Lest - 1. kapitola - Pohřeb

8. prosince 2012 v 12:00 | nAΣnsi Seuτa |  Lest
Mám napsané čtyři kapitoly, pracuji na páté, takže zatím je co přidávat :)


"No tak, Ari," zašeptám potichu a sleduju ji, jak sedí u zrcadla s bezduchýma očima, pozorujíc svůj odraz. "Musíš se převlíct."
Nadešel den, kterého jsme se všichni obávali. Pokud mohlo Arii něco ještě víc zdrtit, rozhodně je to Sallyin pohřeb.
Je březen, nádherné jasné počasí. Policie před týdnem konečně ukončila pitvu.
S povzdechem přejdu ten malý kousek vzdálenosti přes pokoj k ní a projedu jí prsty ty krásné dlouhé tmavé vlasy. Jsou ale pěkně zplihlé, protože poslední dobou o sebe nedbá. Není se čemu divit. Vlastně se už začala vracet relativně do normálu, ale tahle událost jí všechno pochopitelně obnovila.
"Lizz, já to nezvládnu," řekne a odtrhne zrak od naleštěné plochy.
"Ale ne," odvětím třesoucím se hlasem. "Jsi silná."
Svou ledově chladnou dlaní se dotkne mé ruky. "O tom pochybuju."
Začnu jí pomalu plést volný cop, jen abych se trochu zaměstnala. Obě dvě dnes budeme mít obyčejné černé pouzdrové časy nad kolena, spíchla jsem něco jednoduššího.
Ač mě to svádělo. Kdybych ale na pohřeb Sally představila podobně honosné róby jako na halloweenský ples, nejspíš by to působilo dost vulgárně a urážlivě.
Arie se ještě jednou krátce zahledí na svou tvář s hlubokými kruhy pod očima, pak přikývne a sebere z opěradla židle své šaty.
"Půjčíš mi make-up?" zeptá se potom, a protře si rukama unavené tváře. "Vypadám jako sestra Drákuly."
Mírně se jejímu vtipu pousměju. Napadne mě, že to mohl být fajn kostým na ples, ale radši na něj nemyslím. "Jasně, kouknu se po něm."
Nakloní se před zrcadlo a zkoumá své ještě před nedávnem dokonalé rysy. Teď ale radikálně zhubla a její tvář připomíná voskovou masku.
Odejdu pro tubu s make-upem do koupelny a přinesu ještě řasenku, kdyby náhodou.
Arie si sice na líčení nikdy moc nezakládala… a v poslední době ho stejně přestala potřebovat, protože vypadala nádherně i bez něj, ale teď by se upřímně řečeno namalovat měla. Jinak bude většina lidí opravdu jen čekat, než se promění v netopýra.
"Děkuju," zamumlá tiše a vytlačí trochu béžové směsi do dlaně, pak ji rozetře po tvářích. "Dneska fakt nějak nemám svůj den."
"Nikdo se ti nemůže divit," odpovím konejšivě. "Vždyť jsi ztratila mámu."
Skousne ret a mlčí. Určitě zase přemýšlí nad tím, že je to její vina.
"Můžem někdy zkusit navštívit Callis," pokračuju v hovoru.
"N-nevím, jestli bych to unesla." Její hlas je přerývavý a slabý.
"O všechny jsem přišla," špitne po chvíli. Už jen čekáme, než pro nás přijedou a odvezou nás ke kapli, kde Sally chtěla mít poslední rozloučení. "Kylie… Táta, máma a Nadja."
"Ššš. To bude dobrý," říkám, ačkoli si tím nejsem moc jistá. Jsme pěkně v háji a Arie to ví.
"A Chris…"
Plácnu se do čela. "Pozvala jsem ji. Zapomněla jsem ti to říct, promiň."
Její oči se o něco málo projasní. "Vážně? A co řekla?"
"Že přijde," odpovím s povzbudivým úsměvem. "Hele, chtěla jsem se zeptat, co se stalo mezi tebou a Shadem? Donedávna jste byli jak siamský dvojčata."
"No, to je-" začne Arie nejistě, ale přeruší ji zaklepání na dveře mého pokoje.
"Můžeme vyrazit," volá táta. "Jste připravený?"
"Chtěla jsem, aby ležela co nejblíž táty," zašeptá mi Arie do ucha tak, aby to neslyšela ani Candice stojící vedle nás. "Ale nedovolili mi to. Prý nezanechala žádnou zprávu, takže ji pohřbí u rodiny."
Sjedu pohledem na neumělý šedý kamenný náhrobek Giacoma DaCosty. Už ani není rozeznat, který člověk tam spí, pokud nevíte, co hledat. "To je mi líto."
"Děkujeme, Lizzie," řekne Ariina sestra a hlučně se vysmrká do narůžovělého plátěného kapesníčku.
"Ach," udělám překvapeně. Asi jsem promluvila příliš nahlas. "Upřímnou soustrast."
Pohřebáci začnou spouštět rakev do otevřeného hrobu a Arie mi zaboří tvář do vlasů, aby se nemusela dívat. Její vzlyky slyším i přes všeobecný ruch.
Jednou rukou ji obejmu, ale stále se se sevřenými rty rozhlížím po hřbitově. Christiinu rudou hlavu ale nikde nevidím.
Nepřítomně hodím rudou růži do jámy a zamumlám k Sally pár slov na rozloučenou.
Nejsem jako jiní lidé. Smrt nevidím tak černě. Pro mě je to naopak brána do lepšího světa, kde není bolest.
Konečně mi poklepe na rameno, poznám ji už dřív podle kokosového parfému, který je s ní snad odjakživa.
"Omlouvám se za pozdní příchod," zašeptá Chris potichu. "Ale stavili jsme se ještě na cigáro."
Probodnu ji ošklivým pohledem. Vykašlala se na Arii ve chvíli, kdy ji nejvíc potřebovala, a to jí jen tak neodpustím. "Aspoň, že jsi dodržela pro jednou slovo."
Oplatí mi stejně nepříjemný pohled. Byly doby, kdy jsme si skvěle rozuměly - koneckonců to ona mě pořádně seznámila s Arií - jenže ty časy už jsou pryč. "Nazdar. Nata znáte?"
Jasně, že jo. Nathan Falsch, hned po Shadovi největší školní zvíře a rebel na West Palm Star. Díky bohu, že tam nechodím. Jo, znám Nata. Párkrát jsme spolu popíjeli. Chvála bohu, že je to za mnou.
Arie vůbec neodlepí obličej od mých vlasů, ale zahuhlá cosi jako "jsem ráda, že tu jste".
Můj pohled zcela jasně dává najevo, že já její názor nesdílím.
"Shad je tady?" zeptá se rádoby klidně Nate. Pcha. Ti dva se nemůžou vystát. Jak by taky jo.
"Někde se tu motá," odpovím. Sice jsem ho neviděla - ale svou přítelkyni přece musí přijít podpořit!
Tentokrát se Ariina jemná tvář zkřiví nefalšovanou bolestí. Je jako nějaké vystrašené zvířátko. Plachá srnečka.
Shad se ale neobjeví.
A mě vrtá hlavou jediná otázka - co se stalo?
Obřad skončil a většina truchlících se odebrala do domu Websterových, kde se rozdělili na dvě skupiny. Ti, kteří to nenesou tak těžce a věnují se rautu na Sallyinu počest. Ten připravila Ariina a Candicina tetička Lilian. No, pak je tu druhá, podstatně menší skupina, trpící pozůstalí. Jako třeba Arie nebo Candice, jejíž pláč slyším až sem.
Je to jako poslední tečka, zbylý bod, který je třeba proškrtnout, aby už nezůstalo nic. Nezvratný důkaz, že Sally se už nikdy nevrátí. Odešla do světla.
Arie sedí na své posteli, zády opřená o zeď, v klíně jí vrní šedé kotě jménem Bianca, které jí před pár týdny věnovala Asami, ta Shadova kámoška z party. Tolik koček si prý doma totiž nemohou dovolit.
Stojím u okna, zapřená o lokty a pozoruju dav příbuzných shromážděných u bazénu. Neříkejte mi, že fakt zprovoznili i gril.
"Nechala sis vyměnit zámky," poznamenám pak a kývnu hlavou ke hnědých dřevěným dveřím.
Arie přikývne. "Jo. Poslední dobou… se tu dějou trochu divný věci. Tak jsem si říkala, že trocha ostražitosti nemůže být na škodu."
"Divný věci?" pozvednu obočí.
Přikývne. "Slýchám v noci zvuky. Většinou je to jen takovej šum, nebo jako kdyby někdo něco posunoval, ale párkrát jsem zaslechla i nezřetelný šepot. Usínám se zataženýma záclonama a ráno jsou vždycky roztažený. Zámky se odemykaj a zamykaj samy od sebe."
Zamračím se. "A nemůžou to být náhody? Že by třeba Candice…"
"Ne," zavrtí odmítavě hlavou. "Jedinej, kdo má klíč, jsem teď já."
Sklopím krátce zrak k zemi a chvíli si prohlížím své černé nehty. "To je zvláštní. Ptala ses Gabriela?"
"Ehm," udělá Arie jakousi chabou obdobu svého starého nejistého obličeje. "Už jsem s ním dlouho nemluvila."
"Jak dlouho?"
Začne si hryzat ret. "Hodně dlouho."
"Lulu psala, že brzo bude další schůzka. Můžete si o tom promluvit," navrhnu po chvíli. Je mi to divné. A proč mi Gabriel nic neřekl?
"No," ošívá se. "Já nevím. Radši si teď dám od všeho nadpřirozeného pauzu."
"Cože?" vydechnu. "To nemůžeš. Složilas přísahu. Nemůžeš od toho teď dát ruce pryč! Shad tě potřebuje."
Prudce ke mně otočí hlavu, oči jí jiskří. "Tak to si teda nemyslím."
"A když už jsme u tvého svěřence - co se mezi váma stalo?" zeptám se konečně. "Udělal ti něco?"
"No, já-" začne Arie, ale je opět krutě přerušena zaklepáním na dveře.
Nejraději bych mlátila hlavou do toho okna.
"Dále," vydechne vyčerpaně.
Dveře se otevřou a v nich stojí uplakaná Candice s jakousi upjatě vyhlížející dámou v tvídovém kostýmku. "Dobré odpoledne," pozdraví stručně a rychle přejede pohledem mě a Arii, pak zakotví očima ukrytýma za brýlemi na ní. "Arianne?"
Jenom mlčky pokývne, s pozdravem či uvítáním se neotravuje. "Jmenuji se Susan Schädlingová a jsem sociální pracovnice přidělená pro tvůj případ."
Candice ženu sleduje s pevně semknutými rty.
"Můj případ?" zopakuje Arie obezřetně.
"Jelikož je ti teprve šestnáct a nejsi plnoletá, musíme ti najít někoho, kdo se o tebe postará," vysvětluje Schädlingová.
"Říkala jsem vám, že to zvládnu," vloží se do toho Candice s tak pečlivě ovládaným hlasem, že se skrz prodere jen tenký hrot hněvu.
Žena ze sociálky si ji krátce přeměří. Vím, co vidí.
Ztrhanou blondýnku s černými kruky kolem modrých očí, které těkají ze strany na stranu, jak neví kam dřív skočit. A nevypadá na víc než jednadvacet.
"Je mi líto, ale pokoušíme se pro Arianne najít někoho více… kompetentního."
"Děláte si srandu?" vyštěkne Arie znenadání. "Tohle je můj domov. To je dostatečně kompetentní."
Schädlingová jí věnuje krátký úsměv. "Je spousta milých příbuzných, kteří by se o tebe rádi postarali."
"Jako třeba?" promluvím poprvé od ženina příchodu.
"Lilian Edelová, například. Nebo vaše," mrkne krátce do stohu papírů, přitisknutého na prsou. "babička Ashley. Holmesová?"
Setkám se s vyděšenýma očima Candice a potom i Arie. Asi před půl rokem jely babičku navštívit. Sally si s ní moc nerozuměla. Děsivější ale je, že jejich babička bydlí v Montaně. To je přes celé Státy.
"Ale první se přihlásila tvá teta z otcovy strany, Arianne," pokračuje Schädlingová.
Candice se zatváří jenom překvapeně. To zdaleka nevystihuje můj a Ariin výraz. Pro. Krista. Pána. To přece není možný. Kašlu na vzdálenost do Montany. Itálie je mnohem dál.
"Netvařte se tak," ponouká nás žena. "Slečna DaCostová se jeví jako více než vhodná náhrada za matku. Určitě si to v Evropě užiješ, Arianne."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama