Stráž - 14. kapitola - Bouře

11. listopadu 2012 v 15:20 | NαΣnsi Seuτa |  Stráž
A je tu závěrečná kapitola. Zbývá epilog :)



Užívám si štěstí, které není tak docela zasloužené.
Chci říct, mou vinou zemřeli už tři lidé, a já se klidně hihňám a ucucávám sójové mléko s vanilkovou příchutí?
Není to zrovna fér.
Se Shadem je všechno prostě skvělé, ani nevím jak jinak to říct. Protože dokonalost by byla zase přehnaný termín.
I když na mě po výstupu s Gabrielem trochu vyjel, nakecala jsem mu, že je to Lizziin přítel. Dobrý, ne?
Francesca se překvapivě odmlčí. Každý den čekám, že za oknem uvidím její zle se usmívající tvář, ale ono nic.
Každý den se taky odhodlávám zeptat se Sally na otce, zatím k tomu však nemám sílu. Vždycky už už otevřu ústa, pak to ale vzdám. No, udělám to až budu připravená.
Je to až k neuvěření.
Listopad se volně přehoupne v prosinec a i ten téměř celý uteče. Škola skončí a začínají vánoční prázdniny.
25. prosince mě Shad vezme na Štědrovečerní rande.
"Kam to jedeme?" zamračím se přes černou látku uvázanou těsně kolem hlavy. "A nevypadá ten šátek trapně?"
Jsem si jistá, že právě teď protočil panenky. "Uvidíš. Proč myslíš, že jsem ti zavázal oči?"
"Víš, že mě to štve," odpovím tak klidně jak to jenom jde s očima upřenýma do temnoty.
"Už tam skoro budem," broukne, jako kdyby uspával malé děcko.
Jsem na řadě s otráveným výrazem. "Nemůžu uvěřit, že jsme pořád spolu."
Ve skutečnosti očekávám nějaké připitomělé vyznání lásky, po kterém ale ani netoužím. Doufám.
Naštěstí pro mě má Shad jiné, nicméně uspokojivé vysvětlení. "Jsme přilepený vteřiňákem."
Se zahrkáním Opel ustane v pohybu.
"Prima!" zvolám a zvednu ruce chystajíc se strhnout si ten zatracený kus látky. Shad mi je ale podle očekávání strhne zpátky k tělu.
"Nepodváděj," napomene mě netrpělivě. "Je to můj dárek pro tebe."
"Mohls mi prostě dát bonboniéru...," zabručím pochmurně. "Nebo novou periodickou tabulku, protože tu svou jsem ztratila."
Slyším jen jeho povzdech.
Otevře dveře a obejde auto, pak mě z něj vytáhne.
"Tak moment," namítnu. "Chodit snad můžu sama, ne?"
Najednou mě drží v náručí. Podkopnul mi nohy, zmetek jeden. "Ne, to by ti moc napovědělo."
"Proboha. Ty to bereš tak vážně, že fakt doufám v něco ohromnýho."
"Nevím, jestli to bude ohromný," připustí neochotně, "ale pořád je to dárek."
"Je to velké?" zajímám se nenápadně a napínám uši, jestli aspoň něco nezaslechnu.
"Hodně," odpoví klidně, zatím nerozpoznal mou geniální lest.
"Jak moc?" zavrtím se v záhybech jeho mikiny, vonící po trávě.
Rovnoměrná frekvence jeho srdce, jíž naslouchám, se krapet zrychlí. "Víc než cokoli jinýho, cos kdy viděla."
"Jsem napjatá." Na krátký moment ucítím pach soli. A šum.
Znenadání stojím na nohou.
"Zavři oči," požádá mě Shad tichým hlasem. Když to poslušně udělám, pomalu mi rozváže šátek.
"Už můžeš."
Naskytne se mi stejný obraz jako už mnohokrát předtím - a přece tak jiný. Nikdy dřív jsem to tolik neprožívala.
Od mořské hladiny se růžově odrážejí červánky, dorazili jsme ve chvíli, kdy je západ slunce snad nejkrásnější.
"Je to moje oblíbený místo od prvního dne," přizná se a rozhlédne se po pusté pláži. Válejí se tu chaluhy, naplavené dřevo a taky nemálo plechovek.
Ale nikdy jsem nic nádhernějšího neviděla.
"Je mi jasný, že s mořem žiješ odmalička...," připustí neochotně.
"Je to úžasný místo," zarazím ho okamžitě. Skoro jsem mu i přitiskla prst na rty, ale už jen ta představa je nechutně romantická.
A pak mě najednou pevně drží a je všude.
Je ve vánku kolem nás.
Cítím ho jako jemný písek, který mě obklopuje ze všech stran.
Je jako nekonečný oceán, protože mu nikdy nedojde dech...
S hlasitým vzdechem, ať už byl číkoliv, se skácíme na zem a pokračujeme v tom, co jsme začali.
Jeho polibky získávají na intenzitě, pokaždé je to víc emotivní, ač se mi to zdá nemožné.
Zpětně si začnu uvědomovat co se děje, až když mi přetáhne tílko přes hlavu a nechá ho pěkný kousek odnášet větrem. Do zad mě pěkně řeže písek.
"Přestaň," zamumlám a vymaním se z jeho nepříliš těsného zajetí.
"Co je?" zamračí se, ale nechá mě, ať se posadím vedle něj. "V čem je problém? Kondom mám."
Zase jednou musím nad jeho nevychovaností zadržovat smích. "Tohle nejde."
"Neříkej, že věříš těm kecům o pravý lásce - nebo nedej bože o sexu po svatbě," protočí panenky.
Pohlédnu na něj jako na idiota. "Takhle to přece nemyslím."
Otočí ke mě hlavu a položí mi ruku na stehno. I když je vedro, jeho dotek mi na holých nohách vytvoří husí kůži. "A jak teda?"
"Neříkám, že ne," pousměju se na něj. "Ale ne teď."
"Proč?" pozvedne obočí. "Říkala jsi, že se ti to tu líbí."
"Shade," řeknu s tichým podtónem sarkasmu. "Mám písek všude. A hrozně to kouše. To už hezký není."
Zatváří se překvapeně. "Aha, no jasně. Promiň, na to jsem nepomyslel."
Konsternovaně se zahledím na moře směrem od něj. Fajn, taktu má asi tolik jako moje sestra ve dvě ráno.
Následuje krátká chvíle trapného ticha, kterou přeruší šustivý zvuk, jak Shad něco hledá v kapsách své zelené bundy.
Vytáhne podezřele vypadající průhledný pytlíček, obsahující povědomé zelené smotky.
Přimhouřím oči. "Děláš si ze mě srandu?"
Tráva?! Je Štědrý večer, do háje.
"Ne, co by bylo?" zahuhlá s pytlíčkem v ústech, zatímco na listu papíru, který podezřele připomíná test z fyziky, rozmotává cigaretu a odstraňuje z ní část tabáku.
"Už jsem ti říkala, ať mi to svoje svinstvo necpeš pod nos," zamumlám s povzdechem.
Tentokrát se zamračí on na mě. "To není žádný svinstvo," zahuhňá káravě.
Zvednu oči k nebi. "Nechci mluvit s půlkou Shada."
"Víš, že při hulení se naopak využívá větší část mozku?"
Na to mám dvě slova. Face palm.
Jeho ruce, jen o něco málo světlejší než moje, se míhají mezi papírkem a smíchaninou tabáku a marihuany, nakonec zakroutí zadní část naplněné cigarety.
"Cítíš, jak to voní?" zeptá se, a strčí mi vyprázdněný pytlíček pod nos.
Odmítnu se nadechnout a trucuju.
"Ještě jsem ti tady něco nechal," pokračuje. "Zkus to rozžvejkat."
Zamračím se na jeho dlaň před mými sevřenými rty. Jeden malý osamělý chuchvalec - teda spíš chuchvaleček trávy.
"No tak. To ti nic neudělá," slibuje. "Jde o tu chuť."
Otevřu pusu a nechám ho, aby mi do ní chomáček vložil.
Jasně, že to vím. Vím, jaký má tráva účinky. Propána, všechno tohle jsem už zkoušela... akorát je to hodně dlouho.
Ale nestojím o to, aby to Shad věděl. Těžko mu můžu vyčítat, že dělá něco, co jsem já dělala v mladším věku.
Takže dobře, že si myslí, že jsem prakticky svatá.
I když... na druhou stranu, jak dlouho už tohle provozuje? Jak dlouho hulí, chlastá - a dělá ostatní věci? Jak je to dlouho, co přišel o dětství?
O ničem z těchhle věcí nemám ani ponětí, protože o minulosti se spolu nebavíme. Je to takové mlčenlivé a nepsané pravidlo. Ale platí a dodržujeme ho.
Při přemýšlení tak usilovně žvýkám, že jsem smotek určitě proměnila na kaši.
Vzduch naplní nasládlý zvláštní pach, který je nám oběma dobře znám. "Nechceš si přece jenom dát?" zeptá se Shad.
"Ne, děkuju," odmítnu odměřeně a opřená o ruce, nahnutá dozadu se zakloněnou hlavou tak, abych viděla na nebe plné hvězd, neboť obloha je neobvykle jasná.
Vyfoukne kouř a ten na modrém sametu vykouzlí zvláštní obrazce, které asi ale stejně vidím jen já. Jak taky jinak.
Z nás dvou jsem já ten větší cvok.
"O co jde?" zamračí se náhle a klidně si prohlíží špinku ve své ruce. "Nemluvil jsem o tom, protože těch posledních pár tejdnů s tebou bylo vážně super - jak se vůbec mají Lizz... a Christie?"
Sklopím oči. Je mi jasný, o co jde. "Mají se fajn," hlesnu.
Tedy, pokud jde o Lizz, vím to. Sice si teď moc nemáme čas normálně popovídat, protože hodně řešíme Francescu, ale vypadá vyrovnaně. Taky jsem se dozvěděla, kdo je její svěřenec. Alfons.
Hlavně kvůli němu je v kapele, jinak ji prý hudba ani moc nebere. Ale má Alfa ráda, a tak ho chce mít co nejčastěji pod dohledem, ale zase ne tak moc, aby nezačal mít pocit, že získal hlídacího psa.
Na otázku, proč ho vůbec hlídá, ale neodpověděla. Že prý je to trochu moc osobní, ne jako se mnou a Shadem.
Ha ha. Pokud tohle není osobní, vážně by mě zajímalo, co je.
Ale když bychom se měli bavit o Christie...
S tou už se prakticky vůbec nevídám.
Našla si nějakou novou partu, která je stylově někde mezi gothic rockem a krchovem.
Mělo mi dojít, že její červené vlasy něco symbolizují!
Naposledy jsem s ní mluvila před týdnem, když mi vracela vypůjčenou učebnici literatury, že ji prý nebude potřebovat, protože ji vypustila z osnov.
Dokonce začala nosit podpatky - jehlové. To už vůbec není ta stará praštěná Chris, která měla o nejmíň deset centimetrů míň než já, ale podpatkům se vyhýbala.
Největším myslitelným kompromisem pro ni byly malé klíny.
Ne, teď je to někdo docela jiný.
Pihy maskuje make-upem, vlasy si začala žehlit a dává si ofinu přes oči, ve rtu má černý kroužek a nosí jen oblečení stejné barvy, občas něco červeného. A o poněkud nevymáchané puse raději nemluvím, ani o cigaretovém dýmu, který z ní vždycky táhne.
Zajímalo by mě, co na to Buzz
Jo, Drsná Tina přichází, třeste se, poseroutkové.
"Hmm," udělá Shad jenom, ale stačí to, aby mě vrátil zpátky do reality. "Chris se prej tahá s Nathanem Falschem a jeho nohsledama."
Pokrčím rameny. "To jo, ale... je v pohodě. Vsadím se, že je šťastná."
"Jak říkám, vážně už hořím netrpělivostí," naváže nakonec Shad, díky bohu mě nechce dál trápit.
Vážně je mi souzeno přijít o všechny přátele?
I přesto, že jsem si jejich ztrátu zavinila sama?
"Co se děje - doopravdy?" zeptá se konečně a ostře se mi zahledí přímo do očí.
Uhnu pohledem. "Já... chtěla bych ti to říct."
Nedůvěřivý pohled, jak jsem čekala. "Ale?"
"Ale ne dneska. Když ti to povím, tak se pravděpodobně pohádáme... a to nechci, už vůbec ne na Vánoce. Dej mi chvíli - a povím ti všechno," slíbím dřív, než mi dojde, co jsem udělala. Můžu vůbec něco takového udělat?
Není to zakázané?
Shad polkne, a já na něm vidím, že přemýšlí. "Dobře. Ale já už dlouho čekat, nebudu, Arie."
"Já vím... ehm, dáš mi teda potáhnout?" zeptám se nejistě, abych odvedla řeč.
"Jasně," odpoví s úsměvem a podá mi cigaretu. Volnou rukou mě obejme kolem holých ramen a připomene mi, že tu sedím jen ve žluté podprsence. "Vážně se mi líbí ta kérka." Kývne hlavou směrem k mému ramenu.
Sjedu tam pohledem a pokusím se zakrýt provinilý výraz vyfouknutím dýmu. Ach, no ovšem. Je z ní nadšený a myslí si, že jsem se nechala tetovat.
To tetování se mi na rameni objevilo bezprostředně po mém zařazení mezi "Floridské andílky". Má tvar dvou jednoduchým černých andělských křídel. Nic víc, nic míň.
"Jo, díky," usměju se a vrátím mu cigaretu.
"A protožes," nasadí slavnostní tón a povýšený výraz, "se mnou vydržela takhle dlouho, myslím, že si zasloužíš odměnu."
Pozvednu podezřívavě obočí. "Odměnu?"
"Jo, odměnu. A nekoukej se na mě takhle, prosím," ušklíbne se. "Počkej tu chvilku, skočím pro to do auta."
Zamračím se a otáčím za ním hlavu. Pro jistotu. Vyndá z Opela cosi, co připomíná menší chladicí box na potraviny.
Pohodím vlasy, aby mi nepřekážely v obličeji. "Co v tom máš?"
"Něco na zub," odpoví klidně. "Jseš děsně zvědavá, až to není zdravý, víš to?"
"A jak," pousměju se, pro jednou spokojená sama se sebou.
"No, vím, že máš ráda ovoce a čokoládu," nadhodí klidně a zápasí s modrým plastovým víkem. "Tak jsem ti to nějak spojil dohromady.
"Spojil? Dohromady?"
Vydá ze sebe jakýsi mručivý souhlasný zvuk. "Tradá. Maliny, jahody a banány v čokoládě. Mělo by si to udržet správnou teplotu."
"Páni." To je to jediné, na co se zmůžu. Hned potom, co mému mozku došlo, že jde o maliny, přestal fungovat a přeřadil na slintací mód.
"Tak veselé Vánoce."
Shad má pravdu, je to vynikající. A teplota právě tak akorát, aby byla čokoláda ještě tekutá, ale nepříliš horká, protože už tak je celkem teplo.
I přesto si raději znovu natáhnu pruhované tílko přes hlavu, nejen kvůli nočnímu chladu, ale taky kvůli vlastnímu cudnému pocitu.
Střídáme se o jointa i sladkosti a pozorujeme vleže noční nebe, pokoušejíc se naleznout aspoň nějaká souhvězdí. Upřímně, nic moc.
V astrologii je ale Shad lepší než já, byť jen o chlup.
Vidění se mi malinko rozplývá, ale hvězdy září čím dál jasněji, takže to ani moc nevadí.
Hledím do něj a mám statisíce otázek, pro každou hvězdu jednu.
Nevím ale, jestli chci znát odpovědi, protože pravda… může zabolet.
"Neumím se moc vyjadřovat," řekne Shad tiše a já na moment odtrhnu zrak od oblohy a otočím k němu hlavu. "Ale jsem rád, že tě mám."
"Já-" začnu, ale přeruší mě otravná melodie, kterou vydává můj telefon z kapsy.
S povzdechem zmáčknu tlačítko přijetí, aniž bych si pořádně prohlédla číslo.
"Nazdárek!" pozdraví mě nepříjemně známý hlas. "Jak se vede, poslední dobou?"
Francesca. Obezřetně se rozhlédnu kolem sebe, nikoho nevidím. Ale v křovinách obklopujících pláž se lze snadno schovat.
"Co je?" zamračí se Shad na přístroj. "Kdo je to?"
"Nikdo," odpovím z neznámého popudu. "Teda, máma. Je to důležitý. Moment."
Poodstoupím od něj o kus dál, ale stále se na něj dívám, přičemž periferním viděním jistím okolí. "Co chceš?"
"Pááni. Tak máma, jo?" zahihňá se. "To byl Shad?"
"Sleduješ nás?" vyštěknu, ale tak tiše, že mě snad jmenovaný neuslyší.
"No jasně, že jo. Pořád," přitaká souhlasně. "A jak vám to klape? Vypadáte jako dvě nechutný hrdličky."
"Skvěle," odpovím kousavě. "Ale nejspíš ti to nemusím potvrzovat."
"Já jsem si jen říkala, víš, že by sis zasloužila vědět, jak to doopravdy je," pokračuje. Na tváři jí určitě pohrává ten děsivý úsměv, který mě pronásleduje v nočních můrách.
"Kam tím míříš?"
"Tím chci pouze říct, že i když s tebou Shad nespí… někomu jinýmu se možná do kalhotek dostal," odpoví Francesca klidně. "Arrivederci."
Mobil odmítavě zapípá dřív, než stačím něco říct.
Kecá. Určitě kecá. Vždyť o to jí přeci jde, rozdělit nás dva.
Ne, nemůže mluvit pravdu. Bylo nám skvěle… Shad nic nenamítal, když jsem neměla náladu a bylo mi mizerně, nechal mě být…
Možná si našel zábavu jinde.
"Co se stalo, něco vážnýho?" zamračí se Shad, když se k němu vrátím se zachmuřenou tváří.
"Ale ne, jen… udělalo se mi špatně," zamumlám. "Asi z tý trávy. Odvez mě domů, prosím."
"Já… tak fajn," přikývne, posbírá všechno zbylé jídlo a v rychlosti poskládá kostkovanou deku do nepravidelného čtverce.
Snažím se chovat normálně, ale Francesce se už podařilo nasadit mi do hlavy hlodajícího červíka. Po zbytek cesty proto raději předstírám, že je mi opravdu mizerně a spíš mlčím.
Pár ulic před naším domem Shad náhle zabrzdí a pohlédne na mě.
"Co je?" zeptám se a sevřu svou plátěnou tašku, položenou na klíně, pevněji.
Je to jeden rychlý pohyb rukou, když si mě k sobě přitáhne a taška letí k mým nohám. Ne, že bych si toho všimla.
Tvrdě narazí na moje rty svým a prsty pravé ruky mi na šíji kreslí drobná kolečka.
Ne, neuměla bych se odtáhnout, i kdyby mi sebevíc ublížil, minimálně teď mi to tak připadá. Prsty mu tvrdě zaklesnu do hrudi, a za látku trička na prsou si ho držím blízko u sebe.
"Jsi teď šťastná, Arie?" zeptá se náhle.
O odpovědi nepřemýšlím, ač mám mysl zaplněnou spoustou věcí, které bych nejraději vytěsnila. "Tak, jako už vážně dlouho ne."
"Už se opravdu těším, až mi povíš pravdu," pousměje se polovičatě a znovu otočí klíčkem v zapalování.

"To je divný," řekne tiše Shad.
Přikývnu s obočím staženým obavami. "Co se stalo?"
Náš plot je obehnaný známou křiklavě žlutou policejní páskou se štítkem POLICIE - NEVSTUPOVAT.
"Sem nemůžete, slečno, tady se vyšetřuje," zadržuje mě hned po vystoupení z Opelu jakýsi policista v naškrobené uniformě.
"Jdi odsud," šeptnu směrem k Shadovi. "Mohli by tě zatknout."
Odmítavě zavrtí hlavou. "Ne. Chci vědět, co se děje."
"Jak jsem řekl, vstup je prozatím zakázán," zopakuje muž a přidrží mě za ramena, půl metru od sebe, aby mi viděl do obličeje.
"Ale já tu žiju, sakra," vyštěknu a setřesu ho od sebe.
"Pardon?" řekne nepřítomně, pak zamrká a zahledí se do bloku. "Arianne N. Websterová?"
"To jsem já," potvrdím netrpělivě a rychle se kolem něj prosmýknu. Srdce mi buší v hrůzném očekávání o sto šest.
Ignoruju jeho protesty a Shadovo volání. Hledám zlaté vlasy, které se třpytí i v matném měsíčním svitu. A opravdu je nacházím.
Stojí s dalším policistou, kolem ramen ošklivou šedou deku, vlasy rozcuchané a cosi horečně líčí.
Rozběhnu se k ní.
"O co jde?!" vydechnu.
Její tvář se rozšíří údivem i úlevou zároveň. Má opuchlé uplakané oči a po tváři rozmazané líčení.

Hrát si s mafií je nebezpečné.

Hledí na mě a snaží se něco říct, docílí však akorát toho, že se jí rozklepe brada.
"Candice!"
V tu chvíli kolem nás projdou dva muži s nápisem KORONER na zádech. Nesou děsivá nosítka - na nich ještě hrozivěji vypadající černý igelitový pytel.
"Řekněte mi někdo, co se stalo, prosím!" zašeptám.
Moje sestra konečně nachází slova. "Arie… máma je mrtvá. Někdo ji ubodal."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama