Výjimečná

2. kapitola

14. května 2011 v 7:00 | Naensi



Následující den před večírkem jsem prožila jako ve snách. Martin nijak nedal najevo, že se se mnou předchozí večer líbal. Jenom mě trochu pohladil po ruce, když jsem se uvelebila vedle něho. Suri nás zase zvědavě pozorovala. Asi bych se od ní měla držet dál, jestli chci mít ještě nějaké soukromí. Všechny holky samozřejmě štěbetaly o tom, co si vezmou na sebe a kolik kluků mají v plánu sbalit. Kluci ze třídy je pozorovali se smíšenými pocity. Někteří z nich tam šli a doufali, že na seznamu holek jsou i oni, ale většina dost zuřila, protože jim bylo obecně známo, že holkám připadají jako mimina.
Rose se nechala slyšet, že si speciálně pro tu příležitost koupila černé minišaty, které tak trochu připomínaly kostým kočičí ženy.
Joy měla v plánu narvat se do oblečení pošitého blýskavými pajetkami.
Já jsem si chtěla vzít stříbrný top a bílou mini sukni, končící asi centimetr pod kalhotkami. Doufala jsem, že se nebudu muset ohnout.
Martin vzdal snahu o donucení a hrál mi na city. Budu se o tebe bát, je to cvok - kecy, kecy, kecy. Řekl, že má sto chutí na tu "úchylárnu" jít.

1. kapitola

13. května 2011 v 10:00 | Naensi


Když pro mě táta přišel, váhala jsem, jestli se mám rozloučit s Martinem, nebo ne.
"Páni! Emm, tys za ty tři týdny pěkně vyrostla!" zasmál se táta a snažil se pobrat co nejvíc kufrů.
"No jistě, vyrostla, nevyrostla - pořád je to slabých 160 centimetrů!" ohradila jsem se. "Dojdu se rozloučit. S Martinem."
Zaklepala jsem na dveře jeho pokoje s nápisem "Nevstupovat bez povolení". Ozvalo se mručivé "Pojď dál, Emmo.", tak jsem je otevřela a vešla do toho nejneosobnějšího pokoje, jaký jsem kdy viděla.
Stěny byly šedé a na zemi byly parkety, které spatřily světlo světa přibližně v době, kdy moje babička slavila osmnáctiny. Vykulila jsem oči na prastarou postel a plakáty s nápisy "Vetřelec", "X-men" a podobně.
Martin mávl rukou. Seděl u notebooku se zhasnutou obrazovkou. "Přistěhovali jsme se před měsícem. Zbytek bytu už zařídit dokázali, ale můj pokoj ne bez mého svolení."
Přikývla jsem. Jak to, že ten kluk vždycky ví, na co myslím?! Na druhou stranu se to ale dalo snadno odhadnout. "Vítej ve Wichitě."
Pokrčil rameny. "Díky. Zatím mě moc nenadchla."
Zamračila jsem se. "Hm. Tak se měj. Třeba se ještě někdy setkáme," dodala jsem.
Kývl a řekl:"Jo... Rád jsem tě poznal, Emmo."
Jeho emoce byly totálně neutrální. Lepší než nenávist.

Úvod

12. května 2011 v 8:50 | Naensi
Podívala jsem se na hodinky. Půl dvanácté - na co můj otec sakra myslí?
Letní tábor Carrie se už chýlil ke konci, do čtvrt hodiny jsem už měla být v autě a vézt se domů... Ale jak znám mého tátu, tak to čtvrthodina nebude.
Zazvonil telefon, tak jsem ho vylovila z kapsy.
"Ano, tati?" zeptala jsem se tónem, kterým jsem naznačovala, že mě jeho pozdní příchody otravují. "Kde jsi?"
V pozadí jsem slyšela ruch a šum. Táta si povzdechl. "Je mi to moc líto, Emmo." Jak to myslí? CO je mu líto? "Let z Koreje se opozdil kvůli anonymnímu telefonátu, prý že je tam bomba. Nemáš nějakou kamarádku, která bydlí ve Wichitě?"
Zhluboka jsem se nadechla. "Tati, ty chceš říct, že ještě ani nesedíš v pitomým letadle?!" Hlas mi rozrušením poskočil o oktávu výš.
"Není to moje vina, zlato. Věř mi." Samozřejmě jsem věděla, že ten telefonát není jeho vina, ale co sakra teď budu dělat? Ty pocity lidí, který mě tady budou muset nechat minimálně do večera, budou muka.
 
 

Reklama