Stráž - 12. kapitola - Tetička

26. října 2012 v 17:50 | NαΣnsi Seuτa |  Stráž
:3 ... už je dokončená, pracuji na druhém díle


Mým uším chvíli trvá, než její slova vstřebají. "Cože?"
"Slyšelas dobře," odvětí klidně a zvedne ruku aby si zkontrolovala manikúru.
Lže. Musí lhát. Chce mě jenom ještě víc zdeptat, než mě zabije. I když si to odmítám připustit, mé oči ji okamžitě začnou porovnávat její vzhled s mým. Proti mé vůli.
Když teď vím, co mám hledat, vidím to. Najdu se v ní. Má stejnou barvu vlasů, tvar rtů a očí. A její útlá postava je podobně stavěná, ačkoli je o pár centimetrů vyšší. "Jak to myslíš, Amelie?"
"To je jen na štítek," uchichtne se. "Říkej mi Francesca."
Znovu od ní ustoupím o kousek dál, blíž k oknu. "No? Co to má znamenat?"
Taky se pohne. Nakloní hlavu k té mé a chvíli si prohlíží mé tmavomodré oči. Jejich barva teď ale nejspíš nejde moc rozeznat. V dálce zazní hrom. Bouřka je na spadnutí. "Máš neuvěřitelný štěstí, že jsi po Sally zdědila jen barvu očí. A pleti... jsi nějaká bledá na to, že jsi napůl Italka," zamumlá kriticky. "No, jak říkám, je to dobře. Protože Sally je děsná čub-"
Moje ruka bez varování vystřelí směrem k ní a uhodí ji do hrudi. "Ani slovo o mojí mámě."
"Nebo?" pousměje se a sjede pohledem na svá stehna ukrytá pod sukní. Až teď si všimnu, že se na pravém ze strany skví malá vyboulenina. Jasně. Je ozbrojená. "Nehraj si se mnou, Arianne."
Bleskovým pohybem pistoli vybavenou tlumičem vyloví z pouzdra a dloubne mě do klíční jamky hlavní. Automaticky uhnu a zády narazím do okenního rámu. "Kdo jsi?"
"Ani nevíš, jak dlouho jsem tohle plánovala," usměje se zářivě. "Je to úžasný pocit."
"Co jsi zač?" zavrčím. Nebojím se jí. Už ne.
"Jsem sestra tvého otce."
Mého otce? "Já ani nevím, kdo to je. Poslal tě sem on?"
Vybuchne nenadálým smíchem. "Kéž by... Ne, ten srab se už dávno proměnil ve žrádlo pro červy."
Zalapám po dechu. "Tím chceš říct co?"
"Giacomo DaCosta?"
Tohle jméno ve mně vyvolá dávno pohřbené vzpomínky. Byla jsem malá. Asi tak šesti nebo sedmiletá. Máma při snídani rozevřela noviny. Obraz se přede mnou odvíjí jako flashback a já už nevidím Francesku. Vidím svou mladou a krásnou maminku s přírodními plavými vlasy. Na nose má elegantní kočičí brýle na čtení a je oblečená do zelené halenky a černých kalhot. Vůbec nepřipomíná tu ženu z dneška. Pamatuju si to přesně, protože jsem se nedávno naučila rozeznávat písmenka a tak jsem četla všechno, co se dalo. Máma zalapala po dechu a přitiskla si ruku na prsa. Její tmavě modré oči byly plné bolesti.
Udělala jsem pár drobných krůčků po linoleu, abych si mohla přečíst, co ji tak vystrašilo. Byla to jen chvilka, než je se slovy "to nic není" složila, ale stihla jsem to.
Svítilo to tam hůlkovým písmem jako hlavní titulek.

IDENTITA OSTATKŮ ODHALENA: ŠLO O ITALA DACOSTU

Film zmizí a já zjistím, že se zase dívám do Francesčiny děsivé tváře. "No jo, je to tak. Vlastně se oficiálně nejmenuješ Websterová. Ale DaCostová."
"Co se tehdy stalo?"
"Byl to od přírody slaboch," odfrkne si znechuceně. "Dělalo se mi z jeho proměny špatně už od chvíle, co tu couru poznal."
Úplně přehlédnu přízvisko, jímž počastovala Sally. "Takže co?" vyštěknu ve zlostném očekávání. Až teď mi dojde, že jsem na pravdu čekala příliš dlouho. Jak jsem toužila vědět, kdo je můj otec. A co se s ním stalo.
"A když zjistil, že je těhotná, chtěl odejít," vydechne Francesca a zavrtí hlavou, jako kdyby byla doteď překvapená.
Mlčím. Rozhovor se ubírá příliš zlověstným směrem, než abych byla schopna vytvořit smysluplné věty. "A?"
"Byla to neuvěřitelná neomalenost. Vykašlat se na rodinu kvůli nějaké americké blondýně!" sykne a hlas se jí třese nenávistnou zlobou.
"Nakonec ještě nějakou dobu zůstal. Ale po pár letech se rozhodl nás doopravdy opustit. To jsem prostě nemohla dovolit. Co kdyby se někde prořekl? A to nepočítám tu nevýslovnou zradu."
"Nemohlas to dovolit?!" zašeptám a cítím zlé tušení.
"Musela jsem se ho zbavit. I když to bylo těžké, byl to můj vlastní bratr. Ale bylo to nutné. Ostatní jeho smrti ani moc netruchlili! Automaticky jsem se dostala na jeho místo do čela. I kdyby to věděli, nic by se nezměnilo."
Vzdouvá se ve mě vztek. Cloumá se mnou. Najednou je mi fuk, že na mě míří pistolí, a že je smrtelně nebezpečná. Vrazím do ní plnou svou vahou. Adrenalinu mám jako ještě nikdy předtím. "Ty jsi... zabila mého otce?!"
Oplatí mi útok stejnou silou, s možná ještě větší vervou. "Neměla jsem jinou možnost," zavrčí. Dojde mi, že jsem o svou možnost dementní volby definitivně přišla. Ne, že by mi to vadilo. "A teď... skončím i s tebou. Upřímně, je mi fakt líto, že zrovna ty jsi moje neteř. Děláš nám samou ostudu."
Strhnu jí ruku se zbraní ke straně, aby mě nemohla zasáhnout. Nečekaná intenzita toho gesta nás obě srazí k zemi.
"Možná by bylo lepší shodit tě z okna, co ty na to?" navrhne mi s vyčkávavým úsměvem. "To se líp vykládá jako nehoda."
"Asi mě tam budeš muset sama dovléct," odseknu, a nevědomky se dávám mírně na ústup.
"S velkou radostí," zazubí se a podnikne další výpad. V sedu se posunu víc do zadu a tvrdě se uhodím hlavou o radiátor. Přísahala bych, že jsem slyšela křupnutí.
Francesca využije mé chvilkové nepozornosti a za vlasy mě vyzdvihne do stoje. Pistolí míří na moje srdce. "Něco na rozloučenou?"
Jenom vzdorně pohodím hlavou a neodvrátím zrak. "Já se nevzdávám."
Zakroutí přemýšlivě hlavou. "Jsi úplně stejná jako on."
Jsou to tahle slova, která mě podnítí k útoku. Cítím, jak ze mě ve vteřině spadnou okovy lidství a já pocítím svou sílu. Tu skutečnou, nadpozemskou sílu, o které mluvila Lizz. Náhle přesně vím, jak ji ovládat.
Vnímám svou elektřinu po celém povrchu těla. Náhle vím, že jsem schopna vytvořit neuvěřitelně silný náboj, oproti kterému jsou ty šoky stejně nebezpečné jako dětská hračka.
I má tetička zaregistruje náhlou změnu, která se udála v mé mysli a podezřívavě přimhouří oči.
Beze strachu natáhnu levou ruku a než stihne jakkoli zareagovat, dotknu se ukazováčkem jejího čela. Ozve se ostrá rána a objeví krátký modravý záblesk a Francesce se podlomí kolena. Oči má v sloup.
Hlasitě dýchám. Jsem v šoku. Za moment se ale vzpamatuju a skloním se, abych jí zkusila puls. Žije.
Vypáčím jí z rukou zbraň a potěžkám ji v ruce. Nevím, jak se pořádně střílí, ale nemělo by to být zase tak těžké. Chladně si prohlížím její bezvládné tělo. Čekám jen až se probere, aby to cítila.
Za to, jak mluvila o mé matce... a otci. Za to, že Giacoma zabila. Za Kylie. I Shada.
Pomátla jsem se?
Nevím, jaké to je, někoho zabít.
Nikdy jsem se nikomu pořádně nepomstila.
Výčitky mě pronásledují i když zabiju mravence. Proto nejím maso.
Co mám ale dělat? Situace se zdá bezvýchodná. Francesca patří k mafii. S něčím takovým přece nemůžu jít na policii.
Navíc bych zradila i Shada... a to nemůžu. I když mě jenom využil a ublížil mi.
Nemám ani čas si to pořádně promyslet, protože Francesca se brzy probírá k vědomí. Jakmile si uvědomí, kdo je teď ozbrojený, uklouzne jí tlumená italská nadávka. Sune se po zemi ode mě, ke dveřím.
"Nemáš kam utéct, Frankie," řeknu posměšně.
"Ubožák," vyplivne. "Byl to strašnej ubožák. Pitomec. Poseroutka. Vlastně se k sobě s tvou matkou hodili."
Vyvolá ve mně nový nával vzteku - to je to, co chtěla. Ale mně moc nevadí, že to zafungovalo.
Úplně zapomenu na zbraň ve své ruce a slepě se po ní vrhnu. Tiše se rozesměje a otevře dveře tak, že mě rámem uhodí do obličeje. Pravděpodobně mi zlomila nos.
Krutě to zabolí, až mi do očí vhrknou slzy a v ústech ucítím krev kapající ze shora.
"Jsi ještě hrozně nezkušená," zachichotá se a vyklouzne otevřenými dveřmi ven.
Překonám strach ze zvětšení bolesti a trhnu nosem ke straně, aby se lépe srovnal a mohl srůst. K mému překvapení se začnu uzdravovat okamžitě. Za pár sekund už se cítím v pořádku, tedy až na odpornou pachuť v ústech.
Uvědomím si, že je to součást toho, co teď jsem. Na chvíli kolem mne utichnou veškeré zvuky, jak přemýšlím. Takže já jsem opravdu.... zvláštní bytost? Magická?
Anděl.
Těžko se tomu věří, ale jsem téměř přesvědčená.
Myšlenka na Shada mě zavede zpět k Francesce. Sakra! Už je pryč aspoň dvacet vteřin. Musím za ní.
Prostě musím.
V rohu chodby se srazím se Shadem a podráždím si čerstvě uzdravený nos. Zakolísám na jehlových podpatcích a znechuceně si je vyzuju. Radši poběžím bez nich. Odstrčím ho od sebe a hodlám pokračovat, jenže on mě zase protivně chytí za rameno.
"Arie, co se stalo?" sykne a dech má zrychlený námahou. Nebo strachem? To těžko. "Lizz říkala... viděl jsem Riversovou - vždyť ty jsi celá od krve!" vydechne šokovaně.
"Teď ne, Shade," zavrčím. "Kterým směrem běžela?"
Neurčitě mávne rukou směrem k západnímu nouzovému východu. Vede příhodně na parkoviště. Nejspíš tam na ni čeká pár kamarádíčků. "Co se stalo? Popraly jste se?"
Netrpělivě se mu vytrhnu a jen s obtížemi mu neuštědřím další elektrický šok. Celá se třesu zlobou a zuřivostí. Utíkám za Franceskou a ani nevnímám jeho kroky, které se za mnou ozvou o pár vteřin později.
Venku seběhnu po plechovém schodišti a zacloním si rukou čelo - spustil se déšť. Nikde ji nevidím. Nohy mi pleskají po kalužích a těžké kapky bičují mé nahé paže.
Je hrozná zima na tohle podnebí.
"Vím, že tu jsi!" vykřiknu nahlas. "To ty jsi zbabělec."
Teď pro změnu zafunguje moje lest na ni. Vyklouzne ze stínu jednoho trucku. "Tak do toho, Arie!" rozesměje se hlasitě. "Zabij mě. Dokaž, že seš stejná jako já."
Ví, že to nechci, ale podcenila mou nenávist k její osobě. Pořád jsem schopná to udělat. Vyběhnu směrem k ní. Pistoli držím nataženou v pozoru, připravená a ostražitá.
Náhle se kolem mého trupu obmotají dvě silné paže. Ucítím známou vůni, která mě na okamžik vytrhne z šílenství.
Shad.
"Nech mě jít," zasyčím a zazmítám se v jeho pevném sevření. "Dostanu ji."
"Je to moc nebezpečný," odsekne odmítavě Shad a naopak se mnou smýkne blíž k budově. "Kde jsi vzala tu pistoli?"
Pulzující elektřina se ze mě prodere ven a on překvapeně vtáhne vzduch do plic a pustí mě. Bolelo to ale i mě, ač netuším proč. Pak mi to dojde. Voda je skvělý vodič.
Odhrnu si mokré vlasy z očí a zahledím se na modré jiskřičky, které mi svítí na rukou. Zrak mi z nich sjede zpět k Francesce, která stojí asi padesát metrů ode mě. Tma jí vzala všechny rysy, připomíná nějakou postavu z asijských duchařin.
Znovu natáhnu ruku směrem k ní, ani sama nevím, co dělám. Jak. A proč.
"To stačí, Arie!" vyštěkne Lizzie, která se náhle objeví přímo přede mnou a cloní mi výhled.
Neposlouchám ji. "Uhni mi."
Francesca se znovu hlasitě rozchechtá. Náhle se ve tmě objeví světla přijíždějícího auta. "Nehraj si s mafií, Arianne. Nebo si ona začne hrát s tebou."
Za jízdy skočí do otevřených dveří, dodávka se bleskurychle otočí a zamíří pryč.
"Zabila ho," zašeptám zoufale, neschopná pochopit, že mi utekla.
"Zabila koho?" zeptá se nechápavě Shad.
Úplně se přestanu ovládat. Kaluž vody kolem mě zaprská a začne jiskřit. Jen malý kousek od nás se zableskne a ozve se hlasitá rána a zaskřípění kovu.
"Musíš se uklidnit," vydechne Lizz a stojí ode mě v bezpečné vzdálenosti. "Nechoď k ní, Shade."
Shad. Nemůžu ublížit Shadovi.
S tichým syknutím dopadnu na kolena a modravá záře kolem mě zmizí. Několik vteřin panuje děsivé ticho. Pak ho nalomí zvuk mých vzlyků.
"Fajn," promluví Lizz tiše a účelně. "Shade, vezmi ji k sobě domů. Já seberu lidi... a zkusím to nějak vyřídit."
Zvednu k ní oči. "J-jak to myslíš?"
"Postaráme se o to. Jen mi řekni, co víš." Pořád mluví velmi bezvýrazně, jakoby tu s námi ani nebyla.
"Ona... patří k mafii. A je to moje příbuzná."
Oba dva vyrazí šokovaný vzdech. "Cože?"
"Ve skutečnosti se jmenuje Francesca... DaCostová." Nechci mluvit o svém otci. Dnes už to stačilo.
"Díky. A ještě poslední otázka," řekne jemněji a opatrně mi pomůže vstát.
"Ptej se."
"Už mi věříš?"
Zahledím se do její jemné bledé tváře lemované černými vlnami. Obličeji dominují fascinující zelené oči, nad kterými se klene tenké obloukovité obočí. Má plné rty a inteligentní nosík. Vážně vypadá jako...
Anděl.
"Teď už jo."
Sedím na Shadově posteli zabalená do deky. Na sobě mám jedno z jeho starých vytahaných triček a kdysi krásné, nyní roztrhané šaty schnou na topení.
Třeba se látka z nich ještě bude moct použít.
Každopádně poslouží jako výborná připomínka dnešního zpackaného večera.
Přijeli jsme asi před pěti minutami, Shad mě nechal, ať se převléknu a pak mě opustil. Je to skličující pocit.
Pořád se bojím, že odejde napořád.
"Jsi v pohodě?" zeptá se náhle a já vylekaně nadskočím.
"Co myslíš?" odpovím a pokusím se - neúspěšně - znít co nejméně kousavě. Pohledem sjedu na dva hrnky v jeho rukou, modrý s obláčky a žlutý s černými puntíky.
"Myslel jsem, že by ti kafe přišlo vhod," řekne, když si všimne, kam se dívám. "Nám..."
"Aha. Jo, děkuju," řeknu, a vystrčím jednu ruku zpod hnědé deky. Modrý hrnek je ještě pěkně horký.
Káva je už oslazená a dochucená smetanou. Když se napiju, Shad se zatváří rozpačitě. "Udělal jsem ho tak, jak si ho dělám pro sebe... takže jestli si tam nedáváš cukr-"
"Ne, je to dobrý," zarazím ho. "Dělám si ho podobně." Možná úplně stejně.
"Můžu vědět, o čem River-Francesca mluvila?" zeptá se a posadí se vedle mě na postel.
"Je toho dost," odpovím pomalu.
"Mně to nevadí. Máme dost času," řekne klidně.
"Tak, čím začít?" ušklíbnu se. "Ano, doznala se, že zabila Kylie. A je to sestra mého otce."
"Tvýho otce?" zopakuje. "Kde vlastně je?"
"Pod drnem," zabručím ironičtěji, než jsem zamýšlela.
"Aha..."
Pokračuj.
Už zase! Něco řekl, ale rty se mu nepohnuly. Je to celé hrozně neskutečné. "Ona ho zabila."
"Proč?" zamračí se s jinak docela kamenným výrazem.
"Začal si se Sally - to je moje máma. A když zjistil, že mě čeká, tak..."
"Chtěl odejít?" dokončí Shad.
"Jo," kývnu. "Prej se vlastně taky jmenuju Arianne DaCostová... po tátovi. Ale máma mi to nejspíš nechtěla říct."
"Kolik myslíš, že toho ví?" zahledí se na mě zkoumavým pohledem.
"Řekla bych, že moc ne," odpovím a sama se zapřemýšlím.
Ticho trvá dost dlouho, aby z kávy zbyl jen lógr a byla studená jako Joannin psí čumák.
Shad ho prolomí. "Co ti teda John řekl?" Hrnek objímá oběma rukama.
Svými slovy mě vrátí k předchozím událostem dnešního večera. V porovnání s těmi následujícími působí jako káva bez kofeinu. "Líbals mě kvůli němu?" vyletí ze mě náhle.
"Cože?"
Otočím k němu tvář. "Čekám."
"Ne, jasně že ne," odpoví rychle. Možná až příliš rychle.
"A to ostatní... to jsi taky dělal kvůli němu? Aby žárlil?" zašeptám. Snad se mi netřese hlas.
"Nejdřív jo," připustí.
No, teď to přiznal i on. Suprový.
"Ale...," pokračuje pak. "Když jsem tě viděl... jak jsi zničená kvůli Kylie, došlo mi, že už to nedělám kvůli takový hlouposti. Že mi na tobě vážně záleží. A když jsme se pak líbali... byl jsem si stoprocentně jistej."
Je tak blízko. Cítím jeho vůni, tabák a trávu. Oba dva druhy, jen tak pro informaci. Jaro. Svobodu. Kávová zrna. "A jsi?"
Odloží svůj šálek na noční stolek. Přitáhne si mě za lem deky k sobě a na dlouhou chvíli spojí naše rty k sobě.
Jestli existuje něco, co mě přinutí byť jen na půl minuty zapomenout na všechno, co se stalo, jsou to jeho ústa.
Když se ode mě odlepí, okamžitě začnu pociťovat roztrpčení. On se ale jen usměje a vysvobodí ze záhybů deky modrý hrnek. "Myslel jsem, že by mohl překážet."
Položí ho k jeho bratříčkovi na stolek a ťukne tak jimi o sebe.
Napadne mě, jestli to nebyla výzva.
Proto mu položím ruce kolem ramen a vytáhnu se do stoje. Shadova reakce je okamžitá, obejme mě kolem pasu a vyzdvihne do výšky jeho obličej. Pak mě posadí na volné místo na stolku a konečně mě znovu políbí.
Je to stejně vášnivé - možná ještě víc, jako tehdy na večírku. Přesto je to naprosto jiný pocit.
Jeho ruce rejdí v mých rozcuchaných vlasech sem a tam, ty moje putují po jeho zádech, horkých na dotek.
Poprvé po velmi dlouhé době se cítím opravdu sama sebou. Jsem s někým, kdo mě zná možná i líp, než se znám já sama. A je jedno, že jsem jeho anděl.
Nebo že on jede v drogách a figuruje na prvních příčkách útoku mafie, spolu se mnou.
Jde prostě o tuhle chvíli.
O to, že ji máme a užíváme si ji.
Dokud to jde.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama