Stráž - 13. kapitola - Ticho

5. listopadu 2012 v 12:08 | NαΣnsi Seuτa |  Stráž
Blížíme se do finále. :)

Říct, že potom už šlo všechno jako po drátkách jako v Popelce, by bylo holé přehánění.
Jen o týden později se konal Kyliin pohřeb, protože policie konečně skončila s ohledáváním těla. Verdikt: vražda.
Aspoň něco udělali správně.
K mému překvapení mi její otec svěřil řeč na rozloučenou před celým smutečním průvodem. Čekala bych, že to dostane Kaitlin nebo Courtney.
Bylo mi vážně děsně, měla jsem sucho v krku, žaludek v jednom ohni, a naopak ledově chladné ruce. Naštěstí Shad stál jen pár kroků ode mě spolu s Lizz a Christie.
"Kylie Cooková pro mě donedávna byla neznámou osobou, kterou jsem považovala za namyšlenou samozvanou královnou školy. Ale náhoda nás svedla dohromady," bolestně jsem se ušklíbla. Dlouho jsme s Lizz a Shadem dumali, jaký výraz pro to použijeme. "A já pochopila, že Kylie je také člověk, lidská bytost, která cítila. Nebyla dokonalá, ale to není nikdo. Je mi opravdu líto, že jsme se nestačily více sblížit, než byla chladnokrevně zavražděna. Tomu, kdo jí to udělal, bych určila stejný a pro změnu zasloužený osud," řekla jsem tiše, s důrazem na každé slovo. "Myslela jsem, že Kylie byla zbabělá princeznička, ale opak byl pravdou. Byla pravým důkazem odvahy... a oddané lásky." Lásky k rodině.
Zrak mi na moment sjel k jejímu otci. Bledý muž průměrné výšky, vlasy už mu trochu ustupovaly. Stále si kapesníkem otíral zpocené čelo. Když jsem skončila, v očích se mu zatřpytily slzy.
"Nedá se říci jedním slovem, jaká byla. Tak jednoduché to není. Já ale s naprostou jistotou vím, že jsem ji obdivovala. Bude nám všem chybět."
Důrazně jsem pohlédla na Kaitlin, která po celý obřad kontrolovala své růžové nehty.
Takovéhle přátele by měli snad zavírat.
Následujícího dne na mě před školou čeká nablýskaná černá motorka. Vespa.
Myslela jsem, že je to odvoz pro někoho jiného, proto prostě zamířím ke Shadovu autu jako obvykle. Obvykle rovná se poslední týden.
"Arianne," zvolá povědomý hlas. Automaticky se za ním otočím. Jde o motorkáře. Jeho helma je ale černá s neprůhledným hledím, takže stejně nevím, o koho jde.
"Mluvíte na mě?" pozvednu obočí.
Muž si na moment sundá helmu a zatřepe hlavou plnou zrzavých kudrn. "To si piš."
"Gabrieli?" vydechnu překvapeně. "Co tady děláš?"
"Unáším tě, co jiného," ušklíbne se. "Naskoč. Chci tě vzít na jednu sešlost."
Ohlédnu se po Shadovi, který na mě hledí s nevěřícným výrazem. O pár kroků za ním stojí i John.
Ten je na mě vážně naštvaný, bere to celé z mojí strany jako nevýslovnou zradu. Ale má smůlu. Čím déle se Shadem jsem, tím víc mi připadá, že k sobě patříme.
Gabriel s úsměvem pozoruje můj nerozhodný výraz. "Neboj se. Já tě přece neukousnu. A bude tam i Lisabel."
Jeho slova zapůsobí jako čarovná formule. Lizzie se mi poslední dobou pěkně vyhýbá. Mluvily jsme spolu pořádně jen dvakrát, z toho jednou po telefonu.
A to ani neříkám, jak jsem musela vymýšlet vysvětlení pro Chris a jak dlouho jí trvalo, než mi odpustila.
Věřit Gabrielovi. Jedna z životních jistot, které mi v posledních dnech Lizz ustavičně vštěpovala.
"Dobře," zamumlám odevzdaně a nasadím si nabízenou helmu, pro změnu kanárkově žlutou. Gabriel schová kudrny pod tou svou.
Stačím jen rychle mávnout na Shada, snad omluvně, pak už Vespa nabere rychlost a všechno se promění v jednu velkou rozmazanou šmouhu.
Jízda trvá velmi krátkou dobu, za moment zastavíme před obyčejně vyhlížejícím bílým domkem obehnaným jednoduchým dřevěným plotem.
Sundám si helmu a co nejelegantněji seskočím z motorky. "Gabrieli... co to mělo znamenat? Shad bude určitě podrážděnej. Nejmíň."
Mávne rukou. "Tím se teď nezaobírej. A o Sebastianovi si promluvíme později."
Mírně protočím panenky, ale následuju ho dovnitř.
Zakotvíme v bíle vymalované místnosti s plovoucí podlahou, do které světlo přichází francouzskými okny do zahrade. Ani to ale nezvládnu zaregistrovat, protože můj zrak upoutá skupinka těch nejkrásnějších lidí, jaké jsem kdy viděla.
Třeba půvabná modrooká blondýnka s růžově melírovanými vlasy se správně vyvinutými křivkami v bílých krátkých šatech, která se zdá být zahalená do vlastního světla. Nebo vysoký kluk s jasně indiánskými rysy, oblečený do uzavřené černé.
A pak je tu samozřejmě Lizz.
Věnuju jí pohled králíka v pasti, s kapkou výčitky. Předstírá, že nic neviděla.
Rychle všechny andělské bytosti přepočítám. Šest. Se mnou sedm.
Jsou to strážní jako já?
"Není na co čekat," promluví Gabriel a všichni k němu upřou zrak. Nepotřebuje zvyšovat hlas, autoritu má automaticky vydobytou. Ani se nedivím. "Měli bychom začít."
Ze všech stran se ozve souhlasné mumlání.
"Lullaby, dones prosím taláry," požádá modrovlásku se dvěma bláznivými culíky na hlavě. Bez jakýchkoli slov přikývne a beze slova odejde.
"A Lisabel," Lizz ho probodne nepřátelským pohledem, ale nic neřekne, jen se odlepí od stěny a zmizí za dveřmi.
Za okamžik jsou obě dívky zpět. Lullaby všem mlčky rozdá podivně vypadající bílé hábity s kápí. Když mi dá ten můj, jenom všecko nejistě pozoruju, dokud se všechny pohledy neupřou na mě. Pak si ho obleču.
Lizzie drží v rukou bílou krabici s víkem. Když ji otevře, zjistím, že je plná tlustých bílých svíček. Každý taktéž dostane jednu, včetně Gabriela.
"Tak hele," začnu netrpělivě, ale Lizz si jenom mlčky přiloží prst ke rtům. Mlč.
Upřímně řečeno, s těmi kapucemi nasazenými na hlavách vypadají všichni dost děsivě. Jako příslušníci nějaké sekty.
Ze svíček zničehonic vyšlehne plamen, když Gabriel věnuje Lizz malý úsměv.
Zase jsem to nečekala, proto stěží potlačím vyjeknutí.
"Dnes tu jsme," začne Gabriel a já si náhle všimnu, že se všichni nenápadně stihli soustředit se kolem mě do malého kroužku. Každý drží svou svíci oběma rukama, ve tvářích nezúčastněné výrazy. "abychom mezi námi přivítali novou tvář."
Lizz se na mě jako jediná upřeně zadívá a prohne koutky v povzbudivém úsměvu. Vydrž.
"Tohle je Arianne," představí mě všem Gabriel. "Je jí šestnáct a je odsud, z West Palm Beach."
Připadám si hrozně, když se na mě všichni dívají tímhle způsobem.
Gabriel pozvedne levou ruku se svíčkou směrem do středu kruhu, ostatní udělají to samé.
"Zavazuješ se, že budeš svého svěřence chránit za každým okolností?"
Polknu. "Ano."
Svíce začnou zářit jasnějším světlem.
"Slibuješ, že se za každých okolností podřídíš nařízení Rady?"
Nemám ponětí, co je to Rada, ale přikývnu. "Slibuji."
Svítí ještě silněji.
"Přísaháš, že se nikdy nenecháš démony svést z cesty? Budeš neochvějně věrná?"
"Přísahám," zašeptám potichounku, ale vím, že mě všichni slyšeli. V místnosti byste slyšeli spadnout špendlík.
"Pak tě vítám v našich řadách."
Všechny svíčky zhasnou, jako kdyby je někdo naráz sfoukl.
Pocítím palčivou bolest na rameni, proto se tam podrbu, abych se jí zbavila. Asi jsem se na té motorce někde podrápala.
Svíčky skončí postavené na zemi do kruhu o něco menšího, než je ten, ve kterém jsme stáli. Pak mě každý přijde obejmout, je to spíš formální gesto.
První je Gabriel. "Od první chvíle mi bylo jasné, že na to máš," zašeptá mi do ucha a ve tváři má šťastný výraz.
Ostatní pokračují od jeho pravé ruky.
Snažím se vrýt si všechna jména do paměti. Blondýnka je Odette, Indián se jmenuje Lee. Culíkatá dívka si říká Lulu. Zbylí dva jsou Paul, který má ty nejzelenější oči jaké jsem kdy viděla, a Morgan, tmavovlasá Brazilka.
Lizz přijde na řadu jako úplně ostatní, má slzy v očích. "Budeš úžasnej anděl!"
Všechna ta podivná magická atmosféra zmizí a taláry skončí zpátky ve skladu spolu s krabicí zbylých svíček. Kdosi přinese tác šunkových chlebíčků a flašku coly. Všichni se začínají rozpovídávat, jak dlouho už tohle dělají, jak jim to jde, jak na ně působím a že hodně štěstí.
V bílém domku strávím celé odpoledne.
Morgan je andělem ze všech nejdéle. Je jí devatenáct, dělá to už čtyři roky.
Paul má zase už třetího svěřence, což mi trochu pozvedne sebevědomí. Otázka zní, jestli ti jeho dva taky zemřeli.
Dozvídám se, že tu se mnou jsou jenom strážní z okolí, že se takhle občas sejdou a vymění si novinky. Ve skutečnosti je andělů mnohem, mnohem víc.
Cestou na záchod se zkoumavě zahledím do zrcadla, jestli ve své tváři taky objevím nějaké stopy andělské krásy jako v případě ostatních. A opravdu...
Vlasy získaly jasnější lesk a opálená pleť vážně jako by vydávala jemnou záři. Taky jsem ztratila rozšířené póry, které mi dlouho pily krev. Moje oči jsou náhle orámované dlouhatánskými hustými černými řasami. A rty mám vážně o kus plnější a růžovější, nebo se mi to jenom zdá?
Zkrátka a dobře vážně působím jako anděl. Jako někdo, komu můžu důvěřovat.
Dotknu se svého odrazu konečky prstů, modrooká kráska mi oplatí moudrý pohled. Pak už se raději vrátím k ostatním a spořádám další chlebíček.
Když se mi z té smršti informací začíná točit hlava, Lizz mě popadne za ruku a táhne ke dveřím. "Půjčím si Vespu," houkne na Gabriela, který jenom pokrčí rameny.
Dopravní prostředky už pro něj asi ztratily význam.
Venku, stranou od zvědavých uší, se do ní hned opřu. "Co to mělo znamenat?! Proč jsi mi nic neřekla? A proč ses mi vyhýbala?"
Ta jen pokrčí rameny. "Bylo to nutný. Před rituálem je třeba zachovat mlčenlivost."
"No jasně! Ale mluvit jsi se mnou mohla, aspoň trochu... kam to vůbec jedeme?" zabručím podezřívavě.
Jenom se tajuplně usměje a otočí klíčkem v zapalování.
Motor ale nenaskočí, protože trhnu její rukou zpátky a klíč vyletí zase ven. "Už žádná tajemství!"
Pohlédne na mě s černým obočím mírně pozvednutým vzhůru. "Jéžiš, nehysterči, Ari."
"Čekám," řeknu s rukou připlácnutou na zapalování.
Protočí panenky. "Havaj, sestro. Jen tě chci vzít za jednou kámoškou. Určitě si budete rozumět."
Zamračeně ji nechám, aby nastartovala. Tentokrát jízda trvá dost dlouho. Dokonce jedeme až na Ostrov, který je vyhlášený luxusními obchody a čtvrtěmi, s kterými by v porovnání domy z Ibisu vypadaly jako kůlničky na dříví.
Skončíme před majestátně vyhlížejícím sídlem na pobřeží.
"V týhle čtvrti bydlí i Donald Trump, ne?" zeptám se nejistě, zatímco Lizz stiskne zvonek a nahlásí své jméno.
"Jo," přikývne tiše a založí si ruce na prsou.
"Slečna Sacredová vás přijímá," zabzučí z černé krabičky a brána se otevře. Lizz vklouzne zpět na motorku a pomalu ji dopraví až k nabubřele se tvářícímu vrátnému, který přislíbí, že ji odveze do garáže.
"Co je tohle za místo?" zakňourám, zatímco míříme po příjezdové cestě k arkádě, jež lemuje celý obrovský dům.
"Tohle je způsob života, o kterém sní každý z nás," ušklíbne se Lizzie.
Ve velkolepé přijímací hale se za moment objeví ladně vyhlížející černoška ve žlutých asymetrických šatech nad kolena. "Lizzie!" zvolá zpěvavě. "Tak ráda tě zase vidím."
Obejmou se a pár minut švitoří o tom, jak má která nádherné oblečení. Pak se obrátí ke mě a odhalí v úsměvu řadu bílých zubů jako perličky. "A je fajn tě konečně poznat, Arie."
"A-ahoj," pozdravím ji nejistě. Je krásná, bohatá a vypadá tak na pětadvacet... ale kdo ví, co je zač?
"Callisto. Ale říkej mi Callis," zamrká na mě.
"Callis je anděl," doplní Lizz s úsměvem. "Konkrétně jeden z floridských andělů smrti."
Vykulím oči. Smrtka? Ale to znamená... "Nadja," řeknu potichu.
"Znám ji," přikývne ležérně. "Ale upřímně... převádění duší z jedné strany na druhou je už tak dost náročné. Jejího ducha se mi teď fakt přivolávat nechce."
Její lhostejný přístup k lidským citům mě popudí. Nic ale neříkám.
"Takže... nezahrály byste si tenis?" otáže se nás s milým úsměvem. "Sam už se celý třese na další duel..."
"Jasně, proč ne," přikývne Lizz až příliš rychle. Probodne mě významným pohledem. Je mi jasné, co tím chce říct. Lidé v dobrém rozmaru snadněji vyplní vaše přání.
"Výborně!" zatleská a zatočí se na svých černých jehlách kolem dokola v téhle přepychové místnosti, která je nejspíš jen zlomkem jejího bohatství.
Nechápu, jak se někdo takový jako Lizzie mohl spřátelit s touhle nafoukanou kvočnou.
"Plán je následující," rozdá nám zlatě zdobené rakety uprostřed parketu. "Já budu hrát s Lizzie a Samovi budeš sekundovat ty, Arie."
Prohlédnu si tmavovlasého snědého navoněného frajírka v rozhalené bílé košili, který na mě blahosklonně zamrká. "Budeš to mít jednoduchý, takže klídek."
Fajn, jednou věcí jsem si odedneška naprosto jistá. Nesnáším snoby.
"No, já ale neumím hrát," přiznám se, doufajíc, že se z toho nakonec vyvleču. Je to pravda, tenis jsem se pokoušela hrát jednou... a dopadlo to katastrofálně.
"Věř mi, zlato," ušklíbne se Lizz a cvičně se rozmáchne. "Umíš."
A má k mému údivu pravdu.
Moje tělo jakoby vědělo, kdy má kam poskočit a kdy se napřáhnout k odpálení míčku.
A Sam taky není vůbec špatný hráč, takže je souboj velmi vyrovnaný vzhledem k tomu, že stojíme proti dvěma andělům.
O několik setů později je skóre vyrovnané - k výhře stačí jediný míček.
Lizz zrovna odpálí směrem do mého rohu, ačkoli se tváří, že mířila na opačnou stranu.
Vteřiny ubíhají zpomaleně. Udělám pár krůčků doleva, abych to zahrála přesvědčivěji a ony nebyly ve střehu.
Pak se bleskově otočím na druhou stranu a pošlu tenisák na Lizzie, která to nečeká.
Vítězství máme v kapse.
Triumfálně upustím pálku k zemi a otočím se na Sama k oslavnému plácnutí jako vždycky, když jsme získali bod.
Ten se ale tváří jako kdyby právě viděl nějaký přízrak, tvář má zesinalou. Ale proč? Strachy?
Odpovědí je mi Callisina reakce. Se zavrčením odhodí raketu směrem k síti, ta ji protrhne a spadne Samovi k nohám.
Callis cosi roztrpčeně zamumlá a odejde dovnitř, nezapomene za sebou notně prásknout dveřmi.
"M-možná byste měly jít," zakoktá Sam a otře si zpocené čelo ručníkem.
Lizz si se mnou vymění pohled. "Asi máš pravdu," přitaká pak. "Tak se mějte..."
Sam jenom beze slova kývne a s osuškou přehozenou kolem ramen následuje Callis.
"Pojď," zabručí Lizz a táhne mě přes rozlehlou zahradu připomínající spíš park ke garážím. Za pár desítek minut už sedíme na terase bufetu v naší milované "horší čtvrti". Díkybohu za ni.
"Co to vůbec mělo znamenat?" vypálím na ni konečně. Setkání s Callisto ve mně zanechalo mnoho otázek.
"Tak, co si o naší milé C. myslíš?" nadhodí Lizzie.
"Myslím si, že je to nafoukaná pitomá snobka, která se neumí vyrovnat s porážkou," odpovím upřímně. "Nechápu, co na ní vidíš."
"Callis není tak pitomá a nepoužitelná, jak si myslíš," ušklíbne se a zavrtí uhlově černou hlavou. "Má kontakty po celý Americe. Je neuvěřitelně chytrá... a samozřejmě bohatá. Kromě toho je na světě už pěkně dlouho."
"Kolik jí je?" pozvednu obočí. "Pětadvacet?"
Lizz se hlasitě rozesměje. "Přes sedm set."
"Tolik?" vydechnu.
"Jo, už je anděl hodně dlouho... její příběh je smutnej - smutnější než životy kohokoliv z nás," řekne Lizzie jakoby nic.
Usrknu ze svého hořkého espressa. "Napínáš mě."
"Nebudu zasahovat do Callisina soukromí," odmítne. "Jen říkám, že má na to všechno pozlátko svým způsobem právo."
"Svým způsobem," zabručím. "Ale proč jsi mě tam tahala?"
Pokrčí rameny. "Jednoho krásnýho dne, až bude mít Calliska dobrou náladu, tak bys ji mohla přesvědčit, aby ti ji na chvilku přivolala. To by ti třeba mohlo ulevit, kdybys zjistila, že se má Nad dobře."
Sklopím zrak k podlaze. Lizzie nemá ponětí, co je za mými výčitkami. "Hmm."
"Nepodceňuj sílu peněz, Arie," zamračí se Lizz. "Jsou lidi, co by i pro dolar zabíjeli."
A je jich hodně.
Já vím.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama