Vlastně si tím už ale nejsem tak úplně jistá. Narazila jsem na pár částí jeho osobnosti, které nejsou tak špatné.
"Jde o to poznat ho," poučuje mě Asami. "Má spoustu dobrých stránek."
"Zatím jsem neměla šanci poznat ani jednu," zalžu. "Choval se akorát jako někdo, kdo si o sobě moc myslí a má pocit, že má všechno na háku." Kéž bych to tak taky cítila. "Ty ho ale taky neznáš moc dlouho, ne?"
Pokrčí rameny. "Od začátku léta, to jsou necelý tři měsíce. Podle mě celkem dost času člověka poznat."
Jak který typ. "A dali jste se dohromady kvůli drogám."
Asami se zatváří mírně popuzeně. "Malou radu, holka. Před lidma, co kouří trávu, o ní nemluv jako o droze. Jinak je můžeš pěkně naštvat. Ale jo, máš pravdu. Shad je podobnej jako já, byl na spoustě míst po celým světě, má zkušenosti. A to se cení."
Z jejích slov mě napadne, jestli po něm nejede. Nebylo by to nic moc divného, protože on je podobný jako ona. Drsňák, toužící být jiný, než ostatní. Divné je, že se kvůli tomu cítím nepříjemně. "Jo, chápu. Budu si to pamatovat."
Zatváří se o poznání přátelštěji. "A hele. Támhle je," chystá se na Shada ukázat, ale já její ruku chytnu a stáhnu zpět dolů.
"Ne, prosím," povzdechnu si. "Já vážně nemám náladu ho teď vidět." To je lež jako věž. "Půjdu a ty si s ním můžeš pokecat, jo? Ty aspoň znáš jeho dobrý stránky."
Asami zvedne oči ke stropu. "Fajn, slečno Seznamovací," utrousí a o kousek uhne, abych kolem ní mohla projít.
Vděčně se na ni usměju a prosmýknu se.
Na Lizz už nenarazím. Strávím několik příjemných hodin o samotě v domě plném lidí, opatrně pozoruju Shada z povzdálí, liju do sebe hektolitry coly a přitom přemýšlím. Nevěřím sice Lizzie, že existují nějací pitomí andělé, ale proč tu teda jsem? Riversová sice asi o Shadův život opravdu usiluje, ale co to má společného se mnou?
Proč tu jsem?
Zavřu na moment oči, opírajíc se o dřevěný sloup ve stinném koutě místnosti. Když je zase otevřu, Shad je pryč. Nějak mi zmizel z dohledu, jak se to mohlo stát? Nedívala jsem se ani dvacet vteřin.
Nejistě začnu obcházet pokoj kolem dokola, ale nikde ho nevidím. To je špatný. Co když se něco stalo? To už ani nesmím zavřít oči?
Zrovna procházím kolem dveří do chodby, když mě jakási silná ruka čapne za pravé rameno, vtáhne dovnitř a přitlačí pevně ke zdi.
No jasně, Shad se našel.
Tváří se naštvaně. Velice naštvaně. "Můžeš mi vysvětlit, co to má znamenat?" vyštěkne. Nemůžu se skoro ani pohnout, pravou ruku mi drží na zdi ohnutou v pravém úhlu nahoře, levačku dole. "Motáš se tady celej večer a myslíš si, že tě nevidím?!"
Semknu rty pevně k sobě a jenom na něj zlostně zírám. Co si o sobě sakra myslí?
Stiskne mi ruce ještě víc. "Tak bude to? Předtím jsi zmizela a ani nic neřekla. Dlužíš mi to," dodá o něco smířlivějším tónem.
"Jdi do prdele," odseknu nahlas.
"No ne," ušklíbne se s pohrdavým výrazem. "Čím jsem si to zasloužil?"
Potlačím svíravé nutkání plivnout mu do tváře. Ani nevím, kde se ve mě najednou vzal ten vztek. "Nesnáším tě."
Klidně mi oplácí pohled. Stejně ale slyším, jak těžce dýchá.
Nevím, kdo z nás udělal ten první pohyb. Na tom nezáleží. Hlavní je, že se všechno změnilo. Já už pro něj nebyla hloupá nudná šedá myš. A v mých očích se taky změnil. Došlo mi, že je to jenom člověk. Žádnej hajzl. Že jsem ho vůbec neznala a přitom okamžitě odsoudila.
Jeden z nás se pohnul a ten druhý mu okamžitě šel vstříc. Je jedno, který to byl. Hlavní je, že se to stalo.
Když se jeho rty setkají s mými, projede jimi proud a já mu znovu dám elektrický šok, jako tehdy ve zkušebně.
"Au," zamumlá tiše a odtáhne se. Pak mě úplně odzbrojí svým prohnaným úsměvem a přiblíží se ke mě znovu, tentokrát mě intenzitou polibku zatlačí do zdi.
Nerozmýšlím se, jestli mu ho oplatím, jako tehdy s Joshem. Vím, že dělám správnou věc.
Prostě to poznám.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama