Paleta pocitů

30. prosince 2012 v 23:33 | nAΣnsi Seuτa |  Povídky
Nevím, jestli jde o povídku. Je to moc krátké a moc lyrické.


Krčím se u země a zády se opírám o skříň. Slzy tečou proudem a já je neumím ovlivnit. Nikdy jsem to neuměla. Pláč vždycky přišel v tu nejméně vhodnou chvíli.
Přeju si, aby tu se mnou někdo byl. Někdo, kdo mě obejme a řekne mi, že mi rozumí. Že nejsem slaboch. Ať si to klidně je lež. Někdy jsou lži snesitelnější než pravda.
Obviňuju lidi, když mi lžou, nebo mě dokonce nutí lhát. Ale přesto… pravda je hrozně choulostivá a bolestivá věc. Musí se s ní zacházet extrémně opatrně. Ne, neřekla jsem, že je špatná.
Chybí mi starý časy. S každým dnem si připadám víc zhroucená a cítím silnější beznaděj.
Víte, já nejsem ničím zvláštní. Nemám ani úžasnej hlas, ani talent na kreslení, či psaní. Neumím vařit. Nejsem ani výborná herečka, i když mě to baví a snažím se. Nedisponuju úžasnýma rysama, který se lidem vryjou do paměti.
Navíc si to nevynahrazuju vnitřní krásou. Jsem sobecká a líná. Lžu, lžu a zase lžu, a když chci být upřímná, nesmím. Jsem obyčejná každým coulem.
A právě to mě nehorázně frustruje. Každá moje kamarádka má v sobě něco výjimečnýho. Jiskru.
Já ne. Jediná věc, kterou umím, je nejvíc milovat ty, kteří to nepotřebují, a naopak se chovat příšerně k těm, kteří si to nezaslouží.
Počkat! Taky si umím nekonečně dlouho stěžovat! To přece je kladná vlastnost, ne?
Máma nepřijde. Chci, aby tu byla, ale zároveň se snažím brečet co nejvíc tiše.
V poslední době to se mnou jde z kopce. Zhoršily se mi známky, sebevědomí a stala jsem se ještě větší samotářkou. Chce se mi brečet téměř 24 hodin denně.
Moc lidí neví, že to všechno má jen jeden důvod. Tebe.
Já… k tobě cítím mnohem víc, než ke všem před tebou. Jenže to je všechno jedno, protože jsi pryč.
Můžeš být mrtvej, a já se o tom nedozvím. Ledaže by sis dlouho nezměnil profilovku na facebooku.
Lhal jsi mi, ale mně je to jedno. Mohls mi říct klidně pravdu, protože já tě miluju pořád. I když vím, co jsi byl, teď jsi a budeš. Co děláš. Že spíš klidně zrovna teď s jinou a mě už neznáš.
Moc, moc chci, abys mě zase vzal za ruku a řekl, ať nebrečím, protože mi to za to nestojí.
Chvíli si připadám, že už to bude zase dobrý. Že uvidím i tváře jiných kluků. Ale pak je to pryč, a jsi to zase ty, kdo okupuje moje myšlenky. Ty, v mých snech a pokaždé trpce nedostupný.
Můj problém nemá řešení. Je příliš pozdě. Nezbývá mi, než se vybrečet, otřít si slzy z tváří, podívat se na tu holku v zrcadle, co si připadá TAK v háji a říct, že to bude dobrý.
"To bude dobrý."
Nevěřím tomu, zatím ne.
Ale vstanu. Zase vstanu, a budu se rvát za tu trošku důstojnosti, co mi ještě zbyla, protože musím.
A protože chci.
Tohle je a nemusí být fikce. Je to obraz toho, co se mi děje v hlavě. Tak je to skutečné?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama