Lest - 3. kapitola - Obviněná

21. února 2013 v 10:34 | nAΣnsi Seuτa |  Lest



"No do prdele," uklouzne mi. "Villain jsi ty."
"Lizz?!" sykne překvapeně ve stejnou chvíli.
"Odkud mě znáš?" zavrčím a o krok odstoupím. Není to výraz strachu, ale opovržení. Navíc pochybuju, že by si moje jméno pamatoval jen tak.
"To je jedno," zavrtí hlavou a na pár sekund skryje kudrnatou hlavu v dlaních. "Sakra, sakra, sakra."
"Hele," nadhodím. "Bez urážky - teda vlastně jo, s urážkou, ten překvapenej bych měla bejt já."
"O tom bysme mohli diskutovat," opáčí Diego a dlouze si promne spánky.
"Ukradls mi kabelku. Proč? Pokud teda nemáš úchylku na fetiš s lakem a barvou na vlasy," dodám s pochybovačným výrazem.
Krátce se na mě zahledí a pak se neochotně pousměje. "To bylo trefný."
"To jsem vždycky," odpovím s lhostejným výrazem. "Nemoh' bys mi ji aspoň vrátit?"
"Ehm, ne, to nemohl," řekne a založí si nejistě ruce na prsou.
Z této blízkosti mi nemohlo ujít, jak je Diego vysokej. Mnohem, mnohem vyšší než já, a to je co říct. A celkem pěkně voněl, trochu jako skořice. Připomínal mi léta strávená u prarodičů ve společnosti lahviček s kořením a kynoucího těsta.
Takže, sečteno a podtrženo, vypadal by docela sexy, nebýt toho, že to byl vrah. A deviant.
Neušlo mi, že se mi z uzlu ve větru uvolnilo pár pramenů. Skvělý. Musím vypadat jako nějaká babka od plotny.
"Proč nemohl?" dorážím, odbýt se teda rozhodně nenechám.
Bohužel pro mě, osud si zřejmě nepřál, aby se dozvěděla něco víc.
Jakmile se totiž Diego nadechne k odpovědi, zazvoní mi v náprsní kapse mobil. Štěstí, že ho nosím tam, jinak by tenhle zloděj zpeněžil i něj.
Volající: Arie.
Opět cítím neblahé tušení.
"Ahoj," mluvím hlasitě do větru. Zvednu hlavu zpět k Diegovi, abych se omluvila, ale ten už tam nestojí. Rozhlédnu se po okolí, ale červenou bundu nevidím nikde. "Stalo se něco?"
Stěží rozeznávám přerývavé vzlyky.
"Arie? Haló?"
Ještě párkrát popotáhne a promluví. "Datum bylo stanoveno, Lizz. Jedu do Itálie."
22. květen.
Zdálo se to být zároveň hrozně daleko i nesmiřitelně blízko.
Bohužel pro nás, platilo to druhé.
Týdny ubíhaly a Ariin odjezd se rychle blížil.
A pak, pět dní před ním, Arie zmizela.
Nezanechala žádný dopis na rozloučenou. Prostě se po ní slehla zem.
Dohadovali jsme se, zda ji dostala Francesca, nebo jestli se jí podařilo utéct. Ale zůstalo to jen u dohadů, protože žádné skutečné důkazy jsme neměli.
Gabriel nechtěl nic prozradit.
Shad zase myslel, že vím všechno.
A já nevěděla, jestli na tomhle světě ještě zbyl někdo, komu mohu plně důvěřovat.
Myslela jsem, že je to jen klam, a Arie se v nejbližší době vrátí.
Ale uběhly dny... týdny... měsíce a nevracela se.
Zdálo se, že okolní svět na ni prakticky pozapomněl.
Jediným problémem zůstávalo, že já se této skutečnosti odmítala podřídit.
"Zapomeň na ni, Lisabel," říkal Gabriel pořád dokola, když jsem se na ni ptala. "Soustřeď se na Diega. Copak ti nevrtá hlavou?"
Ale ano. Když jsem nepřemýšlela nad Ariiným zmizením, zabývala jsem se svým hispánským kapsářem.
Jenže copak jsem ho mohla kontaktovat? Na chatu se už neukázal. A od posledního setkání jsem ho nepotkala.
Minul konec školního roku i moje narozeniny. Začal další a pak, přesně na Ariiny sedmnácté narozeniny, se to stalo.
Vivian Brooksová byla nalezena s kulkou v temeni hlavy. Na místě mrtvá.
Proti své vůli jsem si to okamžitě začala spojovat s Franceskou. Moc faktorů tu ale nebylo.
Od Arie jsem věděla, že Vivian celkem jela po Shadovi, a taky to byla roztleskávačka na její škole. Nic víc.
Přesto… byl tu ten způsob zabití, to dokonalé skrytí jakýchkoli stop.
Nevěděla jsem téměř nic, ale přesto jsem zůstávala ve střehu.
Toho večera jsem jako obvykle na kole dojela domů v přízračném pouličním osvětlení, zrovna ze zkoušky kapely. Smrt té holky mě nijak zvlášť nedotkla, protože jsem ji ani osobně neznala.
Světlo poblikává. Už jsem si na to zvykla, tahle čtvrť je celá poničená.
Lovím v promočeném batohu klíče. V dešti pěkně blbě vidím a musím mžourat skrz obrovské kapky ledové vody.
Ani neslyším kroky. Prostě cítím, že tu někdo je, dost blízko.
Otočím se a samozřejmě se dívám do Diegovy zachmuřené tváře. Má stažené obočí, jako kdyby ho něco bolelo. "Musíš odsud zmizet."
"Cože?" musím se zasmát. "Co to plácáš?"
"Myslím to vážně. Stanou se hodně špatný věci, jestli…"
"Jestli co?" dožaduju se odpovědi. "Vymáčkneš se konečně?"
"Posral jsem to," zašeptá tiše. "Fakt se omlouvám."
Protočím panenky. Padavka. "A za CO?"
"Já nevěděl, že to jseš ty, jinak bych to fakt neudělal. Neměl jsem do toho vůbec jít," zaúpí a uhodí pěstí do zdi.
"Jsi opilej?" zamračím se.
"Možná trochu," připustí neochotně. "Ale na tom vůbec nezáleží."
"Prostě mi to pověz. Co by se mohlo stát?" Ve skutečnosti to tak vážně nemyslím. Slova mohou napáchat pěknou paseku. Vím o tom možná víc než většina ostatních.
"Já se nemůžu vrátit zpátky do vězení," řekne potichu. "Prostě nemůžu."
"Tak proč ses vůbec obtěžoval přijít?" vyštěknu. "Skoro půl roku se neukážeš a teď se mi akorát omluvíš za nějakou pitomost, o který ani nevím?"
"Není to pitomost," opraví mě tiše. "A brzo se do ní nejspíš dozvíš."
"Tohle mě už nebaví," zavrčím a konečně vylovím z batohu ty zatracené klíče. "Až si to v hlavě srovnáš, můžeš se znovu objevit. Teď mám svých starostí dost."
Otočím se k němu zády, připravená naštvaně odrázovat ke vchodovým dveřím. Ne, že bych to tak docela měla v plánu, ale na kluky tahle strategie vždycky zabere. Pokaždé.
Zafunguje i tentokrát, ale ne tak docela způsobem, jaký jsem čekala.
Diego zareaguje s rychlostí útočícího hada. Popadne mě za volnou ruku a přitáhne k sobě dřív, než stačím cokoliv udělat.
Nečekala jsem, že mě políbí. Rozhodně ne takhle brzo.
Jeho rty se setkají s mými v půli cesty a jsou na dotek tvrdší, než jsem čekala. Nikoho takhle, hm, jiné slovo mě nenapadá, tvrdého, jsem ještě nelíbala, vážně.
Vlastně to všechno byly měkoty, co se rozsypaly zvenčí, když jsem do nich dloubla malíčkem. To ty drogy.
Ech, ano. Lovila jsem hlavně v tomto širokém rybníčku.
Nemějte mě ale za nějakou děvku…
Je pravda, že v některých ohledech jsem vyspěla příliš rychle. Ale v mnoha dalších jsem spíš dítě.
Přesto jsem políbila víc kluků - a i dost holek - aby mě za děvku společnost považovala. Protože mnohokrát to nezůstalo jen u toho líbání.
Ovšem, na to bych raději zapomněla. Už jsem mnohem, mnohem lepší, než jsem bývala. Ani Gabriel mě nezměnil tak moc, jako Ariino zmizení.
Ze vzpomínek mě probere ledová kapka, která zavadí o mou naopak rozpálenou tvář, jako bych snad měla horečku.
Možná bych se od Diega zvládla odtrhnout - ale nechci.
Nakonec polibek ukončí sám a z tváře mi odhrne pramen mokrých slepených vlasů. Musím vypadat s těmi rozmazanými linkami a řasenkou jako panda.
"Musel jsem to udělat," řekne tiše, snad nechce narušit kouzlo okamžiku. "Předtím, než mě začneš nenávidět."
"Jak to myslíš?" zeptám se zase. Poslední dobou tuhle otázku pokládám často.
"Ta ženská mě dostala z lochu," začne s povzdechem a usadí se na schody u naší řadovky. "Dřív, než bych vylezl normálně."
Pravda, už jsme oba mokří a špinaví, takže bych se klidně mohla svalit vedle něj. Ale neudělám to. Mlčky stojím a čekám.
"Ale samozřejmě to nebylo zadarmo," dodá. "Chtěla protislužbu."
"Jakou protislužbu?"
"Různě. Špinavý věci. Ale posledně to bylo něco mnohem horšího. Říkala, že se potřebuje nějak zbavit Lizzie Holmesové - tebe. Já tě neznal osobně. Nevěděl jsem, že jsi to ty," zvedne ke mně hlavu s prosebným výrazem, jako kdyby čekal, že mu řeknu "to je dobrý, nic se nestalo".
Neudělám to.
"Jak zbavit?" zeptám se akorát.
"Hodit ti na krk něco špatnýho. Aby tě dostala hodně daleko," vysvětluje Diego stále tím tichým zoufalým tónem. "Nevěděl jsem úplně, jak to myslí.
Tenkrát odpoledne jsem tě sledoval. Když jsem ti strhl z ramene kabelku, vytrhl jsem ti i pár vlasů. Říkala, že vlasy i otisky dohromady poslouží líp."
Mlčím. Stále to úplně nechápu. No fajn. Měli mý vlasy, a co?
"Nedošlo mi to, dokud neumřela ta holka, Vivian. Párkrát jsem ji s Ní viděl mluvit." Prohrábne si zmoklé vlasy, aby mu nepadaly do tváře a on mohl sledovat můj výraz.
"Nerozumím ti. Možná ji zabila ona, ale co to má společnýho se mnou?" pozvednu obočí.
"Občas, když se stane zločin, najednou se objeví nové důkazy. Svědectví. O lidech, kteří tam možná byli, a možná taky ne."
Ze rtů mi unikne akorát jeden tichý vzdech.
"Chtějí tě obvinit z vraždy, Lizz."
Následující ráno jsem nešla do školy. Popravdě řečeno, stále jsem byla příliš otřesená, a ani jsem nevěděla, zda mám věřit všemu, co jsem slyšela.
Večer předtím ze mě vyšla jen tři slabá, téměř neslyšitelná slova. "Jak jsi mohl?"
"Nevěděl jsem, že to seš ty," zopakoval Diego znovu, jako kdyby to něco řešilo.
"Děláš si prdel?!" vyjekla jsem, jak mi prudká povaha navrátila hlas. "A to si myslíš, že to něco řeší? I kdyby byla Lizzie Holmesová někdo jinej, tak jí zničíš život!"
"Já vím," zašeptal a sklopil hlavu.
"Seš ubožák, Diego," sykla jsem, abych využila posledního zbytku důstojnosti.
"Já vím," souhlasil. Tím to ale jenom zhorší. Mě nezajímá, že ubožák je. Zajímá mě, co s tím udělá.
Vydupala jsem po schodech nahoru a chystala se za sebou pořádně prásknout dveřmi.
"Ale něco s tím udělám," křikl, už na odchodu, lampa vedle něj v ten moment zhasla. "Slibuju."
Zavřela jsem dveře o něco tišeji, než jsem měla v plánu, ale pořád to byla slušná rána. No jasně.
Přestanu na včerejšek raději vzpomínat. Aspoň prozatím.
Sedím na své rozvrzané posteli (dvojsmysly si domyslete sami)a hraju si s malým plamínkem ohně, který se mi převaluje v mystičce z rukou.
Nepálí - mě ne.
Jen čekám, až si pro mě někdo přijde a odvede mě k výslechu, nebo že nikdo nepřijde a já se budu moct všemu zasmát.
Nějaký hlásek v mé hlavě mi ale napovídá, že Diegovy odhady byly správné.
Otec mi věří, že mám chřipku, a matka zase není doma, aby moje tvrzení zpochybnila.
Opravdu pro mě přicházejí. Je po čtvrté odpoledne, sedím v oblečení na doma na posteli v tureckém sedu.
Dneska jsem ještě nejedla, pokud nepočítám ten rozmačkaný banán.
Táta otevře dveře (plamen skryju v pěsti a ten okamžitě zhasne)kapesníkem si otírá zpocené čelo. Je to pár let, co mu vlasy začaly ustupovat. "Tihle pánové… s tebou chtějí mluvit, Lizzie."
Do mého pokoje nakráčí dva muži v uniformách. Polknu.
"A o čem?" ptám se a proklínám Diega. Kdyby mi aspoň nic neřekl, působilo by moje překvapení přesvědčivě.
"Lisabel Holmesová?" ptá se důstojník stroze.
"Ano?" Usměju se. Abych jim nějak dala najevo, že se nebojím a nemám co skrývat. Pravda to není… ale koho to zajímá?
"Musíme vás předvést k výslechu," sdělí mi druhý muž.
Otec se na ně překvapeně zadívá. "O tom ale vůbec nebyla řeč. V jaké věci?"
"Ohledně zavraždění Vivian Pauline Brooksové, doktore Holmesi," odpoví mu a otec zalapá po dechu.
"Nebudete vyvádět žádné hlouposti, že?" zeptá se mladší z mužů. U policie nemůže být moc dlouho.
"Samozřejmě. Nic jsem neudělala," řeknu a zvednu se z postele.
"Bohužel vám budu muset nasadit pouta," dodá a setká se s očima důstojníka. Zjevně to nepovažuje za příliš nutné. "Jde pouze o standartní postup."
"Standartní?" ušklíbne se můj otec. "O tom silně pochybuji. Moje dcera nic neudělala, jak říká. Za to vám ručím."
"Potřebujeme jí jen položit pár otázek, Georgi," povzdechne si důstojník. Zjevně se už ze soudní síně znají.
"V tom případě nejsou pouta nutná, Alane. Nerozumím tomu," zamračí se otec.
"Je mi líto. Rozkaz byl vydán zcela jasně."
"Fajn, tak jo," povzdechnu si. "Půjdu s váma, jen se převleču. A klidně mi nasaďte ty zatracený pouta."
Na stanici mě na chvíli posadí na jakousi lavici v poměrně rušné místnosti. Otec se ke mně připojí za pár minut.
"Volal jsem Ianovi," sdělí mi táta tiše. "Sežene si nejbližší let sem."
"Nechci ho tu," zavrčím.
"Lizzie," řekne konejšivým hlasem. "Je to tvůj bratr a chce ti pomoct."
"O co tu vlastně jde, tati?" zeptám se. Ian mě nezajímá. Je to právník, stejně jako otec. S tím rozdílem, že jemu se podařilo prosadit se v hlavním městě. Hezky rychle na domov zapomněl.
"Zdá se, že na místě činu našli tvé vlasy," šeptá táta rychle. "Už nemáme moc času. Hele, až ti budou pokládat otázky, na nic neodpovídej. Počkej, než se objeví Ian."
"Nebudu na něj čekat," zavrtím hlavou. "Nepotřebuju ho, když on nepotřebuje nás."
"Takhle nemluv. Posílal nám peníze, a ty to víš," zamračí se.
Musím se usmát. "No, skvělý. Ale neviděli jsme ho už pět let, tati. To je hodně dlouhá doba."
Otec chce něco říct, ale přeruší nás strážník, který nás odvede do výslechové místnosti.
Posadím se na židli, pouta zacinkají o dřevěný povrch stolu. Je tu cítit starý kafe.
Otec se postaví jen deset centimetrů ode mě.
Přijde žena něco přes třicet, na sobě má tmavé kalhoty a modré sáčko přehozené přes bílý svetr. "Ahoj, Lisabel."
"Lizzie," řeknu automaticky.
"Jmenuji se Shayerová, vedu tvůj výslech. Měla bys vědět, že je ve tvém zájmu zodpovědět všechny otázky pravdivě."
"Neplatí snad, že všechno, co řeknu, může být použito proti mně?" ušklíbnu se. A neměla bych mít právo nevypovídat?
"Ještě jsme tě nezatkli," podotkne Shayerová. Ha. Ještě.
"Ta pouta si ale dost protiřečí," odpovím. Otec do mě mírně dloubne. Dávej si pozor na pusu.
Kašlu na něj.
"Takže. Kde jsi byla patnáctého září?" zahajuje výslech.
"Jako včera, nebo loni?" zeptám se drze.
Shayerová si tiše povzdechne. Normální člověk by to asi neslyšel. "Včera."
Otec říkal, ať neodpovídám. To ale není důvod, proč nic neřeknu. Já podle pravdy odpovědět ani nemůžu, aspoň ne pořádně. Zkoušela jsem z kapelou, jenže v tom skladišti trávíme čas nelegálně.
Pohlédnu tátovi do očí a ten skoro neznatelně zavrtí hlavou.
Nic nepovím. Pro jednou ho poslechnu.
Neříkal náhodou Diego, že to vyřeší?
"Jistě, klidně tu taky můžeme sedět až do večera," připustí policistka.
Mlčím.
"Našli jsme tvoje vlasy a otisky, Li…zzie," sdělí mi. "A jeden pracovník přístavu nám prozradil, že tě tam viděl."
"Kde jste ji vůbec našli?" zeptám se.
Ženina tvář se krátce zachnuří. Tím mi dodá další potřebné informace - jsou přesvědčení o mé vině. Tuhle otázku nečekala. "Na jedné pláži kousek od mostu na Ostrov."
"Jak umřela?"
"Holka, ty bys mohla vést výslechy," pousměje se Shayerová. "Bohužel, tenhle vedu já. A ptát se budu taky já."
"Ten chlap lže. Nic jsem neudělala, navíc jsem ten den byla s přáteli."
"Ale ve škole ne, že?" nadhodí s vítězoslavným podtónem. "Ptali jsme se."
"Bylo mi dopoledne špatně," odseknu.
"Může ti to někdo dokázat?" ptá se. Dívá se na mě tak, že si už určitě představuje soud, který proti mně povedou.
Pohlédnu na otce, ten znovu jen zavrtí hlavou, abych nic neříkala. Stejně nemůžu. Byla jsem za školou, ne doma.
Dalších pár minut vládne tíživé ticho.
"Znala jsi Vivian Brooksovou?" zeptá se pak Shayerová bez obalu.
Neměla by pro mě náhodou platit presumpce neviny? Aspoň ta presumpce. "Osobně ne."
"Lidé z okolí říkají něco jiného. Prý jste se neměly zrovna v lásce. A vůbec ty a většina žáků z West Palm Star.
Už tuhle pavučinu rozmotáváme hodně dlouho, Lizzie," podotkne. "Nejsme slepí. Kylie Cooková. Sally Websterová, a pak znenadání zmizí její dcera. Teď Vivian. Prý ses s Arianne Websterovou přátelila."
"To je pravda," přikývnu.
"Byly jste si blízké?"
"Proč byly?" zamračím se. "Mluvíte, jako kdyby byla mrtvá. Ale ano. Jsme kamarádky."
"Ach, přeřekla jsem se." Ani se nesnaží, aby to znělo upřímně. "Upřímně řečeno, ten společný faktor nám uniká. Zatím. No, a co ty a Kylie?"
"Moc jsem ji neznala. Jen od oka," odpovím podle pravdy.
"Jen od oka," píše si pro sebe Shayerová. "A jaký jsi na ni měla názor?"
"Názor?" pozvednu obočí. "Žádný. Ale Arie se s ní bavila předtím než-" Zarazím se. Nechci toho moc prozradit.
"Předtím se prý moc nemusely. Nevíš, co je spojilo?"
Čas lhát. "Nemám ponětí."
Upraví si rolák svého bělostného svetru. Ani smítko. "Tak, a když už jsme u těchto zvláštních vztahů, co víš o Ariannině příteli?"
"Jako o Shadovi?" Je zvláštní, že ho tihle konzervativní lidé nazývají ,přítelem'.
"Ano, to je jeho přezdívka, že?" Škráb škráb.
"Jo... ani nevím, jak se jmenuje doopravdy," přiznám.
"Sebastian Zippe."
Musím se uchechtnout. Nedivím se, že si říká jinak. Tohle jméno se k němu vůbec nehodí. "No... vypadali, že to neberou moc vážně, ale mají se rádi."
"Takhle jsem to tak docela nemyslela, Lizzie. A ty to určitě víš," zamračí se Shayerová.
"Nemám nejmenší ponětí, o čem to tu mluvíte," odfrknu si.
"Drogy. Špinavé peníze. Padělané papíry. Opravdu ti to nic neříká? A tady ten společný faktor známe - Sebastian."
"O tom vůbec nic nevím," odpovím pevně.
"Jak chceš. Můžeme si ho klidně taky předvést a uvidíme."
"Dělejte si co chcete," pokrčím rameny. "Já ale nevím o tom, že by se Shad do něčeho namočil."
Ten se nenamočil. Ten se ve špíně marinuje.
Zívnu. Dneska v noci jsem toho moc nenaspala.
"Nemohla bych už jít domů?"
Po tváři policistky se rozlije drobný spokojený úsměv. "Obávám se, že ne. Vím, že o Kylie i Vivian jsi lhala. Viděli tě na místě činu. Našli jsme tvou DNA. Máš motiv: závist nebo nevraživost. Většina důkazů hovoří proti tobě." Co to sakra mele?
Srdce jako kdyby mi spadlo do kalhot. "A to znamená?"
"Zatýkám tě pro podezření z vraždy, Lisabel Holmesová."
Chci si dát si ruku před ústa, ale nemůžu. Aspoň vyděšeně zamrkám. Polknu. Čas běží děsivě pomalu.
"Na to nemáte právo!" vyštěkne otec a podrážděně se k ženě nahne přes stůl.
"Důkazy mluví jasně. A to zatím mluvíme pouze o Vivian a Kylie."
"Nikoho jsem nezabila," protestuju.
Ozve se hlasité zabušení na dveře, ale Shayerová si toho nevšímá. "Nezdá se mi."
Co se mnou teď bude?
Odsoudí mě a dají mě do chládku?
Až - nebo dokonce když mě pustí, tak si nenajdu pořádnou práci.
Jsem v hajzlu.
Plechové dveře se otevřou, vejde ten mladý policista. "Normo? Nějakej Hispánec tady vyvádí, chce s tebou mluvit. Už zlámal dvě židle."
"Ach bože," povzdechne si. "Lisabel, pojď rovnou se mnou."
Zvednu se ze židle a následuju ji pomalou chůzí poražených. Neměla jsem šanci už od začátku.
Když zvednu zrak od země, uvidím ho. Diego.
"Ona to neudělala," vyjekne hned, jak nás vidí. "Nemůžete ji zatknout. T-to jsem byl já."
"Nejsi ty náhodou Diego Culpable?" řekne otec a já se mu ani nemusím dívat do tváře, abych věděla, že se mračí. Vedl žalobu matky Nadji Breweriové proti jeho osobě.
Vidím zlobu ve tváři Shayerové. Zatkla mě, a teď tu má oficiální doznání.
"Já jsem zabil Vivian Brooksovou," zašeptá, a já slyším strach v jeho hlase. Bojí se návratu do vězení, ale přiznal se. Kvůli mně.
Necítím ale žádnou úlevu.
Vy byste ji cítili?
Opravdu musí být zničen život jednoho člověka jen proto, aby ten druhý mohl jít dál?
Shayerová se bránila. Trvala na mojí vině, ale Diego byl tady. Přiznal se. A věděl všechno, co by měl vědět vrah.
Dokonce jim nakukal, že to původně chtěl hodit na mě, ale teď si to rozmyslel, protože mi něco "takovýho nemohl udělat".
Sundali mi pouta a jemu je nasadili. Hodlali ho předvést k dalšímu výslechu, aby si mohli všechno zapsat. Než to ale stačili udělat, než stačil kdokoli zareagovat, přitiskl mě k sobě a jemně se svými rty dotkl mého rozpáleného čela. "Omlouvám se," zašeptal a odešel.
Když se konečně objevil Ian, neměla jsem ani sílu poslat ho do háje. Přišel pozdě, ostatně jako obvykle.
S přiznáním a narychlo vymyšleným motivem, který zahrnoval utajený poměr a vedlejší zápletku o mojí maličkosti, bylo jednoduché Diega odsoudit. Patnáct let nepodmíněně. A to mu ještě nepřišili Kylie, Sally a možná i Arii.
Několik následujících týdnů jsem strávila v horečce. Blouznící, zpocená a zoufalá jsem se odevzdávala snům, kde byli Diego a Arie ještě se mnou.
Když jsem se uzdravila, v mé mysli nenastala žádná velká změna.
Ano, žila jsem. S prázdným výrazem v očích dohlížela na Alfonse, hrála v kapele a studovala na půl plynu.
Sedávala jsem u okna ve svém pokoji a sledovala svět, který utíkal, aniž by to pro mě něco znamenalo.
Ne, že by se ten pohled měnil. Všechno zůstávalo prakticky stejné. V období sucha samozřejmě listy zežloutly, a občas se mi naskytl pohled na vzácný déšť.
Jediná věc, která se měnila, byli lidé.
Rostli.Dospívali. Zamilovávali se. Získávali nové zkušenosti, jen já jsem zůstávala pozadu.
Lapená mezi výčitkou a sněním.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama