Moje já má chuť psát...

Živá...

31. srpna 2013 v 19:51 | nAΣnsi Seuτa
Nazdar! :)

Jsem pořád naživu, i když to tak asi moc nevypadá. Hlavně nemám co přidávat na tenhle blog, jelikož jsem se zkrátka změnila. Nejsem už ani tak liter girl jako spíš... eh, ok. Dostali jste mě, nevím, co jsem. Rozhodně jsem ale totálně posedlá Japonskem, anime, mangou, scene stylem, cosplayem a spoustou dalších věcí. Proto jsem si založila nový blog, až bude hotový, určitě sem pro těch pár ubohých čtenářů hodím odkaz.
Sayonara! ^^

Papíry

24. března 2013 v 17:13 | nAΣnsi Seuτa
Dnes jsem měla možnost shlédnout nádherný krátkometrážní film od studia Disney. Jistě, v opravdovém životě se takovéhle věci nikdy nestávají, ale každý by měl mít možnost o nich snít :)

Still alive!

9. prosince 2012 v 14:16 | nAΣnsi Seuτa
Jak se tak koukám, už dlouho tu nebyl osobní článek ^^ Jeden měsíc.
No, tak co se událo. Jednoznačně nejlepší událostí bylo, že jsem navštívila Terku, mou kamarádku z RPG. To byly jedny z nejlepších tří dní mého života. Těším se, až - snad - ji uvidím příště. V pořadníku mám taky návštěvu Týny a Barči. V nedohlednu.
Naopak člověk, kterého bych vidět nechtěla, je Honza. Nedávno jsem ho viděla v buse, a... je to strašnej pocit. Chovali jsme se oba dva jako kreténi. On mi lhal a já uvěřila všem kecům, co mi o něm kdo napovídal. Kdykoliv ho vidím, vzpomenu si na to. Chtěla bych to s ním vážně dořešit, fakt moc. Jenže se nepřiměju ke slovu.

Opravdu potřebujeme jména?

4. listopadu 2012 v 13:13 | NαΣnsi Seuτa

Já nevím, co bych měla psát. sice je to už dlouho, co jsem napsala poslední článek o mé osobě, ale stejně...
No, oslavila jsem patnáctiny, chodila k psycholožce se svými problémy, pracovala na Lsti/Stráži a vybrala si střední školu
Taky jsem si obarvila hlavu načerno, zjistila, že je mi fuk, co si o mě myslí ostatní, převzala občanku, absolvovala první hodinu rodinné výchovy - vařili jsme boloňské špagety - a došlo mi, že život sice za moc nestojí, ale pořád je jen jeden.
Tolik k nějakému náhlému prozření.

Aluš#

Before it disappeared

18. srpna 2012 v 12:55 | NαΣnsi Seuτa
Je těžké zapomenout na to špatné. Ale zapomenout na to dobré je ještě mnohem těžší. O to horší, že se těch vzpomínek úplně vzdát nechci. Jenže jsou vázané i s těmi, které pro změnu ztratit chci, a proto musí všechno pryč. Pracuju na tom pomalu, ale jistě. I tak se mi každou chvíli zdá, že ho venku vidím a moje srdce jakoby se zastavilo. Jednou jsem kvůli tomu málem spadla do silnice. Včera se mi pro změnu zdálo, že ho vidím před naším domem. Možná to i byl on. Ale radši jsem zmizela dřív, než jsem se o tom stačila přesvědčit. Chci se odstřihnout a to se mi úplně nepodaří, když s ním budu klábosit o tom, kdo udělal chybu. To fakt ne.

Hi guys

16. srpna 2012 v 14:32 | NαΣnsi Seuτa
ách... takové krásné prázdninové odpoledne. Zvlášť po obědě z čínských nudlí dochucených nivovou omáčkou, a dopoledni zasvěceném exkurzi ve vodní elektrárně Dalešice, to opravdu ocením. Vážně. V autě mi bylo tak špatně, že jsem přemýšlela už jen nad tím, jestli budu zvracet tak, že se vykloním z okénka, nebo rovnou otevřu dveře. Tatínkovi samozřejmě služební auto nezakecám. Jelikož asi patřím mezi slabší povahy nebo já nevím, tak mě vibrující vnitřek elektrárny moc nevzrušoval. Vlastně jsem většinu času stála v koutě a vyhýbala se všudypřítomnému blesku otcova fotoaparátu.
Těším se do školy, protože se konečně budu trápit taky něčím jiným, než malichernostmi. Ale hlavně se s každým dnem přibližuji k ukončení základky, potom střední, která snad uběhne rychleji a pak hurá na vysokou, na kterou se těším doopravdy. Nevím proč, jestli mě okouzlila slova jako "kampus", "stýpko"" nebo "kolej" , ale opravdu se nemůžu dočkat. Hurá na vlastní nohy... za minimálně pět let.
Jdu si asi dát kousek dortu.
xoxo, Gossip Naensi

YEEP, i'm alive

2. srpna 2012 v 11:12 | NαΣnsi Seuτa
Aspoň zatím. Už jste si tu pěkně dlouho neužili mý citový výlevy, co?
*le jak já žiju

Takže,
můj milej zlatej mě poslal do pí*e, asi ho naštvalo, že se provalilo, jakej je děsnej lhář. Můj ty smutku, já ho vážně žeru. Zrovna teď je u nás poslední den na návštěvě moje čtyřletá setřenka Justýnka - chrápající roztomilé třeštidlo, které s oblibou říká o všem poživatelném i nepoživatelném "mmm, to je dobrota". Taky mi udělala borůvkový a jahodový čaj do šálku(MÉHO ŠÁLKU!) pro panenky, je velmi štědrá a hodná. I když se těším, až budu mít zase večerku po desátý, to je fakt. A až nebudu muset předčítat pohádky před spaním... ok, odhalili jste mě. Potom jsem si s tou knížkou zalezla do pelechu a celou si ji dočetla.
Uznávám, že tyhle citové výlevy čtrnáctiletý puberťačky(ne, je mi skoro 15!) už začínají být ohrané. Ale nemohu si pomoci.

love, Naensi

So, I waste my time

11. července 2012 v 21:06 | NαΣnsi Seuτa
The Pretty Reckless jsou v poslední době můj život. A Taylořiny hadry, to je pastva pro oči každého :D
V posledních dnech jsem se až na "zábavnou" dovolenou zavírala doma... Upřímně, připadala jsem si jako moc velká obluda... s jeho odchodem odešlo i moje sebevědomí. Štěstí a duševní vyrovnanost, můžu pokračovat... Bez něj prožívám každý den něco jako absťák. Dneska jsem se dokonce zničehonic rozbrečela u oběda - ani jsem netušila, že to v sobě mám. Debilní ubulená puberťačko, vypadni a udělej místo!

I AM, I AM A ZOMBIE

</3... RIP, letní lásko

5. července 2012 v 16:51 | NαΣnsi Seuτa
I správný rozhodnutí někdy bolí. A to dost.
Zatímco jsem byla neaktivní, stalo se hodně věcí. Tak například už nejsem nepolíbená. Našla jsem skvělýho kamaráda a možná z toho bylo něco víc, jenže to nevím. Protože jsme se zasekli na mrtvým bodě. Nebyli jsme ani ještě pár, ale nechovali jsme se ani jako přátelé. Bylo to fajn. Chvilku.
Pak se ukázala moje špatná stránka... a taky se ukázalo, že moje teorie byla naprosto správná. Jakmile dáš najevo, že ho máš ráda, začne to skřípat. Prostě si už nemáte co říct. Takže když jsem mu po jedné "hádce" vyklopila, proč se nikdy neozvu já jemu(viz předchozí věta), neměli jsme si pak co říct. Dneska jsem u něj byla, před chvílí. Jo, máte to čerstvý.
Nešla jsem tam s jasným úmyslem. Vlastně jsem doufala, že se mýlím a že skončíme nejmíň jako kamarádi. A přála jsem si, abychom byli víc. Jenže jsme většinu času mlčeli. Akorát jsem se mu omluvila za svý debilní hysterický chování. Ticho. Takže jsme si odbyli trapný konverzování "co budeš jinak dělat v létě" a "kdy jedeš na tábor". A mě bylo jasný, že i když ho mám ráda a chci s ním být, tak ho jenom omezuju. Tak jsem to řekla. "Říkal jsi, že chceš, abych se ozvala někdy já. A tady to máš, udělala jsem to, a nemáme si co říct." Pak bylo zase to děsný ticho. Nakonec jsem řekla něco v tom smyslu, že to bylo hezkých pár týdnů, a že mu děkuju. A byla to pravda. Chvíli jsem si připadala jako jinej, šťastnej člověk - ale to jsem nebyla já. Takže jsem se rozloučila a znova mu popřála hezký prázdniny, on udělal to samý.
Pak tam stojím dole na chodbě, a pomalu mi to dochází. Je konec. Ukončila jsem to.
Ale já ho pořád ráda mám a ještě nějakou dobu mít budu, jenže tohle by prostě nefungovalo. Znám to. Naneštěstí.


Čekám na slzy, ale nepřicházejí, aby mě osvobodily...

Thank you

2. června 2012 v 14:31 | NαΣnsi Seuτa
Děkuji ti, že jsi mi dal naději. Děkuji za tvůj přístup. Děkuji, že se s tebou dalo mluvit, a na chvíli jsem zapomněla, že jsi to TY, s kým mluvím. Ty, do kterého bych to neřekla. Nikdy bych nečekala, že zrovna my dva se takhle dáme "dohromady". Nic mezi námi není, ale lidé nám to nechtěli věřit. Copak dneska už není prostor pro mluvení? Copak můj přítel nesmí být můj kamarád? Lidé mě dost zklamali, ale ty ne. Zase jsem všechno přehodnotila a pootočila. Ale nemůžu říct, že mi to vadí.
 
 

Reklama