Stráž - 11. kapitola - Kamufláž

28. září 2012 v 16:33 | NαΣnsi Seuτa |  Stráž

Poslední dobou nějak mlčím... ale to nic neznamená.

"Fotku?"
Pokusím se zaměřit zrak na člena profesorského sboru vybaveného profesionálním fotoaparátem. I se stojanem. Asi jsem si neměla dávat u Lizz ty dva panáky na posílení. Protože mi to moc nejde.
John ale souhlasně přikývne. "No jasně."
Ztrápeně se na něj zahledím, ale stejně jsem ráda, že jsem tu s ním. A ne s Joshem. Celý ten měsíc mě pečlivě ignoroval, až to skoro zabolelo. I když se tomu zrovna moc nedivím.
John se ke mně bez okolků přivine, jeho paže jakoby k mým ramenům patřila odjakživa. Ještě chvatně pohledem přejedu svůj dekolt, jestli prsa zůstala tam, kde mají. Zatím ano. Nevím, jak to, ale Lizzina podprsenka ze mně vytvořila Pamelu Anderson mladší. Upřu zrak zpět do fotoaparátu a stvořím nepřesvědčivý úsměv. Jsem ale příliš vystresovaná.
Lizz jde hned za námi, v šustivé bílé róbě vážně připomíná antickou bohyni. Podařilo se jí ulovit mého hereckého kolegu Aarona. Je jeden z mála, kteří se jí mohou rovnat výškou i když si vezme podpatky. Měla štěstí.
A zbývá samozřejmě Christie s Buzzem, rudé vlasy má rozcuchané, aby byl dojem přesvědčivější a divočejší.
Nejasně zaregistruju, že John něco říká. Ale co? "Promiň?"
Pousměje se a zopakuje otázku. "Trochu punče?" Rukou ukazuje na kovovou nádobu s růžovým obsahem na protější straně místnosti. Neujde mi, že kdysi bělostný ubrus je už notně zaflákaný.
Jen z té představy se mi chce zvracet. "Radši nějakou minerálku. Díky."
"Hned to bude," odpoví. "Počkej tu na mě."
"Neboj... kam bych utíkala," uchichtnu se, jako kdybych to ve skutečnosti neměla v plánu, jen co se objeví Riversová.
Za minutku je vážně zpět i se sklenicí plnou průzračné tekutiny. Raději ji ještě podezřívavě očichám, než se zhluboka napiju. Je mi trochu líp.
Trochu.
"Nejdeš si zatancovat?" navrhne po chvíli obhlížení. Do oka mi zrovna padne Kaitlin v směšných růžových šatech a vlasy spletenými do copu. Má to být šípková Růženka? Zdatně jí sekunduje Vivian v tomtéž kostýmu, nicméně ze střízlivější tmavě modré barvy. Mezi nimi je Shad, střídavě poslouchá jejich klábosení. Umím si představit, jaká to musí být sranda.
"Ale jo, klidně," pokrčím rameny a nechám se odvést na provizorní parket.
"Hele," řekne John o několik písniček později, při ploužáku. "Viděl jsem tě se Shadem... na tom večírku."
Je mi jasné, že se mi do napudrovaných tváří nahnala krev. "Ehm..."
"Nevěř mu, když to na tebe bude zkoušet, Arie." Jeho hlas je tichý a prosebný. Jako upřímné osoby.
"Jak to myslíš?" zamračím se a trochu se od něj odtáhnu.
"Před pár měsíci jsem ulovil," mírně se při vyslovení toho slova ušklíbne, "jednu holku, co o ni měl zájem."
Aha?
"O co jde?" Semknu rty pevně k sobě. Už ale něco začínám tušit...
"Byl naštvanej a řekl, že mi to při první příležitosti oplatí. Ať vidím, jaký to je." Sklopí na moment zrak k podlaze a jeho mohutná postava na krátkou chvíli nepůsobí tak impozantně. "Chápeš, jakou pozici v tomhle zaujímáš?"
Až moc dobře. Jenom chtěl, aby John žárlil. Jednoduchý jako facka. A já kráva mu věřila. "Asi jo."
"Nechci, aby ti ublížil," přizná tiše.
"Neboj se, to se nestane," lžu jako když tiskne. "Jsem v pohodě... nic to pro mě neznamenalo. Fakt."
Evidentně se mi tahle přetvářka povedla, protože John se okamžitě uklidní. "Dobře."
Ve skutečnosti mám ale chuť brečet. Připadám si ponížená a zhrzená. Vážně jsem mu začínala věřit... i když jsem ho prakticky vyhodila z domu.
Naštěstí mě z téhle bezvýchodné situace zachrání Lizzie, která mi strhne paži ke straně. "Ari. Běž."
John pozvedne obočí. "Cože?"
Zatvářím se nevinně. "Potřebuju si dojít pro něco do skříňky. Díky, žes mi to připomněla."
Lizz mě za další výmysl odmění ďolíčkovým úsměvem. "Nemáš vůbec zač."
"Za moment budu zpátky," řeknu tiše a oba je obejdu. Pro jistotu ještě pohledem vyhledám Riversovou pro případ, že by se Lizz spletla. Viděla jen její fotky. Ale ano, je to ona. Má normální černé pouzdrové mini, na hlavě čelenku s kočičími oušky. Odvaz jak něco.
Když mířím ke dveřím slyším za sebou známý hlas. Tu jedinou osobu, se kterou teď nechci mluvit. "Počkej. Nemůžeme si spolu promluvit?"
Otočím se na Shada a doufám, že můj výraz je dostatečně kamenný. Nemá ani žádný pořádný kostým, jen masku kostlivce, zrovna teď posunutou na čele aby lépe viděl. "Nemůžeme."
Moje vyzařování ho překvapí. "Co se stalo?"
"Nic." Ani se nesnažím být přesvědčivá.
"To ti teda nevěřím."
Pokrčím lhostejně rameny. "Zapomeň na to," ucedím nakonec ledově a otočím se k němu zády.
Bezostyšně mě uchopí za rameno. "Co to má být?"
Vytrhnu se mu a probodnu ho pohledem. "Nic. Nic. Nic. Běž si radši najít nějakou další naivku. Ale nejdřív bys měl překontrolovat Johnův seznam." Vidím jenom, jak malinko vykulí oči a to je ta poslední kapka. Mlčenlivé potvrzení Johnových slov. Radši se hned ztratím v davu veselých studentů a jsem na sebe hrdá, že jsem se ještě nerozplakala.
Rychlými kroky překonávám vzdálenost, která se zdá být nekonečná. Ale nakonec jsem u jejího kabinetu. Mám sto chutí plivnout na dveře a načmárat na ně něco hodně sprostého, ale ovládnu se.
Vylovím z kapsy klíč opět "vypůjčený" od školníka a vzpomenu si na Kylie, jak ho tehdy držela a zápasila se zámkem. Už jen kvůli ní to prostě musím udělat.
Protože pro Shada... nemám chuť dělat nic.
Zámek klapne a já chvatně vklouznu do dveří. Zdráhám se rozsvítit světlo, proto radši použiju baterku. Kužel světla chvíli bezcílně krouží po místnosti, jak nevím, kde začít.
Nakonec prostě zkusím jednu ze zásuvek v psacím stole. K mému překvapení je plná svázaných bankovek se stejnou hodnotou.
Skousnu ret, ale peněz se ani nedotknu. Pokusím se zavřít šuplík, a až teď si všimnu, že na zásuvce s bankovkami byl malý zámek. A já ho vylomila. Ani jsem si toho nevšimla. Silou přitlačím zásuvku zpět ke stolu a zdeformovaného kovu si raději nevšímám. Zkusím další. Tentokrát je v ní stoh jakýchsi papírů. To je lepší.
Zrovna se pobírám jejím obsahem, když se tiše otevřou dveře. "Ty jsi vážně hodně blbá, viď?"
Otočím se v napjaté pozici, jako kdyby mě uštkl jedovatý had. Riversová. Samozřejmě.
"Víš, svým způsobem mě tohle těší," nadhodí a usměje se na mě. Zavře stejně nenápadně jako se objevila. "Konečně si můžeme všechno vyříkat."
"Jak to myslíš?" zeptám se s přimhouřenýma očima a bezděčně o krok ustoupím. Automaticky přejdu k tykání.
"Děláš mi problémy, Arianne," řekne jenom a založí si ruce na prsou. Nakloní hlavu na stranu a studuje mě pohledem.
Zamračím se na ni. Pootevřeným oknem se prožene závan studeného větru a vytvoří mi na holých pažích husí kůži. "To mě těší."
"Uvědomuješ si to, to je fajn." Její tón je pochvalný. "Ale chápej mě... víš toho až moc. Jsi problém. Hrozba."
Chápu ji. Vím, že zabila Kylie. Že chce zabít i Shada. Že obchoduje s drogami. A v neposlední řadě je to děsná čúza. "Tak co s tím uděláme?"
Nahlas se rozesměje. Ani se jí moc nedivím, sama nechápu, že nemám strach. "Obvykle je jen jedna možnost."
Ale?
"Ale u tebe udělám výjimku. Dám ti na výběr." Blýskne zuby v úsměvu. "Ber to jako nevýslovnou poctu."
Vypadá jako ztělesnění prohnanosti. I přesto má v oválné tváři nevinný výraz a ta kočičí ouška jsou přece tak roztomilá. "Druhá možnost?"
Bude po mě chtít, ať jí pomáhám ničit životy ostatních? Abych prala špinavé peníze? Ať mi políbí.
"Přidej se k nám. Velmi rádi tě uvítáme ve svých řadách. A to ne jen tak někoho."
"K vám?" pozvednu obočí.
"K nám," zopakuje.
Jejich řady? Drogy. Peníze.Výstražné oběšení. Znovu si Riversovou prohlédnu. Opálená pleť, tmavé vlasy i oči.
Možná přeháním, ale všechno to do sebe zapadá.
Mafie.
"Proč?" Ano, proč? Proč já? Co já mám - a Kylie to neměla?
"Možná jsem sentimentální, ale prostě cítím nutnost ti tuhle nabídku poklást."
Mlčím, čekám, jestli neřekne něco dalšího. Řekne.
"Nikdy bych ti neublížila, Ari," usměje se. Ještě nikdy nepůsobila tak nebezpečně. "Koneckonců jsme rodina."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama