Lest - 2. kapitola - Zrada

24. prosince 2012 v 13:09 | nAΣnsi Seuτa |  Lest
Přeju veselé Vánoce.



"Myslela jsem si, že tě tady najdu," vydechnu úlevně. Není to tak docela pravda. Hřbitov byl až třetí místo, kde jsem Arii hledala.
Po tom, co se dověděla tu strašlivou novinu, vyrazila z domu jako šíp, než kdokoli stihl zareagovat. Dali jsme jí nějaký čas, ačkoli ta kráva ze sociálky po ní chtěla hned pátrat. Slíbila jsem, že ji najdu.
"Jsi horší než hlídací pes," utrousí Arie kysele. Sedí v zelené trávě u oprýskaného hrobu svého otce.
"Ne," opravím ji mírně. "Jsem kamarádka."
"Stejně pochybuju," ušklíbne se, "že bys to dokázala nebýt anděl."
"Tvoje pochybnosti jsou pravděpodobně na místě," připustím neochotně.
Arie se zahledí na svou levou ruku, kterou se nedotýká kamene a mírně ji pozvedne do vzduchu. Mezi hubenými dlouhými prsty se zakmitají drobné modré jiskřičky. "Poslední dobou mi to moc nejde," řekne rezignovaně.
"Prožila jsi šok," odpovím. "To se stává i normálním lidem, že zapomenou, jak se něco dělá."
Pohladí pravačkou hrubý povrch kamene.
"Měla bys jít domů… nebo po tobě ta čúza ještě vyhlásí celostátní pátrání," řeknu tiše. Byla bych ale radši, kdyby mě neposlechla, začala na mě ječet a pak utekla pryč. Hodně daleko, někam, kam se Francesca v životě nedostane.
Skousne ret a nakonec přikývne. "Tak dobře." Natáhne ke mně ruku, jako malé děcko, které se neumí samo zvednout.
Uchopím ji do dlaně, ale než stačím zatáhnout, nebo udělat cokoliv jiného, svět kolem nás zmizí v roji jisker.
"Budete si přát ještě něco?" zeptá se hlas, který je mi matně povědomý… ale zároveň cizí.
Otočím k němu hlavu, ale musím se přemáhat, aby sebou poděšeně netrhla, neboť se dívám do usměvavé tváře Arianniny matky.
Ale… je to vůbec ona? Vějířky vrásek kolem očí zmizely. Vypadá jen o pár let starší než Candice, které je k neuvěření podobná. Jen ty vlasy… světlé jako kukuřičné chmýří, dlouhé a rovné jako ty Ariiny. Tmavé, modré obrovské oči, které zdědily obě její dcery. Na sobě má zástěrku s logem China Star, bistra, kam jsme občas zašly i my.
Nemluví ale na nás, nýbrž na opáleného tmavovlasého muže s obezřetně přimhouřeným obočím.
Arie si se mnou vymění překvapený pohled. Ocitly jsme se v minulosti? Nebo jenom ve vzpomínce? A pokud ano - čí je tahle vzpomínka?
Odpověď se zdá více než snadná. Byl to Giacomův hrob, kterého se Arie dotýkala.
"Myslím, že se smísila naše magie," šeptnu, ani nahlas, ani tiše. Zkouším, jestli se nacházíme v opravdové minulosti, nebo je to jen přízrak.
Nikdo nereaguje, a to i přesto, že se drze nakláníme k mužovu stolu.
Vzpomínka. Rozhodně vzpomínka.
A pokud je Giacomova… tak tohle musí být on.
Slyším, jak Arie zalapá po dechu a je mi jasné, že už jí to taky došlo.
Studuju jeho obličej pohledem. Arie je mu bolestně podobná - opravdu je skoro celá po něm.
"Ne, je to všechno," odpoví tichým hlasem se skrývaným italským přízvukem, který je patrný jen když víte, co hledáte. "Zaplatím."
Poodejdu od nich, neboť Sally stejně odběhla pro peněženku a rozhlížím se po lokále. Vyhrává country hudba ze začátku 21. století, pro čínské bistro dost netypická. Pohledem pátrám po kalendáři, nebo čemkoli jiném, co by mi pomohlo přiblížit čas, kdy se tohle událo.
Štěstí se na mě usměje za chvíli. Nad pultem visí trhací kalendář, který ukazuje alarmující datum 5. Července 2019 - více než rok předtím, než se Arie vůbec narodila. To znamená, že Sally může být tak… dvacet pět? Dvacet čtyři?
Vrátím se ke stolu ve stejnou chvíli jako servírka Sally.
Vlasy stažené do culíku jí neposedne poskakují ve vzduchu díky větráku zapnutému na nejvyšší výkon. Podá Giacomovi účet s úsměvem, který dříve pohrával na rtech i Arii.
"To muselo bolet," poznamená s plachým úsměvem, když si od Ariina otce bere útratu. Hledí na rovné jizvy na bříškách mužových prstů. Levou ruku má zdravou a neporaněnou.
"Cože?" zamračí se Giacomo. "Ach. Pořezal jsem se… při krájení papriky."
Spěšně zaboří ruce do kapes a má se k odchodu. "Drobné si nechte," zamumlá ještě, než zmizí ve dveřích.
Stačím udělat pár kroků směrem k němu, než se celé bistro ponoří do temnoty. Když znovu otevřu oči, sedím vedle Arie ve trávě.
Pohlédnu na ni. "Viděla jsi-"
"Jo," odpoví tiše. "Byl pěkně nervózní. Vsadím se, že ty jizvy měl od nějakýho rituálu spojenýho s mafií. Všimla sis, že jí tam nechal dvacetidolarovku?"
Zavrtím hlavou. "Pěkně ho zviklala. Asi byla hodně bystrá. Jako ty, Arie." Myslím to vážně. Všímat si detailů jako ona, mám vystaráno.
Pokrčí rameny. "Zajímalo by mě, co se stalo potom."
Hryžu si ret a usilovně přemýšlím. Něco mi na tom celém nesedí. Jen nevím, co přesně.
"Nikdy jsem nad tím moc neuvažovala," řekne Arie znenadání. "Ale teď se mi to jeví dost jasně. Candice se narodila v roce 2016. To je několik let předtím, než se s tátou Sally vůbec poznala. Takže Candice..."
"...je tvoje nevlastní sestra," dokončím tiše. "A její otec je někdo úplně jinej."
"Přesně."
Zahledím se na oblohu, která se přes odpoledne stačila. Už pár dní je hrozné dusno a horko. K nesnesení, jako v Texasu, kam jsme před pár měsíci zkoušeli koncertovat s Ránou.
Rána Z Milosti.
Alfons.
Srdce se mi sevře a zapřemýšlím, jak se asi zrovna má. Neubližuje mu někdo? Je v pořádku?
Vím, že je, rozhodně fyzicky.
Ale jestli si ti parchanti dovolili mu zase nadávat...
Věci se mají tak, že Alf je gay. Zpočátku se nestyděl a klidně to každému řekl, nepřišlo mu na tom nic špatného - což je správně.
Bohužel... ne každej to bere tolerantně.
Ti idioti si na něj počíhali a solidně ho zřezali. To už se samozřejmě těm nahoře nelíbilo a tam pověřili Gabriela, aby mě naverboval.
A byla řada na mně, abych ukázala, co umím.
Po tváři se mi pokaždý rozlije samolibý úsměv, když si na to vzpomínám. Takovou nakládačku asi ještě nedostali. A už vůbec ne od holky.
Počíhala jsem si na ně, na jednoho po druhým. A od tý doby na Alfa dávám pozor. Přidala jsem se do jejich kapely, spřátelila se s ním... dělám to ráda.
Ale nemít své anděly... asi to daleko nedotáhnu. Sama bych to nikdy nezvládla.
Proto nesmím Arii dovolit, aby si všechno brala na sebe.
Bod jedna: zjistit, co se stalo. Část a: dát si pořádnou sprchu.
To totiž zrovna teďka potřebuju možná i víc.
Kde jsi byla?
Kamarádka má trable, odpovídám, a u toho si volnou rukou fénuju čerstvě umyté vlasy.
Villain. Ach, Villain. Jen kamarád (nebo ani to ne)z chatu, ale znamená pro mě nepředstavitelně moc. Zvlášť teď, když toho mám tolik. A anonymita je cenná, téměř nevyčíslitelně.
Jakožto Giraffe se můžu ze všeho vykecat, ale nikdo se na mě nedívá jako na cvoka. Protože RPG chaty jsou jich plný.
Čas trávím buď hrou, nebo si jen tak píšu.
Může to znít šíleně - a asi to šílený i je - ale textové RPG změnilo podstatnou část mého života.
Můžu být cokoliv a kdokoliv, a nikomu to nebude divný - protože ve fantasy světě je možný všechno, včetně dobrýho konce.
Škoda, že realita je poněkud odlišná.
Jo aha. Ta, cos o ní mluvila?, reaguje Villain.
Jo. Má to teď fakt těžký. Kámoška se na ni vybodla, a dneska si přivedla i přítele, kterej se nesnáší s tím jejím, svěřuju se bez zábran. Žádná jména a konkrétní informace, opakuju si. Jen pocity.
Chápu, taky jsem měl takový období. To asi není moc dobrá kámoška...?
Nad tím se musím chvíli pozastavit. Těžko říct. Christie Arii podržela, když umřela Nadja. Vytáhla ji z bahna a postavila na nohy. Tak proč na ni teď kašle?
Zkusím se na moment vžít do Chrisiny situace. Moje nejlepší kamarádka si začala s klukem, kterej se mi líbil. A moje místo po jejím boku zaujala... Lizzie.
Já.
Nemohla si přece připadat zanedbávaná, ne? Vždyť s ní Arie trávila dost času. Vlastně ani ne.
Pořád jsme řešily její matku, andělské záležitosti a se Shadem pak i Francesku.
Spousta věcí, o kterých Chris nevěděla a ani vědět neměla.
Sakra... takže je to moje vina, že se spolu nebaví. Musím to nějak napravit.
Tak mě teď napadlo, že je to moje vina. Asi jsem ji nějak zatlačila do pozadí, napíšu a stydím se sama za sebe. Hlavně taky za to, jak pozdě mi to došlo.
Blbost. To bys neudělala.
Ne naschvál!, bráním se automaticky. To vážně ne.
No, nějak to zkus napravit, radí Villain.
Protočím panenky. Děkuju, to by mě nenapadlo. Já vím. Popřemýšlím nad tím.
:) Hele, tak kdy se uvidíme - konečně?, vyzvídá. Už nějakou dobu uvažujeme, že bysme se mohli setkat osobně, bydlíme totiž ve stejném městě. O svůj život se nebojím, i kdyby šlo o úchyla.
Já nevím..., napíšu první věc, co mě napadne.
Nějakou dobu čekám na odpověď. Vždyť se známe... jak dlouho už?
Musím se zamyslet. Hodně dlouho. Od října? Nejsem si jistá.
Asi tak nějak, možná od listopadu, přemýšlí Villain.
To je fakt dlouhá doba, musím připustit.
Já jen... že by bylo fajn tě znát i osobně, pokud ti nevadí, jakej jsem.
Pousměju se. Sama jsem cvok. Teda, nejsem, ale to prostě lidi vědět nesmí.
Takže?
Brzo.
V pondělí se rozhodnu vykašlat na školu. Beztak se tam už nic novýho nedozvím.
Číst, psát a počítat umím. A i když mluvím jako laik, víc toho v životě potřebovat nebudu.
Proto si ráno zapletu vlasy do drdolu zdobeného několika copánky, který sice vypadá rádoby neuspořádaně, ale ve skutečnosti je pekelně složitý. Oči zvýrazním černými linkami a řasenkou jako obvykle, na rty přijde ostře růžová rtěnka. Miluju, jak se na mě lidi venku dívají, vážně.
Oblečení je celkem normální, zelený kabát a úzké světlé džíny, k tomu kotníčkové černé boty na jehlách, zdobené několika cvočky.
Už si ani nepamatuju, kdy jsem si posledně potřebovala vzít ven kabát.
"Nejdeš pozdě do školy?" zamračí se táta a rozloží si u snídaně noviny.
"A ty pozdě do práce?" odseknu. Bleskově do sebe naházím cornflakey, jen abych odsud mohla být rychle pryč.
"Víš, že mám pohyblivou pracovní dobu," odpoví, ale jeho tvář nevidím, neboť je jako obvykle skrytá stohem papírů.
Pche. Otec právník, matka doktorka. Musí bejt nešťastný, jakej zmetek se jim narodil. "Jo, jasně. Už pádím."
Ani se nenamáhá prohodit pár slov na rozloučenou, pitomeček.
V poslední době jsem si navykla chodit pěšky. Je to levnější než autobusová doprava, nebo nedejbože taxi, takže mi zbydou peníze na cigarety. A jako plus se nadýchám čerstvého vzduchu.
Napadne mě, že bych mohla Arii něco koupit, abych jí zlepšila náladu. Ale co? Zbyly jí vůbec nějaké zájmy?
Ouch, lak na nehty. No jasně! Každý chce pořádný, kvalitní černý lak na nehty.
Prohlédnu si vlastní ruce. Bledé, nehty mám zapilované do špiček.
A lak mi dochází, tak to abych koupila rovnou dva.
Nemám ráda nákupní centra. Jsou plná připitomělých blondýn s vyžehlenými vlasy, které by nejraději tu růžovou i jedly. Někdy bych snědla je, když jsou tak sladké.
Cukříci.
Mířím zrovna po kočičích hlavách jednou z temnějších klikatících se uliček, když mnou něco cukne a taška s napodobeninou krokodýlí kůže se mi sveze z ramenou.
Najednou ji ani necítím, zato před sebou vidím červenou šmouhu.
Nesnáším taky zloděje, už jsem to říkala?
A nerozmýšlím se nad tím, co dělám.
Proto bleskově vyrazím, abych zachránila svou peněženku, barvu na vlasy a dárek pro Arii.
Nechci tvrdit, že na jehlách se dobře běhá, ale pořád nejsem obyčejný člověk, což mi poskytuje výhodu.
Zanedlouho proto rapidně zkrátím vzdálenost mezi námi, kterou zloděj získal, když jsem byla v šoku. A podaří se mi ho zahnat do slepé uličky.
Ať si klidně má na očích naražené sluneční brýle, já si jeho ksicht zapamatuju.
"Co máš sakra za problém?" vyštěknu. "Je to jenom pitomá kabelka."
Mladík má ve větrem ošlehané tváři kamenný výraz. Vkládám si jeho rysy do paměti. Jasný hispánský vzhled, takže bude mít určitě hnědé oči. Nutno poznamenat.
A ta pusa, hmmm. Nebejt toho, že mě okradl, asi po něm vyjedu.
Mlčí.
"Neumíš mluvit, nebo co?" vyštěknu a udělám k němu další drzý krok. Hm, asi nečekal, že si troufnu ho následovat. Pokládal mě za další zbabělou husičku? Čas ukázat mu, že se spletl.
Všechno se stane ve zlomku vteřiny. V jeden moment stojím metr před ním a v dalším už zloděj přeskakuje zídku a mizí mi z dohledu.
Tak dlouho překvapeně čumím, že když se konečně proberu, je příliš pozdě ho následovat.
"Do hajzlu," zavrčím a v zápalu zuřivosti nakopnu kamennou stěnu před sebou. Ublížený palec se mi okamžitě odmění bolestí.
Moc si toho ale nevšímám, protože svou mysl orientuju poněkud odlišným směrem. Jak to dokázal? Musel mít sakra dobrou fyzičku.
Anděl to nebyl určitě. Ten by nic takového neudělal.
Ze zvyku sahám pro cigáro, jako vždycky, když jsem nervózní, ale okamžitě si vzpomenu, že jsem měla krabku v kabelce.
K podivu, že není pátek třináctého.
"A pak ti sebral kabelku?" kulí Buzz oči se znechuceným výrazem.
"Jo," kývnu nabručeně. "Běžela jsem za ním, ale ten typ přeskočil zeď jak Superman."
"Sama?" Nesnáším ochranitelský pudy. "Mohl ti něco udělat, Lizz!"
Protočím panenky. "Víš, že se o sebe umím postarat."
"Howardová! Atkinsi!" ječí "profesorka" Fiennesová, o který všichni moc dobře víme, že dělá bez licence, a která učí zároveň angličtinu, španělštinu i biologii. "Už jste dávno měli být ve třídě."
Vrhnu toužebný pohled na únikovou chodbu. Nebýt toho, že mě Buzz přemlouval, abych dneska do školy šla, už jsem zase venku. Stejně nevím, k čemu mu to bude. Je v jedenáctý třídě.
"Tak zatím," loučí se omluvně, prohrábne si netečně světlé vlasy a zabočí za roh.
Zkousnu ret. Co se Christie změnila, začala kašlat úplně na všechny - včetně Buzze. Myslím, že na ni dost bral a ranilo ho to.
Usouženě zamířím do třídy a usadím se na obvyklé místo vzadu u okna. Teď je čas udělat si úkol do algebry, mám na to celých dvacet tři vteřin.
Židle vedle mě zavrže a nezvaný návštěvník si přisune stolek blíž ke mně. "Psst, Lizzie. Nemáš cígo?"
Zatvářím se patřičně kysele. Další, koho nesnáším, jsou lidi, kteří vás znají jen, když něco potřebují. Jako třeba Annie. "Pro tebe ne."
"Prosímtě!" zakňourá. "Mám absťák."
Pořádně si ji prohlédnu. Mléčně bledá pleť a bezkrevné rty. K jejím světlým zrzavým vlasům nic neobvyklého, ačkoli v ní má obvykle mírně narůžovělý odstín. "To není můj problém."
"Dám ti opsat úkol," nabízí horečně.
Lákavé. "Fajn. Sáluj."
Proběhne výměna z ruky do ruky. Pak se Annie zase odsune a s výrazem hráče pokeru dělá, jakoby se nic nestalo.
Beztak se elitě nikdy nevnutí.
Opisuju svým škrabopisem její titěrná písmeka a číslice i po příchodu napůl slepého učitele, který si stejně ničeho nevšimne.
Ano, přiznávám. Nenávidím hodně věcí. A na ještě víc věcí kašlu.
Dny mi proklouzávají mezi prsty a já nerozeznávám detaily, málokterá vzpomínka se mi jeví v jasném světle. To, že jsem se stala andělem, mě pravděpodobně zachránilo - ačkoli jen zčásti - před zkrachovalou budoucností. Pravděpodobně bych skončila jako feťačka, ani první, ani poslední. Další rozmázlá tvář, na kterou si nikdo nevzpomene.
Ne, že bych si plánovala hvězdný život a smrt v záplavě světel. Ale bylo by hezké odejít s vědomím, že si na vás lidé vzpomenou.
Škola jakoby skončila dřív, než začala, protože za chvíli sedím na zábradlí s táckem dušeného hovězího s mazlavými těstovinami a Buzz po mém boku. Ani fast food nemám v oblibě. Ale vyjde to levněji než školní jídlo s nutričními hodnotami v normě.
"Jsi sice nejodvážnější a nejsilnější holka, co znám," pokračuje v předchozím hovoru, jakoby se nic nestalo. "Ale pořád jsi, no, holka."
"Kecy o něžným pohlaví si strč víš kam," odpovím kousavě. "Nebo ti je tam strčím sama."
"Co bych si bez tebe počal," zakňourá a opře si mi hlavu o rameno. "Tvoje inteligence mě usměrňuje každý den."
"Jsem prostě skvělá," uzavřu s pyšným úsměvem a pak se oba dáme do smíchu.
"Venus říkala, že tentokrát budeme trénovat ve čtvrtek místo středy," nadhodí Buzz. "To nějak zúročím."
"Hmm," udělám. "Říkáš volné odpoledne?"
"Pro tebe nic neobvyklýho," podotkne.
"Ale ne, už zase!" zakvílím. "Žádný poučování. Můj život, moje pravidla, znáš to."
"Ano," připustí neochotně. "Jenže jsem starší než ty, takže..."
"Je ti sedmnáct," zaprskám. "A mně skoro šestnáct, tak nedržkuj."
"V červenci není skoro," oponuje Buzz.
"Ale ano, je. Počkej, to máš březen, květen, duben, červen, červenec - míň než půl roku rozhodně. To je blíž k 16ti než k 15ti!"
"Dokonces přestala ovládat základní matiku, jak vidím," pošklebuje se.
"Kdybych chtěla, vypočítám si to přesně. I na desetinný čísla," zabručím.
"To by bylo jednoduchý. Nula, nula, nula a ještě nula."
Zvednu oči k nebi.
Doma zapnu tablet dřív, než si vůbec sundám batoh ze zad.
Je ironie, že dnes si ho už může dovolit každý - ale stejně ho mají jen socky. Každý chce wall tablet nebo notebook - debilní krámy, který si mohou promítnout kamkoli včetně podlahy.
Zdar, zdraví Villain.
Ahoj, odpovím. Hele, ohledně toho spicha..
Odpověď je okamžitá. Hm? Tak jak?
Ve středu mám volný odpoledne.
Villain se raduje. Super! Dáme si sraz?
Jdu trochu pozdě, ostatně jak je pro mě obvyklé. V ruce čokoládového nanuka, který se začal zvolna roztékat. Kéž by aspoň nebylo takové dusno.
Mířím ke kašně, podpatky mi ve štěrku stěží nepodkluzují. Postává kolem pár lidí, ale jen jeden má červenou větrovku. Počkat.
Červená bunda?!
Pravděpodobně to bude jenom náhoda, ale… v srdci mě začaly hlodat pochybnosti.
Obejmu si rukou trup zahalený do džínové bundy a pokračuju dál.
Červenou bundu má koneckonců každý druhý nádiva, ne?
Co možná nejvíc nenuceně přistoupím ke kašně a opřu se o kamenný lem vedle něj. Setkám se s jeho očima jen o pár vteřin později. Čeká mě neskutečný šok.
Nejen, že je to ten zloděj, který mi ukradl kabelku. Na to kašlu.
Jenže já se dívám do tmavých očí Diega Culpablea.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Moni Moni | Web | 24. prosince 2012 v 13:26 | Reagovat

Ahoj, som vo finále.
Prosím hlasuj tu pre Moni, ďakujem.
http://british-fox.blog.cz/1212/finale-sonb-2012

2 Darkness Darkness | Web | 27. prosince 2012 v 22:59 | Reagovat

Tak se nudím a procházím blogy, až narazím na ten tvůj, tak rozkliknu povídku, čtu, čtu a moc se mi to líbí, i když je to trochu depresivní. Hezky píšeš :). Jdu i na Lest :).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama